Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)
Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_prose, foreign_antique, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:F. L. Věk (Díl pátý)
- Автор:
- Жанр:
- Год:неизвестен
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:4 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 80
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
F. L. Věk (Díl pátý): краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl pátý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
F. L. Věk (Díl pátý) — читать онлайн ознакомительный отрывок
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl pátý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
„Jistě, ale ty se ho už nedočkáš,“ mínil Věk. „Na Dobřanech ostane několik dní, jede se rozloučit, dostane se teď dál do kraje, a sice do Litomyšle. Tři čtyři dni ostane na Dobřanech.“
Václav měl odjeti pozejtří. Jak uslyšel zmínku o své cestě, ukázal otci oba listy do Prahy od faráře Zieglera. Věk pokýval hlavou a i se usmál, ale nějak skepticky.
Truhlice Václavova vypravena hned nazejtří po formanovi Svobodovi. Srovnáno v ní hodně prádla i šatstva, poněvadž vše pocházelo ze zásob z lepších dob. Modrý frak, který měl Václav v Litomyšli na svatbu mladého truhlářského mistra Vytlačila, byl tu kusem nejonačejším. I na „živobytí“ přidala Věková, co měla, i z toho, co v krámě se ještě uschovalo: hrneček slaného másla, sušené i čerstvé ovoce z jejich zahrady, svazek brků, bochník chleba i soli kornout, také jehly, niti; Věk přidal pečetní vosk, balík lojových svíček, také knihu papíru a různé škartky a půlarchy poločisté na koncept a zápisky, poněvadž věděl, že tyto věci jsou v Praze ukrutně drahé, že za libru lojových svíček chtějí čtyři zlaté a tolik také za knihu* obyčejného kancelářského papíru.
Tak tedy truhlice nastávajícího juristy slušně opatřena. Chudě však jeho váček. Věk mu dal, seč byl; sumou však málo, takže i s tím, co si Václav přinesl z Dobřan, nemohlo nadlouho stačiti.
Svoboda forman měl truhlu složit u Zlatého bažanta, kdež vždycky stál a kamž také Věk za chlapeckých a studentských svých let chodíval za nebožtíkem Šulcem pro zásilky a psaní z domova. Věk hleděl na ty přípravy zasmušile; bylo mu smutno. Nedoufal, že se Václavovi za té strašné drahoty zdaří tak, jak najisto očekává. Strachoval se za něj a ptal se v duchu jako tenkráte, když jej vedl poprvé do školy, co život, jak se vše opakuje a vrací a nejvíce strast, a on aby se synem znovu prožíval starosti a zápasy, kterých už za mladých let dost užil.
Ke skrovné zásobě peněz přidal Václavovi ještě psaní adresované doktoru Heldovi. Když je psal, když se za syna přimlouval vzpomínaje přitom, jak doktor Held už předtím, před lety, přátelsky se jemu, Věkovi samému, osvědčil a pomohl, neubránil se pohnutí.
Václava, který až do Hradce jel s nahodilou příležitostí a s nímž se Věková a Liduška rozloučily plačíce, vyprovodil až za městečko. Když se s ním skoro již před Opočnem (tak si pořád přidával) žehnal, zakalily se mu oči. To jindy nebývalo.
Václav se nenadál otcových slzí; ty mu přitížily nejvíc. Hluboce dojat obracel se z vozu, hledě za otcem, až očím jeho zmizel v ohebu cesty za skupinou žlutých javorů a jeřábů plných krvavě rudých hroznů.
IV. O TICHÝCH BOJÍCH
Když paní z Hanoldů za soumraku, v červenci t. r. 1811, osaměla u okna do zahrady v novém svém bytě, do něhož se právě přistěhovala, když líbezná prška tónů ze sousedství, z Heldova klavíru, se rozšuměla a zakví-lela árie Paminy, zapomněla na obavy a úvahy, jež ji tížily cestou do nového obydlí. Ve chvílích mistrné té hry přestalo ji vzrušovat pomyšlení, že bude s doktorem Heldem pod jednou střechou, opadly obavy, co si doktor myslí, že snad neví, že neměla ani potuchy o tom, jaký byt hraběnka Bubnová dala pro ni vyhledat a najmout.
Tóny dozněly, probudila se; přinesli světlo, dojem však nevychvěl se zvuky. Jak hrál! Z duše zas jako hrával; celé srdce v jeho hře, Heldově, a myslila, kdy jej uvidí, přijde-li už zítra, Held, a co asi řekl, on, Held; pořád on jen, na něj myslila, až sama si uvědomila. Vytrhla se, sháněla se po dcerce, a hned ji musili přivést; toho večera zabývala se s ní déle nežli jindy. Hrála si s ní, vypravovala jí, ne však s usměvavým klidem, ne plně odevzdána dítěti a jeho radosti.
