Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

Vtom ucítil studenou krůpěj na ruce opřené na zábradlí a hned druhou ve tváři.

Rychleji vykračoval, aby se dostal domů, prve nežli se spustí déšť. Bezděky pomyslil na počasí, teď že konečně nastanou deště, co pak venku, to že Lory také tam nezůstane, že bude musit do Prahy. Jindy v tento čas bývalo už všecko zase v Praze. O paní Hanoldové nadál se, že přijede dřív. A nejela, ani zpráv nebylo od ní, ani o ní. Nepospíchá, nebo co ji tam drží – přemýšlel a takto ne poprvé. Bylo v tom nedočkavosti i touhy víc, nežli si chtěl přiznati.

Do kavárny k Modrému hroznu toho večera již nešel. Za té nepohody, kdy kameny chatrné dlažby počaly se lesknouti mokrem, se mu nechtělo a také bylo již pozdě.

Po večeři sedl ke klavíru a hrál; dlouho však nevydržel. Přistoupil k oknu a vyhlížel do zahrady, v níž vítr po stromech povzdychoval. Stál a díval se jako jindy; pojednou se lekl. Do temna zahrady padlo světlo; zardělý pruh náhle prošlehl a linul se ze dvou oken, z oken Lořina bytu, do koruny staré lípy, do pletiva jejích snětí a haluzí, na její listí valně již prořídlé.

Přijela! Lory se vrátila! Nespustil oči z toho zardělého pruhu, z vyjasněných oken, jako plavec v bouři ze světa. Ve dvou oknech zář; třetí též jí prohlédlo, stín se v něm kmitl – zmizel, a zář za ním; ale v těch dvou zůstala. Přijela? Snad jen chystají byt; ale teď večer, tak pozdě?

Odtrhl se od okna a kvapně šel do předního pokoje, aby odtud zavolal do kuchyně na hospodyni. Nutil se do klidu, co je, že u paní baronky je světlo, že snad upravují pro ni byt, že snad už přijede. Mluvil lhostejně; odpověď však čekal v napětí.

„A ne, milostpane, nic nechystají, kdepak. To paní baronka přijela; baronovic přijeli teď v tu chvíli.“

„Věděli v domě, že dnes přijedou?“

„Ale kdepak, nic, žádný nic nevěděl, zčistajasna přijeli. Povídala haus-mistrová, že jí kuchařka, jako paní baronky, povídala, že nemyslila, že už pojedou z lontu, a najednou paní baronka včera, zničehonic, jako když to na ni sedne, poručila pakovat a pryč, do Prahy a nedala se zdržet; paní hraběnka Bubnová ji nechtěla pustit, a že pojedou spolu, jako s paní hraběnkou, že ona už taky brzo do Prahy, ale paní baronka ne, a do Prahy; a tak je tu.“

Held dále neposlouchal a vrátil se do druhého pokoje a zase k oknu. Byl vzrušen návratem Lořiným i tím, co si vybral z tlachavé řeči, že Lory se pojednou tak rozhodla. Proč? Stalo se něco, či z náhlé tesknoty po Praze?

Stál, oči upřené k oknům, v černu podzimního večera ostře zářícím, vyhlížel v pošetilé, nejasné naději. Ale hned je zase přimkl. Lořina okna zavřena; déšť šuměl, vítr pokviloval, stromy povzdechovaly. Nevlídný říjnový večer, ale Heldovi se pojednou projasnilo v mysli; bylo mu volněji, veseleji.

Sedl ke klavíru, začal; ale zticha hrál a nic určitého. Zamyšleně hrál, pozvukoval, nevěda ustával, až přestal. Maje ruce na klávesách, hleděl před se do prázdna neplně prozářeného světlem svíček, v němž se lesklo sklo černé rytiny se širokým, bílým okrajem v módním empirovém rámu z tmavého dřeva, visící nad klavírem. Hleděl, přemýšlel, co zítra, uvidí-li Lory, má-li tam jít nebo čekat – -Jak se vrátila – A Jeanetta, milé dítě – Uvidí-li ji už zítra, měl-li by ráno zůstat doma a nejít hned pryč —

Ale šel, jak obyčejně, jenže se vrátil o jedenácté, kdežto jindy přicházel v poledne a často až po něm. Jak vkročil do prvního pokoje, přistoupil ihned k oknu nahlédnout do zahrady. Nespatřil tam nikoho; cestičky však byly volny, spadlé listí z nich odmeteno a lavička bez šustivého koberce.

