Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

„Ano,“ přisvědčila živě, ráda, ale hned se obrátila po dcerce tázajíc se, jak se s panem doktorem dohodli. Held cítil, že se v ten okamžik obrací k dítěti jako k útočišti. Schválně zamlouvala a nebyl tomu nepovděčen. Nepromluvil už ani slova o minulosti; jen nepřímo o ni zavadil, když podotkl, jak Jeanetta vyrostla od té doby, co ji neviděl. Pro první chvíle shledání byl hovor o dcerušce oběma vhod; dostaliť se jím z vln pohnutí a vzrušení na jistější půdu, kterouž hledali oba.

Ale hovor paní Hanoldové o dítěti byl hned opravdivý a vroucněl mateřskou láskou; než i to ji blažilo, že ten, jenž s ní u dcerky sedí, nenaslouchá jen z pouhé zdvořilosti.

Vzpomínali na zesnulou baronku Skronskou i na staré známé, kteří chodívali do jejího salónu, na hraběnku Bubnovou, na starého rytíře Eisensteina, o němž Held pověděl, že cop už nenosí, na barona Stentsche, na barona Ehrenburga, na zemského radu Slívku, o němž paní Hanoldová srdečně a vděčně mluvila, jaký je oddaný přítel, jak pozorný a obětivý. O doktoru Blumentrittovi, jenž na se vzal právnické hájení paní Hanoldové proti jejímu muži, se Held z úmyslu nezmínil. A paní Hanoldová rovněž ne. Zato déle se zdrželi u rytíře Jeníka z Bratříc, na nějž se paní Hanoldová již těšila.

„Teď teprve rezonuje,“ pověděl Held, „a má proč. Nejvíce na vládu, na státní bankrot —“

„Pozbyl jím také?“

„Také, a myslím, že utrpěl značnou ztrátu.“

Hovořili, ale dvojí byla řeč: jedna v slovích, druhá tlumená v tajemném vzrušení, v tiché radosti ze shledání i v úzkostlivé snaze, aby ji nezjevili, aby se nedotkli minulosti, jejích stínů i světlejších vzpomínek. Ale vzruch, s jakým mluvili obyčejný hovor, zjasněné zraky i nádech ruměnce na tváři paní Hanoldové prozrazovaly tiché, ale vroucí srozumění.

Held se zdržel déle, nežli jak si umínil, když se na tuto návštěvu vypravoval. Když pak vstal a rozloučil se vesele s Jeanettou, pojednou se zeptala paní Hanoldová na jeho bratra.

„Kolikrát jsem na něj vzpomněla, co jsem s vámi nemluvila, jak s ním je, máte-li nějakou novou zprávu —“

„Srdečně děkuji,“ řekl vřele, „bohužel však nemám nic, žádné zprávy od té chvíle – tomu je už deset let – co přivezl ten cestující z Petrohradu bratrovy Mélanges de Musique, tištěné, ale bez letopočtu. Nedošlo nic a dojiti nemohlo, protože bratra Ignáce, myslím najisto, buď zavezli někam na Sibiř a tam bídně zahynul, anebo padl v boji proti Rusům.“ —

Když doktor Held odešel, paní Hanoldová zapomněla na Jeanettu. Seděla před se hledíc a myslila na doktora. Byla ráda, že se o bytu zmínil. Ví, že ho sama nenajala, že nevěděla, že se dostane sem do tohoto domu. Řekl to, šetrně naznačil. Rozumělo se samo sebou, nemohl si nic jiného pomyslit, a přece mu byla v duchu vděčna. A ona tu zůstane. Musí. Jak by mohla hraběnce Bubnové říci, že se vystěhuje – Co by řekla – Že se jí byt nelíbí, že není vhodný? Nebylo by pravda, nelze. A vyznati se, že kvůli doktorovi? Jak by mohla! A bylo by pravda? Proč se bojí?

Held je čestný, šetrný a nebude se s ním častěji scházet nežli před časy, kdy byla u tety. A zůstane pevná, aby bylo jako do této chvíle, aby mohla pevně pohledět muži do očí, když by se musila s ním setkat, aby sama bez viny měla sílu, jistotu a mohla jím opovrhovat —

Held však po té návštěvě necítil tolik důvěry v sebe. Upřímně si v duchu přiznal, že by pouhaslé plápoly se snadno vzňaly, že bude nutno silně se přemáhat, to že povinen především Lory samé, její cti, aby ani podezíravý tlach nenašel stínu. Bude nutno, aby se vyhýbal.

