Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

V odpověď na ty zvuky se rozlehl po celé délce ulice pronikavý hvizd místních chlapců, kteří stáli na střechách domů z tržiště až na prostranství před hipodromem, a výkřiky: „Pozor!” Voják, který stál osaměle na vyklizeném prostranství s praporem v ruce, výstražně mávl a Pilát, velitel legie, tajemníka stráž se zastavili. Jezdecká ala se řítila cvalem na prostranství, hodlala je objet, aby se vyhnula davu, a uličkou podél kamenné zdi obehnané révovím dorazit nejkratší možnou cestou na úpatí Golgoty. Velitel jízdy, muž chlapecké postavy a tmavé mulatské pleti, původem Syřan, letěl jako šipka. Když míjel Piláta, něco slabě vykřikl a vytrhl z pochvy meč. Rozdivočený a zpocený vraníkuskočil stranou a vzepjal se na zadní. Velitel zarazil meč do pochvy, švihl bičem koně po hřbetě, až se vraníkpostavil znovu na všecky čtyři, a odcválal do uličky.

Za ním se hnaly v oblacích prachu trojice jezdců, hroty lehkých bambusových kopí poskakovaly a kolem prokurátora se míhaly obličeje pod bílými turbany ještě černější, s vesele vyceněnými svítivými zuby. Jízda zmizela v uličce a zůstal po ní jenom sloup zvířeného prachu. Poslední projel těsně kolem Piláta vojáks trubkou na zádech, která plála v paprscích slunce. Správce Judeje nespokojeně svraštil čelo, rukou si stínil tvář před prachem a znovu vykročil. Mířil k bráně palácových zahrad a za ním legát, tajemníka stráž. Bylo kolem desáté hodiny dopoledne.

„Ano, bylo kolem desáté hodiny dopoledne, vážený Ivane Nikolajeviči,” uzavřel profesor. Básníksi přejel rukou po obličeji, jako by se právě vzpamatoval, a viděl, že se mezitím na Patriarchovy rybníky snesl večer. Voda v jezírku zčernala a klouzala po ní lehká loďka: bylo slyšet pleskání vesla a perlivý smích jakési občanky v loďce. V alejích posedávali lidé na lavičkách, ale tam, kde seděli naši diskutéři, bylo prázdno. Obloha nad Moskvou vybledla a ve výšce jste mohli zřetelně rozeznat dosud nezezlátlý bílý úplněk. Dýchalo se volněji a hlasy pod lipami zněly tlumeně, ztišené podvečerem. Jakto, že stačil vybájit celý příběh, a já to ani nezpozoroval? hloubal Bezprizorný udiveně. Vždyť už je večer!.. A možná že ve skutečnosti žádné vyprávění nebylo a já prostě usnul a to všecko se mi zdálo? Přesto musíme předpokládat, že profesor přece jen svůj příběh vyprávěl, jinakbychom museli připustit, že se totéž zdálo Berliozovi. Zadíval se totiž pozorně profesorovi do tváře a řekl: „Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé, profesore, třebaže se ani v nejmenším neshoduje s výkladem evangelia…” „Prosím vás,” namítal profesor a pohrdavě se ušklíbl, „nevím jakkdo, ale vy byste měl vědět, že nic z toho, co je psáno v evangeliu, se nikdy ve skutečnosti neudálo. Kdybychom se začali odvolávat na evangelium jako na nějaký historický pramen…” Znovu se ušklíbl a Berliozse zarazil, protože doslova totéž tvrdil Ivanovi, když spolu kráčeli po Bronné směrem k Patriarchovým rybníkům. „Správně,” odpověděl, „ale obávám se, že stejně taknikdo nemůže dokázat věrohodnost toho, co jste nám vyprávěl.” „Omyl! Existuje někdo, kdo to může dokázat!” ujišťoval lámanou ruštinou profesor, a náhle jim spiklenecky pokynul, aby přisedli blíž. Když k němu naklonili hlavy, každý z jedné strany, prohlásil už bezcizího přízvuku, který se čertví proč náhle objevoval a hned zase mizel: „To je tak…,” přitom se polekaně ohlédl a pokračoval šeptem, „víte, já se toho všeho osobně zúčastnil. Byl jsem u Piláta v paláci, v zahradě, kde rozmlouval s Kaifášem, a dokonce i na tribuně, jenomže tajně, abych takřekl, inkognito. Proto vásvelmi prosím, abyste si to nechali pro sebe, nikomu ani slovo, psst…” Zavládlo mlčení a Berliozzpopelavěl.

