Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

Stál jako zmoklá slepice, zkroušeně přichoulen; zapadlé oči přizardělých víček se mu přimykaly jako usláblé, a jak vzhledly, byly plaché, pohledu smutného, bázlivého. Chvilkou se ohlédl vpravo vlevo vyhlížeje, a kdykoliv tak hlavu otočil, zableskl se mu v uchu stříbrný cvoček. Lidé chodili kolem ulicí nahoru dolů a nikdo si ho nevšiml. Až Held, na kterého čekal a kterého by byl přehlédl, vložil mu ruku na rameno.

„Ceypku, jsou to oni? Opravdu?“ Doktor se neptal nevrle, nýbrž usmívaje se. Nebylo mu nemilo, že setkal se se starochem.

Ten začal se třást, klobouk smekl, ruku chtěl Heldovi políbit.

„Ale co jich napadá, Ceypku. A kam jdou – snad ne na koupi —“ Held ukázal na košík.

„Rád bych, bože, ale kdepak tenhle čas, milostpane, liběj dovolit, já – bože, poznali mne starého —“ Zardělá obruba víček mu rázem rudě naběhla, a hned vrchem dlaně do očí, aby setřel slzu. „Ach bože, teď nikdo nechce člověka znát, tenhle čas, a milostpán se sám přihlásil – Bože, kdyby tak nebožtík jemnostpán, pan páter Vrba —“

Právě pro toho, že mu starý Ceypek věrně do smrti dosloužil, jej Held rád uviděl. Pozval jej do bytu. Held šel napřed, ale pořád se ohlížel po Ceypkovi a jeho koši. Co s tím košem – Ani teď se od něho nerozloučí. Held věděl, že Ceypek za lepších dob chodil s tím košíkem na koupi, že bez něho z domu nevykročil, třebaže šel jen cibulku koupit nebo trochu soli. A hle, i teď – Ubožák, co by kupoval, zač – koš byl prázdný, ani pírka v něm, ani špetka něčeho do kuchyně.

„Tak co si přejou?“ ptal se Held, když vstoupili do prvního pokoje. „Něco jim schází, mám něco předepsat —“

„Ne, nic, nic, milostpane doktor, děkuju, jsem zdravý, žaludek, všecko – Ale líbej vědět, tenhle čas, je zle; ale,“ začal chvatněji vida, že doktor sahá ochotně do kapsy, „Já, prosím, nechci obtěžovat, nejdu prosit, já, prosím, kdyby si koupili —“ Heldovi se za těch slov mihlo, co by chudák měl na prodej, ale vtom, jak mu připadlo, pověděl: „Snad nějaké knihy po panu páteru Vrbovi —“

„Prosím ne, ty jsem už prodal. Dost nerad, ale když ten pangrot, vědí —“ zasteskl si, „měl jsem dvě stovky, ale z těch mně tím pangrotem ostalo čtyřicet zlatých a z těch jsem leccos zaplatil za nebožtíka jemnostpána, na funus a tak – Pravda, odkázal mně pět stovek, ale tím pangrotem je to jen stovka. Zloději!“ vyrazil v náhlém záchvatu zlosti a rozhořčení, „a z té jsem už padesát zlatých protrávil, když tenhle čas, bože, a druhou padesátku mně —“ Křeč jej chytla v hrdle, ústa se mu zkřivila i celý obličej a víčka zrudla. První slovo, jež vyrazil, bylo v pláči, v křečovém zavzlykání:

„Ukradli —“

Held se pro ten pláč a pro to pohnutí jen stěží dověděl, že Ceypkovi druhou padesátku ukradl jakýsi krajan, kterému dal z milosrdenství nocleh.

„Tak, chudáku, nemají nic, a přece nechtějí nic vzít – Jak, jak bych mohl pomoct —“

„Prosím, líbej snad vědět, já byl dřív dlouhá léta u pana obrštvachtmistra, u pana barona Materny, už je deset let pod drnem, u toho jsem byl kuchařem a hráli jsme taky dueta, už na vojně jsem s ním byl – Ten kdyby tak vstal, teď tenhle čas, v té drahotě, libra masa za zlatku a tenkrát, bože! Za to, co mně pan obrštvachtmistr dával do trhu, co bych teď koupil, nic. Ale tenkrát! A to jsem, prosím, podle knihy vařil, a dobře, jemnostpane doktor. Pan obrštvachtmistr vždycky mně nakazoval: Ceypku, ať je to na repetici, a koření ‚bis‘, prosím, on byl muzikant, tak to tak říkal, jen mandle ne bis, ty on nerad —“

„Tak co, Ceypku —“

„Prosím, já mám po něm krásné hodiny, štokúr se zlacenýma figurkama, verk v pořádku, jako nový, a hrají, čistě hrají, tři kousky, minet a Princeu-ženmarš a z Don Šajna kousek, nebožtík pan obrštvachtmistr, pan baron, vždycky při nich po obědě usínal, když jsem zatáhl za šňůrku a když to tak krásně hrálo, to pěkně usnul – Bože!“ V tom povzdechu vyrazil všechen Ceypkův stesk nad zašlými lepšími časy.

