Neruda Jan - Povídky malostranské

Všeho toho, třeba by nedovedla se rovněž krásně vysloviti jako my, byla sobě Bavorová plně vědoma. Pěstovala numera, jako zahradník pěstuje ze semene květiny své, byla stejně vzdálena nahodilé hry s „trhačkami“ u kupců vyvěšenými i výpočtů zapletených, a základem obsáhlých její operac byl snář „kumbrlík“.

Mystické to zajisté jméno, mystické při pouhé své tradicionálnosti jako celý tištěný nápis vzácného toho spisu, jenž zní: „Výklady o důmělém zdání snů některých přirozeností, které od rozličných příčin snův plémě se vykládají a numera, která dle vyznamenání snův do loterie sázeti se můžou.“ Úvod cituje některé staré mudrce, mluví o Aristotelu i o manželce Hektorově, o Severovi a matce Virgilově, o žebříku Jakobově i o kravách faraonových, o snu tří králů na východě i Nabuchodonozora v Babylonu, a o všem tom tímtéž jasným slohem, jaký ve sděleném nápisu, slohem, jehož pouhý rozum nepronikne, jemuž ale cit rozumí.

Správný výklad snů je základem lutrie a výkladu tomu slouží „kumbrlík“. Avšak každý sen se nehodí k výkladu. Jsou zajisté měsícové, kteříž mají jen málo dnů rozhodně šťastných; tyto jsou každé zkušené pěstitelce dobře známy, neboť jsou to „důměnlivosti od starých hvězdářů vyznamenané, avšak od řiditele nejvyššího všech planet potvrzené“. Šťastný den nerodí ale také hned perlu svou, neboť jen nezkušenec neví, že je osm rozdílných „plemen“ snů a z těch že je jen páté plémě to pravé. Nejdřív sluší vyloučiti z luterního výkladu všechny sny, které pocházejí od zlého ducha (plémě osmé), jakož také ty, které se lidem bohumilým udělují co přímá zjevení (plémě sedmé). Snové, kteří pocházejí „od kmene nějaké nemoce“, z horkosti krve a myšlení, z vody v játrech neb plících, nemají taktéž váhy. Plémě páté ale rodí se těm, „kteří na noc málo neb docela žádných pokrmů nepožívají a přitom také zdravé a uspokojené mysli jsou“. Lutristka spravedlivá musí sobě tedy zřídit zvláštní způsob života kvůli plemenění snů a Bavorová sobě jej zřídila.

K povedenému takto snu dává potřebné numerové výklady tedy „kumbrlík“ (jsou sice ještě mnohé jiné druhy snářů, mezi nimi i obrázkové, avšak, ač každý má cenu svou, vyniká „kumbrlík“ přece nad snáře jako Sněžka nad hory). Vybraná takto numera nejsou sice nade všechnu pochybnost vznesena, ale vsadí se jednou přec pro tah nejbližší, jaksi aby se pec prohodila. Vyjdou-li hned, dobrá, nevyjdou-li, neškodí; reškonda se nezahodí, nýbrž dobře schová. Majíť totiž lutristky dobu snů rozdělenou na čtyry časové díly, každou po třech hodinách; sedmá hodina večerní je jim hodinou první, což má arciť ráz poněkud starobylý. Dle toho ale, ve kterém časovém dílu sen se zrodil, ví se zas najisto, kdy lze ve vyplnění doufati, zda do osmi dnů neb do třetího tahu, do tří měsíců, do tří let, ano až i do dvanácti let. Je tedy velmi důležito, aby lutristka měla svou pečlivě pořádanou sbírku reškond vyprubovaných.

Tím arciť není řada pomůcek lutristčiných ještě v konci. Bavorová sice nedbala podobných hloupostí, jaká je na př. ta, když si dá někdo devadesát nastříhaných čísel do sklenice a k nim velkého křížového pavouka, aby je pavučinami svými vytáh, – na to byla příliš rozumná; měla ale dlouhý plátěný sáček a v něm devadesát kuliček a z těch tahala sama každého dne pravou rukou tři a levou rukou tři. Vytažená takto čísla psala se zaznamenáním dne pečlivě na zvláštní archy a připsala k nim „já“, protože dávala také denně tahat muži a synovi, jakož i jiným jí sympatickým lidem, vše vytažené zapisovala a ku každé řádce jméno toho kterého připojovala. Čísla v tazích veřejných vyšlá zapisovala zase na jiný arch, neboť seznam takový má svou důležitost; nelze sice s určitostí vyslovit zákon, dle kterého se tažená čísla opakují, avšak když v určitých dobách seznamy přehlížíš, trhne to tebou najednou u jisté řádky, a to je to vnuknutí.