Viděl to rád. Že to bylo Lořinou první starostí, pomýšlel, zahrádka především; už tam asi byla a bude zase tam chodit —

V druhém pokoji na stole ve váze kytka, nevelká, ne nádherná, ale přece vzácná, protože svitá ze samého polního kvítí v tento pozdní čas vykvetlého. Že ji snad Lory – Rychle zavolal hospodyni. Dobře tušil. Kytku přinesla malá Jeanetta.

„Kdo s ní přišel?“

„Vychovatelka.“

Jeanetta kytku přinesla, Lory ji poslala. Přišel domů dřív, kdyby snad přece se rozhodl navštívit paní Hanoldovou ještě dnes. Až do této chvíle váhal. Kytka rozhodla. Ihned svlékl kabát a oblékl tmavomodrý frak.

Za chvilku poté stiskl Loře ruku. Byl překvapen jejím vzhledem. Osvěžela venku, byla hezčí, plnější. Oči neutajily toho překvapení a radost ze shledání. I Lory byla jím jako projasněna. Okamžik stáli proti sobě mlčky v blaživém vzrušení. Held začal o Jeanette. Nebyla doma; odešla s vychovatelkou na procházku. Děkoval za kytku.

„Natrhaly jsnu— ji s Jeanettou před samým odjezdem.“

„Ve chvíli odjezdu jste si vzpomněla.“

Upřela na něj mlčky oči. „Teprve v tu chvíli —“ V hlase i úsměvu byla tichá výčitka. Hned však začala o letním pobytu, o zámečku hraběnky Bubnové, o pěkném parku, jak tam krásně, krajina že je půvabná.

„Ale rozvaliny starého hradu jste tam neměla.“

„Jako když jsem bývala u nebožky tety. Pamatoval jste si —“

„Psala jste o nich blouznivě. I na vesnický hřbitov jste tenkrát chodila.“

„Sterbegedankenvoll,“ vpadla a s úsměvem citovala: „Und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreutze mit dem wehenden Totenkranz. Tenkráte jsem byla okouzlena Höltym, tenkrát, osamělé děvče marně toužící.“ A kvapně dodala: „Teď už žádné myšlení na smrt. Mám Jeanettu – S tou jsem byla nejvíc, skoro celý den. Tak jí tam svědčilo, byla tam blažena; i mně se tam líbilo, ale po Praze se mně často zastesklo. Vzpomínala jsem v samotě, pod stromy, v parku, v tom zrovna svatém tichu letní krajiny a lesa; také co vy tu zkusíte —“ Pozarděla se a kvapně optala se: „Hrával jste —“

„Hrával, každý večer; vám jsem hrál, Mozarta, Beethovena,“ bezděky tlumil hlas, „vaše zamilované skladby, vám —“

„A já poslouchala, sama, v parku nebo na terase. Věděla jsem, že v ty chvíle hrajete.“

„A nevěděla jste, že na vás vzpomínám.“

Vzal ji za ruku. Zalekla se, nevyvinula však své ruky z jeho.

„Tak dlouho jste nejela.“

„Měla jsem tam ještě zůstat, hraběnka mne nechtěla pustit.“ Mluvila ve zjevném neklidu. „Ale rozhodla jsem se pojednou. Musila jsem opět do Prahy —“

„Přec!“ řekl radostně.

Vstala kvapně a řekla tiše, prosebně:

„Pamatujte —“

„Přijela jste a kdy vás opět uvidím?“ povzdechl, jako by její prosby byl neslyšel. „Už snad ani ne na zahradě. Byla tak dlouho opuštěna —“ Nedbal, že se podřekl.

„Zahrada? Na zahradě?“ žasla. „Vždyť vy —“

Z předsíně sem zalehl jadrný hlas. Paní Hanoldová zchmuřila na okamžik čelo.

„Smím vás navštívit?“ zeptal se Held rychle a vida, že se žádosti lekla, dodal: „Rád bych malou Jeanettu uviděl.“

„Přijďte se na ni podívat.“

Komorná vstoupila, hlásíc barona Jeníka z Bratřic. Vešel v tmavém fraku, v přiléhavých nohavicích světlejší barvy, v botách s kopnami, vzpřímeně, ač ne strnulého držení těla.

„Přicházím vysoce váženou sousedku uvítat,“ začal položertem, polovážně, volně, jak bylo dovoleno dávnému příteli domu. „Ach, doktore, vy! Myslil jsem, že budu první, a jak vidím, přicházím pozdě s novinami. S hudebními najisto, to si teprve netroufám: tuto náš znamenitý muzikus doktor —“