Snažila se a nutila, maně však opět vzpomněla na Helda, co asi Jeanettě řekne, jak se podiví, až ji uzří, jak vyrostla. Viděl ji poprvé maličkou, nemluvně, tenkrát na podzim před třemi lety, když ona, paní Hanoldová, poprvé ujela od muže; tenkráte Held sám požádal, aby se směl na její dcerušku podívat. Až teď ji uvidí, až přijde – zítra snad – řekla si „snad“, věřila však, že jistě. Tiché zamrazení ji projelo, náhlý zážeh i zachvění strachu. Chytla Jeanettu, tiskla ji k sobě, líbala ji, hladila, jak by jí byla ublížila.
První noc spala v novém bytě poklidně. Když procitla, bylo jí, jako by se měla nač těšit, bylo jí jako po pěkném snu, jejž i do dne cítit jako nejasné vědomí něčeho milého. Jeanettu sama dnes přistrojila i kadeř jí upravila. Od rána byla neklidná a neměla nikde stání. Jen jednou se na delší chvíli zamyslila a stála nehnuté, to když rovnajíc knihy, které si přivezla, dostala do ruky českou knížku nevelkou v deskách s mramorovým papírem, Jana Nejedlého překlad z Gessnera, Dafnys a Prwnj plawec. Kus minulosti jí vyvolala, několik pěkných chvil, kdy ještě byla svobodná, u tety, kdy se v zahradě u schodů terasy znenadání setkala s doktorem Heldem, kdy jí pak v salóně u klavíru četl z této knížky. Tak pěkně – a bylo tak pěkně —
Naráz se vytrhla a chvatně, prudce strčila knížku mezi ostatní. Ozvalť se z předního pokoje, do něhož byly dvéře otevřeny, Heldův hlas. Kolena se jí zachvěla, srdce buchotalo. Stála chvilku čekajíc, pojednou však kvapně vykročila ku dveřím do druhého pokoje.
Held, vstoupiv do něho, zastal malou Jeanettu na židličce u dětského stolku, hrající si s porculánovým nádobíčkem. Seděla sama. Doktor byl sličným, rozmilým zjevem překvapen. Nemohl minout hlavičku světlých kadeří tak moudře a vážně skloněnou nad hračkami. Naklonil se k ní a začal vesele o nádobíčku, jak je pěkné, a co vaří, co chystá.
Začal jako starý, dobrý známý a nepřipadlo mu, že už je dost dávno, co Jeanettu viděl, že ho nezná. Neznala, bez ostychu však odpověděla s vážností, jež byla roztomilou a veselou, že vaří oběd, maso, polévku, dort – Jak k němu vzhlédla, připomněl si velké, tmavé oči její matky.
A již do nich samých pohleděl. Paní Hanoldová přišla. Vstoupila vážněji a volněji, nežli jak sem vykročila. Svého pohnutí však zplna neztlumila.
Held je cítil, ale sám také nebyl klidný. Pohledem na Lory ve smutku, na její štíhlou, urostlou postavu, do její ušlechtilé, přibledlé tváře, do tmavých očí, v nichž tolik oddanosti a pohnutí i tajemného smutku, zachvělo se mu srdce. Mlčky mu podala ruku, usmála se smutně i potěšena. Pohnutí až k slzám bylo v tom úsměvu.
„Nenadál jste se —“
„Teprva včera večer jsem se dověděl.“
„Hned první večer jsem vás siyšela hrát.“
„Ach, slyšela jste – To jsem ještě o vás nevěděl, teprve potom přinesl sluha zprávu. Ale že zde budete bydlit, slyšel jsem už dřív; jistě dřív nežli vy sama,“ dodal kvapněji a s úsměvem.
Uvolnilo se jí tou poznámkou a hned vysvětlovala, že hraběnka Bubnová jí psala na venkov o bytě jen tolik, že je zamluven, že je se zahradou, protože jej hraběnka vzala o své vůli, ostatek že zvěděla teprve včera, když přijela do Prahy.
„A kdo vám pověděl?“ vzpomněla pojednou.
„Pan rada Slívka, před týdnem. O zahradě také mluvil.“
„Teď se vám splnilo,“ vpadla živě paní Hanoldová, nedořekla však, jako by se zarazila.
„Co, prosím —“
„Teď když hrajete, nemusí pršet tóny do špinavé ulice, nýbrž mezi stromy —“
„Ach, vy jste si pamatovala! Tenkrát, ano, vyslovil jsem to přání; to bylo v zahradě zesnulé paní tety vaší, to jsme pak četli z Gessnera, z českého překladu profesora Nejedlého – —“
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «F. L. Věk (Díl pátý)»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl pátý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl pátý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.