Neruda Jan - Povídky malostranské

V třetím tom okně od vchodu vpravo seděli všeobecně vážení občané pan Ryšánek a pan Schlegl den co den navečer vždy od šesti do osmi. Místo jejich bylo vždy pro ně prázdno; aby se byl snad někdo jiný odvážil zasednout kdy místo někomu navyklé, to patřilo vůbec k věcem, jež řádný a mravný Malostraňák byl by od sebe odmítl rozhodně co přímou nemožnost, poněvadž – nu poněvadž se to nedalo ani myslet. Místo zrovna u okna zůstalo vždy prázdno, pan Schlegl seděl na tom konci podkůvky, který je blíž vchodu, pan Ryšánek na konci protějším, loket od sebe. Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili, jen když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.

Po Malé Straně byla známa krutá zášť, v jaké měl jeden druhého. Nepřátelství mezi nimi bylo staré a nesmiřitelné. Také byla známa příčina. Prapůvod všeho zlého, ženská. Milovali tutéž. Napřed se byla klonila k panu Ryšánkovi, jenž byl již déle obchodníkem samostatným, pak spočívala netušeným obratem náhle v objetí pana Schlegla. Snad proto, že byl pan Schlegl skoro o deset let mladší. Stala se paní Schleglovou.

Byla-li paní Schleglová takovou kráskou zvláštní, že to omlouvalo páně Ryšánkův trvalý bol a napotomní věčné mládenectví jeho, nevím. Už byla dávno na pravdě boží, zemřela hned v prvním šestinedělí, zůstavujíc po sobě dcerku. Snad že byla ta obrazem jejím. V době, o které mluvím, byla slečna Schleglová as dvěmecítma let stará. Znal jsem ji, přicházela často návštěvou do patra nad námi k setníkovic Poldýnce, k té, co na ulici při každém dvacátém kroku klopýtla. Říkali, že slečna Schleglová je kráskou. Možno, ale takhle pro architekta. Všechno na pravém svém místě, všude na ní nejpravějsí rozměr a při všem věděl člověk proč. Ale pro jiného než architekta – k zoufání. Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno. Její ústa, ostatně pěkná jako drobná arabeska, odvírala se pomalu jako vrata, pak buď zůstala dokořán nebo se zavírala rovněž pomalu. K tomu ta pleť jakoby právě teprv čerstvě obílená. Možno, že teď, žije-li, už není tak krásna, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé.

Lituju čtenáře, že mu nedovedu vyprávět, jak se as dostali pan Ryšánek a pan Schlegl dohromady k tomu stolku ve třetím oknu. Nějaká tím byla vinna kletá náhoda, která chtěla starcům ztrpčit den co den. Když je ta neznámá náhoda tam sesadila, udržela je po prvé na místě as mužná jich pýcha. Po druhé se sesedli as ze vzdoru. Pak seděli na důkaz své neoblomnosti a aby se neřeklo. A teď už dávno nahlížel u štajniců každý, že pro ně oba je to již otázkou mužné cti a popustit že nemůže žádný.

Přicházeli k šesté hodině, ten dnes o minutu dřív, ten zejtra. Pozdravili zdvořile na všechny strany a každého, jen jeden druhého ne. Sklepník jim odebral v letě klobouk a hůl, v zimě huňatou čepici a plášť a pověsil to na hřebík za jich místem. Pak svlečený zakýval jako holub svrchním tělem – staří lidé mají to kývání v obyčeji, když chtějí usednout —, pak se opřel jednou rukou o svůj roh stolku (pan Ryšánek tedy levou rukou, pan Schlegl pravou) a pomalu si sedli zády k oknu, obličejem ke kulečníku. Když přišel tlustý hostinský, stále se usmívající a brebencující, nabízet první poslušný šňupec, musel u každého zaklepat na pikslu znovu a znovu pronést poznámku, že máme dnes venku krásně. Sic by byl druhý již šňupce nevzal a slov přeslechl. Nikdy se nepodařilo komukoli rozmlouvat s oběma najednou. Nikdy sobě nevšiml ani za mák jeden druhého, to individuum za stolkem pro něho vůbec nebylo.