„Vy… vy… jakdlouho jste v Moskvě?” zeptal se nakonec přiškrceně. „Před chvílí jsem přijel,” vysvětloval roztržitě profesor. Teprve teď oba naše přátele napadlo, aby si ho pořádně prohlédli, a zjistili v jeho levém zeleném oku výrazšílenství; pravé bylo mrtvé, černé a strnulé. Konečně se všecko vysvětlilo! pomyslel si zmateně Berlioz. Přijel k nám německý cvok, anebo se právě zbláznil na Patriarchových rybnících! To je nadělení! A opravdu se všecko vysvětlilo: podivná snídaně u nebožtíka filozofa Kanta, hloupé žvásty o slunečnicovém oleji a jakési Anušce i předpověď o uříznuté hlavě a všecko ostatní — zkrátka profesor je blázen. Berliozovi bylo hned jasné, co má dělat. Zvrátil se na opěradlo lavičky a za profesorovými zády mrkal na

Bezprizorného, aby cizinci neodporoval, ale zkoprnělý básníkjeho signály nevnímal. „Ano, ano…,” přisvědčoval horlivě redaktor, „ovšemže to je možné… proč by ne… I Pilát Pontský, i palác, a všecko ostatní… mimochodem, přijel jste sám nebo se ženou?” „Sám, jsem vždycky sám,” postěžoval si trpce profesor.

„A kde máte zavazadla?” vyptával se úlisně Berlioz. „VMetropolu? Kde jste se ubytoval?” „Já? Nikde,” odpověděl pomatený Němec a divoce bloudil zeleným okem po Patriarchových rybnících. „Jakto? A kde hodláte bydlet?”

„Ve vašem bytě!” vypálil bezokolků blázen a spiklenecky na něj zamžoural. „Ve… velice mě těší,” koktal Berlioz, „jenomže to pro vásbude trochu nepohodlné, vážně… V Metropolu jsou přepychové pokoje, je to prvotřídní hotel…” „Takvy tvrdíte, že ani ďábel neexistuje?” obrátil se náhle nemocný vesele k Ivanovi. „Toseví, že ne…”

„Neodporuj mu…,” zašpital Berlioz, jenom rty se mu pohybovaly, a dělal posuňky za profesorovými zády. „Žádný ďábel neexistuje!” vykřikl básník, zmatený celou tou komedií, a nasadil všemu korunu. „To je hrůza! Přestaňte s tou hysterií!” Šílenec se rozesmál takdivoce, až z lípy nad jejich hlavami vystřelil vrabec. „Opravdu neobyčejně zajímavé,” procedil a rozesmál se na celé kolo. „Co to má znamenat… Ať se člověkzmíní o čemkoli, nic podle vásneexistuje!” Vtom se přestal smát, jako když utne, a upadl do druhé krajnosti, jakto bývá zvykem u neurotiků — rozčilil se a utrhl se přísně na Bezprizorného:

„Taktedy neexistuje, říkáte?” „Uklidněte se proboha, profesore…,” drmolil Berliozv obavě, aby ho ještě víc nevydráždil. „Poseďte chvilku tady se soudruhem Bezprizorným… Skočím si jenom tamhle na roh, potřebuju si zavolat… A pakvásdoprovodíme, kam budete chtít. Neznáte naše město…” Musíme uznat, že Berliozůvplán byl správný: zaběhnout k nejbližší telefonní budce a oznámit na příslušném oddělení, že jistý zahraniční konzultant sedí na Patriarchových rybnících ve zjevně nenormálním stavu. Tudíž by se mělo něco podniknout, aby nedošlo k nepříjemnosti. „Potřebujete si zavolat? Dobrá, jen běžte,” smutně souhlasil nemocný a náhle začal naléhavě škemrat: „Ale na rozloučenou vásprosím, věřte alespoň, že ďábel existuje! O víc vásnežádám. Pamatujte, že existuje sedmý důkaz, nadmíru spolehlivý. Brzy se o něm sám přesvědčíte!” „Dobrá, dobrá,” uklidňoval ho redaktor s předstíranou laskavostí, zamrkal na rozčileného básníka, kterému se ani trochu nelíbilo, že má hlídat pomateného Němce, a pakzamířil na roh Bronné a Jermolajevské uličky. Profesor jako by se rázem uzdravil a jeho tvář se rozjasnila. „Michaile Alexandroviči!” zavolal na Berlioze. Ten sebou škubl a otočil se, ale pakho uklidnila myšlenka, že profesor zná jeho jméno i jméno po otci nejspíš také z některých novin. Němec na něj zavolal, ruce přiložené k ústům: