Neruda Jan - Povídky malostranské

„Jakpak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to C na konci bylo tuze pěkné.“

„Ale to bylo jen F – snad?“ podotýkala slečna.

„I ne, C to bylo a předtím bylo také jednou C; když to je tak vysoké, je to vždycky C.“

Obličej slečny Marie zdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také muzikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.

„Já? Ne, neměl jsem prý talentu k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“

„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák je už mrtev. Krásný tenor! Od vysokého C, jak jste ráčil prve povídat, až dolů do A, povídám vám, až dolů do A!“

„To musila být krása!“

„Jste velkým milovníkem hudby?“

„O to se rozumí!“

„A chodíte nejspíš často do opery?“

„Já? – To ne! Stojí to mnoho peněz a člověk má jen dvě uši. Jednou jsem slyšel operu, ta se mně líbila – jakpak se jen jmenovala – to je prožluklé – ale líbila se mně. Jindy mne opera netěší, jsem příliš vojákem a zlobím se, když vidím takového silného chlapa, který by moh turecký buben tlouct, housličky hrát. Pak mne také netěší, když dělá zpěvačka svoje cirkumflexy nebo jak se to jmenuje.“

Slečna Marie odvrátila se náhle k matce své.

„Nu jak se s ním bavíš?“ zašeptala tato.

„Dobře – myslím, že nepozná sirky, když jsou hlavičkami dolů!“

„To neškodí.“

„To se rozumí, že ne,“ došeptala slečna Marie a obrátila se zas k sousedu svému. „Ale hezké je to jenom přec, že dávají své dítě tak cvičit. Zvlášť když se uváží, že vlastně sami ničeho nemají. Jsou zadluženi až strach, my máme také kapitály na tomto domě a já říkám vždycky matce, aby byla opatrná, ale matka je tak dobra!“

Panem Kořínkem patrně to trhlo, chtěl něco říci, po něčem se poptat, ale v tomtéž okamžiku zvěstoval šramot, že se společnost chce odebrat. Také slečna Marie a paní Baurová vstaly.

„Máme tak daleko domů a jdem samy,“ stěžovala si slečna Marie panu nadporučíku. „Já neměla nikdy žádných známostí a opravdu galantních pánuje tak málo!“

„Kdybych směl snad.“ usmál se pan nadporučík dvorně a ochotně.

„Ah, to by bylo hezké – maminko, pan Kořínek nás doprovodí!“

„Takový kus cesty! Ale pan Kořínek může už pak u nás zůstat na večeři, je pravda, a to se budem dobře bavit!“

Domácí paní Ebrová byla se s hostmi po řadě již loučila, slečna Matylda, která byla musila na okamžik pana Kořínka opustit, aby zdvořile se s hostmi pobavila, rozdávala právě hubičky, ana jí tu paní Ebrová něco pošeptala. Slečna Matylda přikročila k panu nadporučíkovi a šeptala mu:

„Vy tady zůstanete, viďte, maminka vás dává na kousek šunky zvát.“

„Já – já jsem.“

„Ach Matyldo moje,“ přikročila slečna Marie a začala přítelkyni vřele objímat, „to jste nám připravili zábavu! Škoda, že to netrvalo dýl, neboť když nejdem samy domů, nebojím se, a pan Kořínek nám právě slíbil, že nás doprovodí, když tak daleko odtud bydlíme! Nu pa, andílku, dej mně ještě jednu hubičku, tak! Služebnice, jemnostpaní!“

Slečna Matylda zbledla ztrnutím.

„No vyprovoď přec slečnu Marii,“ nutila paní domácí, „copak je ti? – Ach.“ vzdychla mimovolně, vidouc pana nadporučíka chystajícího se k odchodu s Baurovými.

„Pa, andílku,“ kývla slečna Marie a vznášela se ke dveřím.

Slečna Matylda zůstala jakoby přimražena stát.

Paní Bavorová seděla za pudlem ve všem pohodlí, neboť v pátek odpůldne, než přijde něco těch večeřících kupců, nebývá ani v hokynářském krámě práce. Muž byl někde za obchodem v městě, Václav beztoho jen zřídka kdy trávíval doma a paní Bavorová seděla sama zde a bavila se s rozloženými snáři, archy čísly popsanými atd. Bavila se ale dobře, pozivovala si sice někdy, avšak patrně v plné spokojenosti, tváře její svítily, oko zářilo skly měkce obšitých okulárů.

