Zároveň si vyžádal, aby ještě před společnou poradou mohl mluvit s předsedou synedria o samotě. Jeho příkazbyl splněn pohotově a přesně. Slunce, které v těch dnech s nevídanou zuřivostí spalovalo Jeruzalém, ještě nedosáhlo vrcholu, když se na horní terase zahrady u nohou bílých mramorových lvů, střežících schodiště, setkal správce Judeje s veleknězem Kaifášem, který vedle svých kněžských povinností předsedal synedriu. Vzahradě panovalo ticho. Ale sotva prokurátor vyšel ze sloupořadí na sluncem zalitou terasu vroubenou palmami na obludných sloních nohách, rozevřel se před ním pohled na nenáviděný Jeruzalém s jeho visutými mosty, pevnostmi a hlavně nepopsatelnou mramorovou horou pokrytou zlatými dračími šupinami namísto kupole — jeruzalémským chrámem — a jeho jemný sluch zachytil tlumené mručení, občaspřehlušené slabými výkřiky nebo steny. Vycházelo zdola, kde v dálce oddělovala kamenná hradba dolní terasy palácových zahrad od města. Piláta napadlo, že tam dole na náměstí se shromáždily nesčetné davy Jeruzalémských, které vzrušily nepokoje posledních dnů, a že všichni netrpělivě očekávají, až bude vynesen rozsudek. Výkřiky přisoudil neúnavným prodavačům vody. Bylo třeba jednat. Nejdříve pozval velekněze na kolonádu pod záminkou, aby se skryli před nelítostným žárem. Kaifáš se zdvořile omluvil a vysvětloval, že v předvečer svátku je to nepřípustné. Pilát si nasadil na svou lehce olysalou hlavu kápi a začal. Rozmlouvali řecky. Prokurátor prohlásil, že posoudil případ Ješuy Ha-Nocriho a potvrdil rozsudeksmrti. K trestu smrti ukřižováním, který měl být vykonán ještě dnes, byli rovněž odsouzeni další tři buřiči: Dismas, Gestasa Bar-Rabban. První dva vyzývali lid ke vzpouře proti Césarovi, byli zajati římskou správou, a patří tudíž prokurátorovi. O ně tedy nejde. Zbývající dva, Bar-Rabbana a Ješuu Ha-Nocriho, zatkla místní stráž a byli odsouzeni synedriem. Podle zákona a místního obyčeje se patří jednoho z nich osvobodit na počest nadcházejících velikonočních svátků. Správce Judeje by rád viděl, koho z těch dvou hodlá synedrion propustit na svobodu: Bar-Rabbana nebo Ha-Nocriho? Kaifáš kývl hlavou na znamení, že porozuměl otázce, a odpověděl: „Synedrion žádá, aby byl osvobozen Bar-Rabban.”
Pilát dobře věděl, co mu veleknězodpoví, ale chtěl dát najevo, že ho taková odpověď překvapuje. Zhostil se své úlohy mistrovsky. Zvedl tázavě obočí, zatvářil se povýšeně a hleděl udiveně veleknězi přímo do očí. „Přiznávám se, že mě tvá odpověď překvapuje,” prohodil mírně. „Obávám se, že zde došlo k nedorozumění.” Pakpoznamenal na vysvětlenou, že římská správa nehodlá ani v nejmenším zasahovat do pravomoci místních vládců, to ostatně veleknězsám ví, že všakv daném případě došlo k zjevnému přehmatu. Římská správa má samozřejmě zájem na tom, aby se chyba napravila. Skutečně, zločiny Bar-Rabbanovy a Ha-Nocriho se nedají srovnat. Jestliže se Ješua, zcela nesporně pomatený člověk, provinil nejapnými výroky, které pobuřovaly lid v Jeruzalémě a na některých jiných místech, pakBar-Rabban má na svědomí těžší provinění. Nejenže se opovážil přímo burcovat lid ke vzpouře, ale navíc zabil strážného, který se ho pokoušel zatknout. Je proto daleko nebezpečnější než Ha-Nocri. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, prosí prokurátor velekněze, aby přezkoumal své rozhodnutí a na svobodě ponechal ze dvou viníků toho, kdo je neškodnější — a to je bezpochyby Ha-Nocri. Je to tak? Kaifáš odpověděl tiše, ale rozhodně, že synedrion se podrobně seznámil s celým případem, a znovu opakuje, že hodlá osvobodit Bar-Rabbana. „Jakže? Nedbá se na mou přímluvu? Přímluvu toho, jehož ústy promlouvá římská vláda? Opakuj to potřetí, velekněže.” „Potřetí věz, že osvobodíme Bar-Rabbana,” pronesl polohlasně Kaifáš. Rozhovor skončil a víc nebylo o čem mluvit. Ha-Nocri byl nenávratně ztracen a už nikdo na celém světě nezbaví Piláta prudkých, zákeřných bolestí, proti nimž není léku kromě smrti. Ale to teď prokurátora neznepokojovalo. Zaplavil ho znovu nepochopitelný smutek, jakému propadl ráno na kolonádě.
Snažil se ho nějakvysvětlit a došel k prapodivnému závěru: že si s odsouzencem cosi nedopověděli, že ho vlastně nevyslechl do konce. Zahnal tu myšlenku, která zmizela stejně rychle, jako se vynořila. Zůstal jen nevysvětlitelný svíravý stesk, který se přece nedal objasnit jinou bleskurychlou myšlenkou, jež okamžitě pohasla: Nesmrtelnost… Doteknesmrtelnosti… Čí nesmrtelnosti, to opravdu nevěděl, ale přesto představa záhadné nesmrtelnosti způsobila, že ho roztřásla zima, ačkoli slunce pekelně žhnulo. „Dobrá,” usoudil, „staniž se.”
Ohlédl se, přelétl pohledem širé okolí a ustrnul nad neočekávanou změnou. Růžemi obsypaný keř zmizel, ty tam byly cypřiše lemující horní terasu. Granátovník, bílá socha utonulá v zeleni, a dokonce i sama zeleň jako by se propadly. Všecko zastřela krvavě rudá záplava, v níž povlávaly vodní rostliny, někam odplouvaly a spolu s nimi jako by plul on sám. Spaloval ho a dusil hněvnejtěžší — hněvvlastní bezmocnosti. „Je mi úzko,” vypravil ze sebe, „úzko je mi!”
Studenou vlhkou rukou škubl za sponu u límce svého pláště, až upadla na písek. „Je dusno, žene se bouře,” přitakal Kaifáš, nespouštěje oči z prokurátorova zbrunátnělého obličeje, a v duchu probíral všechny svízele, které ho čekají. „Ó, jakhrozný je letošní měsíc nísán!” „Nikoli,” zarazil ho Pilát, „to není horkem. Je mi úzko z tebe, Kaifáši.” Zorničky se mu zúžily, usmál se a dodal:
„Dej si pozor, velekněže.” VKaifášových temných očích se krátce zajiskřilo a veleknězse zatvářil překvapeně. Nehrál o nic hůř než prve Pilát. „Co to slyším, prokurátore?” pronesl klidně a sebevědomě. „Ty mi vyhrožuješ poté, co byl vynesen rozsudek, který jsi sám potvrdil? Je to možné? Jsme zvyklí, že římský správce váží svá slova. Co kdyby násněkdo slyšel, vladaři…” Pilát ho pozoroval vyhaslýma očima a pokusil se o úsměv. „Neznepokojuj se, velekněže! Kdo by nástady v této chvíli mohl slyšet? Podobám se snad tomu mladému potulnému bláznu, který má být dnespopraven? Nejsem malý chlapec, Kaifáši.
Vím, co mluvím a kde mluvím. Zahrady i palác jsou střeženy, ani myš tudy neproklouzne. Ale co myš — neproklouzne ani ten… jakse jen… Iškariotský. Mimochodem, znáš člověka toho jména, velekněže? Kdyby se sem přece jen někdo takový vetřel, hořce by litoval, to mi věř! Abysvěděl, velekněže, od této chvíle nebudeš mít klid! Ani ty, ani tvůj lid,” a pokynul do dálky, kde se vpravo vypínal a hořel ve slunci chrám. „To ti předpovídám já, Pilát Pontský, jezdec Zlatého kopí!” „Vím, vím!” odpověděl nebojácně černovousý Kaifáš a metal očima blesky. Vztáhl ruku k nebi a pokračoval: „Lid judský dobře ví, že ho zuřivě nenávidíš a připravuješ mu mnohá utrpení. Jenže ho stejně nezahubíš! Bůh ho ochrání!
Všemocný César násvyslyší a zaštítí před zhoubcem Pilátem!” „Ó nikoliv!” zvolal prokurátor a s každým slovem se mu ulehčovalo: teď už se nemusel přetvařovat a pečlivě volit slova. „Příliš často sisna mě stěžoval. Teď nadešel můj čas, Kaifáši! Vyšlu zprávu, ale nikoli místodržiteli do Antiochie, ani do Říma, ale přímo na ostrovCapri, samotnému imperátorovi! Ať ví, jaksi v Jeruzalémě hýčkáte zjevné buřiče.
Читать дальше