Sklepník postavil před ně po sklenici piva. Po chvilce – ale nikdy ne najednou, pozorovaliť se ovšem vzájemně vzdor vší nevšímavosti – obrátili se k stolku, vyndali z náprsní kapsy velkou, stříbrem kovanou pěnovku, ze šosu váček naplněný tabákem, nacpali, zapálili a odvrátili se od okna zas. Tak seděli po dvě hodiny, vypili po třech sklenicích piva, pak se zdvihli, ten dnes o minutu dřív, ten zejtra, zastrčili dýmku, schovali váček, sklepník je oblékl a oblečený poroučel se všem, jen svému sousedovi ne.

Zasedal jsem schválně k stolu stranou vedle kamen. Viděl jsem panu Ryšánkovi a panu Schleglovi takto přímo do tváře a mohl jsem je pohodlně a nenápadně pozorovat.

Pan Ryšánek býval obchodníkem s kanafasem, pan Schlegl obchodníkem se železným zbožím. Teď už oba byli obchodu co bohatí domácí páni zanechali, ale tváře jejich pořád jaksi připomínaly zaměstnání dřívější. Obličej páně Ryšánkův připomínal mně vždy bíle a červeně pruhovaný kanafas, pan Schlegl mně celý připadal jako omžený kupecký hmoždíř.

Pan Ryšánek byl větší, sušší a jak praveno starší. Nevězel již jaksi v dobré kůži, byl často sláb, spodní čelist jeho úst mimovolně se již odlučovala a svěšovala. Šedivé oči užívaly skel, zabraných do černé kosti. Hlavu pokrývala světlá vlásenka a podle nezcela zešedlého obrví bylo možno soudit, že pan Ryšánek býval blondýnem. Tváře byly vpadlé a bledé, tak bledé, že dlouhý nos se proto červenal až do karmínu. Z tétéž příčiny as bývala na jeho konci kapka, slza, vyřinulá mu ze samého vnitra. Co svědomitý biograf musím podotknout, že pan Ryšánek hleděl tu slzu setřít někdy pozdě, když už byla skanula do soucitného klínu.

Pan Schlegl byl zavalitý, myslím, že byl bez krku. Hlava jeho byla jako puma; vlas silně prošedlý, černý; obličej kde oholen tam modročerný, kde bezvousý tam růžový, kus svítivého masa a pak kus tmy, jako potemnělá podobizna od Rembrandta.

Měl jsem rozhodnou úctu k těm dvěma heroům, ano obdivoval jsem se jim. Jak zde seděli, sváděli den co den velkou bitvu, krutou, neúprosnou. Válčili zbraněmi svými: mlčením jedem prosáklým, opovržením nejtěžším. A bitva zůstávala věčně nerozhodnuta. Kdo konečně as postaví nohu svou na krk přemoženého soupeře! Pan Schlegl byl fysicky silnější, vše na něm bylo krátké, úsečné, když promluvil, znělo to jako s věže bác! Pan Ryšánek mluvil měkce a rozvláčně, byl sláb, ale mlčel a nenáviděl se stejnou hrdinností.

Stalo se něco.

Bylo ve středu před nedělí Jubilate, když přišel a usedl pan Schlegl. Usedl, nacpal si a odfoukl oblak dýmu, valící se jako z výhně. Teď vstoupil hostinský a přímo k němu. Zaklepal na pikslu a podával šňupec. Když pak zase pikslu zavřel a jí zatřás, podotknul hledě přitom ke dveřům: „Dnes pana Ryšánka tedy neuvidíme.“

Pan Schlegl neodpověděl, s kamennou lhostejností hleděl přímo před sebe.

„Povídal tamhle pan štábní lékař,“ vypravoval hostinský dále a stál teď zas ke dveřím zády; při obratu byl zrak jeho přejel přes tvář páně Schleglovu. „Vstával ráno jako jindy z postele, tu ho náhle chytne taková zimnice, musel hned zas do postele, a honem pro doktora, honem. – Zapálení plic. – Už tam byl dnes štábní lékař třikrát u něho – starý člověk, nu ale – je v dobrých rukou. Doufejme!“

Pan Schlegl zachrochtnul při zavřených rtech. Nemuknul, nepohnul zrakem. Hostinský šel o stůl dále.

Vpil jsem se teď v tvář páně Schleglovu. Dlouho zůstala bez nejmenšího pohnutí, jen rty se otvíraly a vypouštěly kouř a někdy se svezl troubel z koutku do koutku. Pak přistoupil k němu nějaký známý. Rozhovořili se a pan Schlegl se několikráte hlasitě smál. Byl mně protivný ten smích jeho.