Náhle pokoukla k vchodu, bylť se tam někdo na prahu objevil. Byla to paní hospodská. Bavorová tvářila se, jako by příchodu jejího nepozorovala, a zabývala se dále se svými numery. Nemůžem ani dost málo pochybovat, že výjev při pohřbu nebožky Žanýnky také ještě na dnešek vrhá temné stíny své.

Paní hospodská pokročila dál dovnitř. „Pochváleno budiž jméno páně,“ pravila.

„Až na věky,“ odpověděla Bavorová, hlavy ani nezvednouc.

„Tedy jsme vyhrály něco?“ zapřádala paní hospodská hovor.

„Nu mnoho toho není, co jsme vyhrály spolu,“ odvětila zas chladně Bavorová, kladouc na poslední své slovo okázalý důraz.

„Spolu – hm – je pravda, vždyť mně povídal kupec, že jste vsadila tu řádku ještě jednou, ale tak, jak jste sama mně dřív povídala, než jsme se smluvily, a že jste udělala na to terno.“ Každé slovo bylo ostré, pátravé.

„Ano – když poslechnu vlastní starou hlavu svou, činím vždycky dobře.“

„A mám já jako taky podílu na ternu?“

„Nu to bych nevěděla proč!“

„Ale je to faleš!“

Bavorová zbledla jako stěna. Přec však nepozvedla hlavy, a odpovídala pomalu hlasem ledovým. „Připlatila jste mně něco na mou řádku? Radila jste, abychom numera změnily, přisadila jste si na ty změněné a vyhrála jste půl amba. Jsme spolu hotovy.“

Chladnost Bavorové ač vynucena, imponovala paní hospodské přec. „Vždyť se nemusíme proto pohněvat,“ pravila s mírností, rovněž nucenou, „já přeju každému, co mu bůh nadělí – proč bych nepřála vám, pan Václav a moje Márinka – má se to rádo.“

„Není naspěch – jsou mladi a nač něco nutit – mimo to, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský a co z něho bude, to bude. Tak je to!“

„Nu snad nemyslíte, že bych se měla nabízet? Není toho třeba, má dcera je přec jednou dcera měšťanská a to jí nevezme nikdo!“

„Ať se toho nají,“ přála Bavorová jizlivě a sundala skla s očí.

„Čest je čest a kdo jí nemá, tomu se nedá,“ zasyčelo z úst paní hospodské, „já můžu všudy a mám přístup všudy, z drvoštěpa ale neuděláš pána, kdybys ho pozlatil. Takové je moje mínění a víc neříkám – poroučím se!“ a paní hospodská vyletěla ven.

„Ponížená služebnice,“ volala Bavorová a pozdvihla teprv nyní hlavu.

Dívala se chvilku ven. Její tváře nabývaly znenáhla zas dřívější své barvy, oko se zase rozzářilo. „Ty si na mne přijdeš!“ promluvila hlasitě; byla patrně sama s sebou spokojena, že se nebyla nechala unést k zbytečné náruživosti.

Pak nasadila zase okuláry a začala se znovu probírat ve svých snářích a numerech, neboť Bavorová byla lutristkou s dusí s tělem, lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje, a požívala v oboru svém nejchvalnější pověsti po celé čtvrti. Dokonalá lutristka není ale nikdy s prací svou hotova, chce-li se udržet na stejné výši, a musí užít každé prázdné chvíle.

Nikdo by neuvěřil, jak rozsáhlých je třeba příprav, než se jednou jedenkrát může najisto do lutrie vsadit! Dobré numero nevypočteš chladným rozumem svým, aniž se ti zjeví bleskem, ledaže velkou náhodou, jížto nikdo rozvážný dbáti nebude; dobré numero není žádnou matematickou veličinou, aniž jakousi netělesnou vidinou, nevyrůstá ani z rozumu ani z obrazotvornosti a přirovnal bych je květině nebo ještě spíše křišťálu, jenž potřebuje času na rozkvět a dozrání, jenž potřebuje také pevnou půdu pod sebou, a tou půdou je numeru lidské srdce. Ano, srdce je vlastí numera, a jakož srdce lidské souvisí s celým světem ostatním, jakož na srdce to působí i nejvzdálenější hvězda magnetickou silou svou, takž souvisí také numero se světem celým. Pro ten původ svůj je také numero nepopiratelným majetkem pohlaví ženského, a kdykoli se muž do toho vplete, přijde ihned na scestí, zabředne i utone v bahně rozumového vypočítávání.