„Tak se chtějí s hodinami rozloučit, Ceypku, a mají je rád —“

„Rád, ale co naplat, tenhle čas, když —“ nedořekl, „když je hlad,“ jen opakoval: „Co naplat. Chtěl jsem je už prodat, ale když – Nerad bych, aby přišly kdoví do jakých rukou. Ale u nich by byly, milostpane, na dobrém místě. Přines bych je, kdyby líbili —“

„Ne, Ceypku, nechci, nekoupím.“ Ceypek se lekl.

„Ale vždyť, milostpane – Já bych je dal lacino – a jsou krásny, tři kousky hrají – Princeužen —“

„Nechci, ne, nechaj si je, jim by se po nich stýskalo. Ale vědí co, aby neřekli, aby se nedostaly do cizích rukou, já jim je budu uplácet. Teď jim něco dám a pak si přijdou vždycky za čtrnáct dní a hodiny mně nechají u sebe, budou je opatrovat; tak se vyrovnáme. Teď dostanou závdavek a první splátku —“

Ceypek se začal třást. Těžko se vypravoval na tuto cestu, dlouho se bránil, protože se nemohl rozloučit s milými hodinami, kteréž měl na památku a kteréž i jej každé odpoledne sladce uspávaly. Už se s nimi v duchu rozžehnal, a pojednou měly mu zase zůstat a pomoc přišla též!

Hnal se po Heldově ruce, aby ji vděčně políbil. Held však nedal a zavedl jej do druhého pokoje, tam že mu zaplatí; vrátil se však hned a prošed prvním pokojem zmizel v kuchyni. Hned odtud přišel a hned opět k Ceypkovi, s nímž se v druhém pokoji chvíli zdržel. Za Heldem přišla do prvního pokoje hospodyně a vzala Ceypkův koš; za chvilku jej opět přinesla a postavila jej, kde dosud stál. Jen zmizela, vykročil z druhého pokoje Ceypek všechen popleten radostí, žehnaje, děkuje. Held se jen usmíval, dychtivě jej pozoruje a čekaje, až zdvihne koš.

Ceypek ve svém radostném vzrušení nezpozoroval hned změny, ale jak zavěsil košík na levici, bezděky jej potěžkal, víko oddělal a nahlédl. Bochník chleba, dva balíčky papírové – Něco v nich – Zapadlé oči Ceypkovy vyjeveně se obrátily po doktoru.

„No starý, něco do kuchyně, trochu mouky a kousek másla, mnoho toho není; na jíšku – ,“ vysvětloval doktor vesele, ale vtom už se musil bránit děkování. „Nic, nic, ani slova, a již jdou, uvařej si polívku. Ať jim jde k duhu. A přijdou zas, jak jsem povídal.“

Ještě ze síně ozýval se Ceypkův hlas, výkřiky úžasu a díků, aby to pánbůh milostpánu doktorovi nastokrát zaplatil. —

Held neměl o paní Hanoldové po všechen ten čas žádných zpráv. Rada Slívka se dosud nevrátil do Prahy a doktor Blumentritt, s kterýmž se podruhé setkal v kavárně u Stavovského divadla, zmínil se za hovoru, že paní z Hanoldů, co je na venkově, nepsala, ostatek co by psala, když pře se počala a nezbývá nežli čekat.

Held v honu svého povolání nevzpomínal, ale když jej pojalo ticho mládeneckého jeho bytu, žil sobě a skoro pokaždé, kdykoliv se vrátil, vyhlédl do zahrady jako jindy, když chtěl uvidět paní Hanoldovou. Teď nemusil se tajit a mohl přistoupit a přistupoval až k samému oknu.

Než dole v staré zahradě bylo jinak nežli donedávna. Obě lípy měnily v korunách barvu, kaštany valem žloutly. Zlaté i hnědé jejich listí poprchávalo již k zemi. Pod stromy ho celé závěje a lavička, na které Lory sedávala, zlatě jím posypána. A nikdo tam. Ticho, prázdno. Veselý hlásek Jeanettin se neozval. Ticho, teskno. Held vzpomínal. Viděl Lory ve smutku oděnou, jak něžně se sklání k Jeanettě, jak s ní hovoří, viděl, jak se za ní obrací, ohlíží, slyšel ji, jak ji volá, viděl ji čtoucí, viděl její hlavu tmavých vlasů v antickém účesu nad knihou pochýlenou, sklopená víčka dlouhých řas, štíhlé bílé hrdlo, půvabný týl – Mihlo se mu, jak zpod víček obrátila tajený pohled od knihy k jeho bytu —