A konečně, když přijde ta doba, kdy vyložený sen dobrého dne a plemene dojíti má svého vyplnění, když pak v době té zároveň se tatáž čísla tahají pravou a levou, když k tomu připojuje se také ještě to vnuknutí, nuže pak jdi a vsaď, neboť není již pražádné pochybnosti o jisté výhře. Dle toho všeho řídila se Bavorová, vsadila si řádku dle svého nezměněnou, vsadila ji v plné jistotě své bez amba a také vyhrála. —

Pravil jsem, že dokonalá lutristka není nikdy s prací svou hotova; chce-li se udržet na stejné výši, že musí užít každé prázdné chvíle. Kvůli jednomu ternu nehodlala se Bavorová vymknout z proudu, loterie byla jí potřebou, brusem jejímu duchu, útěchou jejímu srdci, proto také nalézáme ji v plné zase práci.

Psala a přepisovala a srovnávala, když tu vkročil Václav. Pozdravil a zůstal stát před pudlem.

Bavorová kývla hlavou, pracovala ale klidně dál. Po nějakém okamžiku vzala plátěný sáček s většími kuličkami, míchajíc jím potřásala a podala jej pak Václavovi.

„Tys dnes ještě netahal, – napřed pravou! Zdalipak víš, že jsi z úřadu dnes už vyhnán?“ mluvila hlasem zcela klidným.

„Co.“ zajektal se Václav a pohlédl ostře na matku, jejíž klidný hlas ho pletl.

„Jedno jsi vytáh jako já, podivno, pořád tu třicítku tahám! – Ano, domácí tu byl a vzkazuje ti to. Prosím tě, copak to bylo včera s vlásenkářem? Byla tu o polednách ta bláznivá domácích a říkala, že ti nechává mnohokrát děkovat a žes jí prokázal velkou službu.“

„I nic to nebylo! Měli tam včera domácí koncert a vlásenkář, který měl slečnu nakadeřit, padl v tmavém průjezdě za mangl a nemoh ven. Hodil jsem se k tomu a vytáh jsem ho, Márinka byla při tom.“

„To ti povídám, ať mně s tou Mančou přestaneš, – neptej se, já to nechci a dost, její matka není hodna a není upřímná,“ kázala Bavorová hlasem již hybnějším, zapisujíc Václavem vytažená numera. „Tak – a teď táhni levou! A ta domácích se tu taky pořád točila. Abys prý odpustil, že tě včera nepozvali; ona prý se styděla ta se tak stydí! – a stará prý zapomněla a dost je to pak mrzelo. Však já vím, co chtějí; nevědí pro dluhy kudy kam a slyšeli dnes už od toho plácala kupce, – ano, ty ještě nevíš, že jsem vyhrála terno.“

„Terno.“ zajektal se zase Václav.

„Ano – terno secco na padesát – dostanem několik tisíc.“

„Pravda, maminko?“ zajásal Václav sprásknuv ruce.

„Copak už tvá matka někdy lhala?“

Václav zaskočil za pudl a začal matku objímat a líbat.

„No – no, bláznivý, ty nebudeš mít nikdy rozum,“ bránila se Bavorová. „Já věděla, že to jednou přijít musí! Ale ty – ty se teď drž a dostuduj!“

Václavovi se zajiskřily oči. Poskočil si a sňal svazek klíčů se stěny.

„Kampak půjdeš?“

„Na půdu.“

„A co tam?“

„Dělat životní plány!“

Pan domácí chodil pokojem sem a tam. Byl ještě v nejrannějším obleku a teprv v spodky bez šlí oblečen. Prsa jeho byla rozhalena, vlasy ještě neučesané trčely divoce sem a tam. V hranatém a říznatém obličeji jeho jevila se rozpačitost, klátivé ruce jeho houpaly se při chodu bezúčelně kolem těla.

Paní domácí, v obleku taktéž velmi soukromém, stála u prádelníku s hadrem v ruce. Dělala, jako by stírala prach, avšak každý pohyb, který učinila, svědčil taktéž o rozpačitosti.