První týden jí nenavštívil a také ji nepotkal. I v zahradě ji málo vídal, ač za dusného vedra, jaké právě mořilo Prahu a rozpalovalo její zdi i bídné dláždění, často meškala na zahradě v chladivém stínu košatých, starých kaštanů. On sám pobýval za dne málo doma. Každého dne ráno odebral se do nemocnice Milosrdných bratří, kdež se zdržel dlouho do poledne, pak navštěvoval četné své nemocné ještě před obědem i odpoledne. Dříve chodil zpravidla denně podívat se do kavárny U hroznu proti Stavovskému divadlu a tam se zhusta omeškal mezi hudebníky a herci až do soumraku.

Nyní se vracel časněji. Ale nesedl k psacímu stolku, nevzal knihu do ruky, nýbrž stával opodál otevřeného okna a díval se, sám neviděn, dolů do zahrady, kdež pod kaštany nebo pod lipou seděla paní Hanoldová v smutkovém obleku, bez klobouku, s vychovatelkou nebo s Jeanettou, pozorujíc, jak si dítě hraje v písku nebo u její lavičky.

Held vydržel chvíle tak stát a tajně pozorovati mladou paní, její přibled-lou, ušlechtilou tvář, jak sedí čtouc nebo zamyšlena nebo zabývající se s dceruškou, jež ve světlých šatkách prokmitovala se mezi stromy jako motýlek a jejíž svěží hlas a smích mile oživoval ticho zamlklé zahrady mezi starými domy prejzových střech.

Paní Hanoldová, nezabrala-li se do čtení, byla jen Jeanettina. Okolí nedbala. Než po jeho okně se obrátila tajeným pohledem, to postřehl i doktor hned napoprvé; jako by maně se tam obrátila, jen po jeho okně. Pudilo jej, aby přistoupil, vyhlédl, aby ji pozdravil, než ubránil se.

„Co z toho,“ řekl si, „a jako student. A kdyby někdo ze sousedství —“

Jindy, kdykoliv se vrátil, zahrál na anglickou kytaru nebo klavír. Nyní v ty chvíle, za bílého dne, nehrál. Teprve když zahrada ztichla, když paní Hanoldová s dceruškou odešla, když pod kaštany a lipami se smrákalo, usedl ke klavíru. Za těch vlahých až dusných večerů hrál Mozarta častěji nežli jindy. Lory jej milovala. Myslil na ni a tušil, že tóny jeho hry neprší jenom do šera starých stromů, že nevyznějí bez ohlasu, že Lory jistě naslouchá, a oddaně, s vroucím porozuměním.

Tyto hovory duší prostředkem tónů a harmonií, tyto intimní koncerty přestaly pojednou mimo nadání. Za týden poslala paní Hanoldová Heldovi lístek, kterým mu oznamovala, že přijela do Prahy hraběnka Bubnová z letního svého sídla, majíc v Praze nějaké neodkladné řízení, že ji, Hanoldovou, navštívila a pozvala na venkov a že pozvání přijala hlavně kvůli Jeanettě. Zítra že mají odjet, ale dnes pojednou že Jeanetta ochuravěla, že má trochu horečku, a proto že se obává vydati se s ní na cestu. Nakonec žádala o radu.

Held šel bez prodlení podívat se, jak je s Jeanettou. Zastal ji na lůžku a paní Hanoldovou všecku polekanou. Než Heldovo slovo naráz jí uvolnilo. Shledal, že není třeba se obávati, že bude Jeanettě do večera rozhodně líp a do rána tak, že bude možná, aby podnikla cestu.

„Jen ať jede. Jeanettě bude zdrávo a vám, paní baronko, v tento čas zajisté také.“

„Posíláte mne —“ Nedořekla, jako by něco prohodila, co nechtěla nebo neměla. Ale do očí si zahleděli a na okamžik se odmlčeli jako ve zmatku. Held první se vzpamatoval a lékařsky vážně opakoval, že jí na zdraví prospěje, bude-li v přírodě, na čerstvém vzduchu, a ne mezi rozpálenými zdmi města, v dusnu jeho ulic.

„A vy tu zůstanete; pořád v Praze,“ znělo starostně. „Jste tak zaměstnán celý den —“ řekla s účastenstvím, „od rána do večera. Ani vás není vidět.“

Usmál se, nevyzradil, že ji vídá každý den.

„A ještě po denní lopotě potěšujete lidi. Naslouchám vaší hře. Ale včera,“ vzpomněla, „co to bylo, co jste hrál? Ta první věta, ach, ta nitrem otřese, a druhá, tak milá, sladká melodie, s tím líbezným podloženým průvodem, smiřuje a tiší bolest —“ A tišeji dodala: „Beethoven snad —“