Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

„Co může dělat terrae pondus inutile.“

„Vy?“ Held se usmál. „Cože tak zostra sám na sebe?“

„Máte pravdu,“ přisvědčoval doktor Srnka kousavě, „teď po tom bankrotu jsem také na něco dobrý. Teď mám taky co dělat. A nejvíc teď touhle dobou. Nerozumíte; no nejezdím ve fiakru k nemocným, chodím jenom tady po mostě vzhůru dolů a čekám, až budou volat, že zas někdo životem utěšený a finančním patentem posilněný skočil do vody —“

„Ach ano, tak – Nikdy nebývalo tolik sebevražd. K nám do špitálu —“ Held nedomluvil. Srnka mu skočil do řeči:

„Jinde také. A to všecko má na svědomí pan hrabě Wallis. A slyšeli,“ doktor Srnka začal bezděky po česku, jak se dohřál tou vzpomínkou, „Jak si to předkládá, co řek, jak se trápí, chch – co řek jakoby nic, jako by fajfku vyklepával: Cože naplat, že jinak nemohlo být s tím financpatentem, to že je jako v bitvě: mnoho jich padne, mnoho jich raněných —“ Doktor Srnka mluvil rychleji, rozhorleněji. „Ano, ano, mnoho raněných, mnoho mrtvých —“ A pojednou vybuchl po německu: „Und diese hohnlachende Gewissenslosigkeit fand nicht einmal einen Spuck auf sein Wagenrad zum Lohn —“ Srnka se vyplivl a zase horlil po česku:

„Ano, nikdo mu nepliv ani po kočáru, neřkuli po něm. Oh, to my jen v duchu pliváme a do bláta —“

Held pospíchaje byl jako na trní; a také se lidé již zastavovali a po nich se ohlíželi. Chtěl dále, než doktor Srnka pokračoval v jednom proudu, česky, německy: „Eigentlich wir Mediziner měli bysme panu hraběti poděkovat. Soviel Selbstmorde a tolik šlakem raněných. Oni ve špitále mají taky z toho požehnání.“

„Oh, je zle, milý pane kolego – ale já —“

„Počkají,“ Srnka jej vzal za rukáv. „Podívají se,“ ukázal pravicí na petřínskou stráň černě rozlehlou pod večerním nebem. Vysoko v jejím svahu prokmitlo v tu chvíli zardělé světlo.

„To si ‚stařec z hor‘ rozsvítil,“ dodal doktor Srnka po německu s úsměvem. „Rozsvítil a teď začne rudkou řádit. A je-li pak, prosím vás, když tu katanskou cenzorskou službu provozuje, nahý?“

Held se tomu nápadu zasmál.

„No, vy jste jeho ordinarius —“ dorážel Srnka.

„Jednou jsem u něho byl —“

„A nebyl nahý?“

„Nebyl.“

„Ale chodí prý tam po Petříně ve stráni docela nahý jako Adam. Letos obzvláště, ty horké dni a noci —“

„Ale —“

„Nahý chodí.“

„Jak jsem řekl; ostatně, přesvědčte se,“ štípl Held žertem a již rozmrzen, že nemůže dál.

„Já? Já abych šel k takovému císařskému královskému cenzorovi? Ale kam jdou?“ zeptal se zase po česku. „Na Malou Stranu? Já jich na konec mostu vyprovodím.“

Ten průvod Helda hrubě netěšil; než bylo přece líp jiti nežli stát tu s tím podivou.

Doktor Srnka začal ihned opět o petřínském poustevníkovi, o cenzorovi Berghoferovi, tomu že dobře přezdili „stařec z hor“, hloupí lidé že si myslí, že proto, poněvadž bydlí na vrchu, ve stráni, ale vpravdě že proto, poněvadž je jako ten náčelník tajné sekty v horách libanonských, těch assassinů, který za křižáckých válek dával vraždit a zabíjet, tenhleten že také morduje a zabíjí.

„Ano, zabíjí,“ vyrazil prudčeji, když zahlédl Heldův úsměv, „děti zabíjí, děti, plody lidského ducha; červenou tužkou všechno potírá, hubí a vraždí.“

„Není tak zlý, pane kolego, pokud vím,“ hájil Held, „a jak jsem seznal, je to učený muž, pravý polyhistor. A píše —“

„Ale co píše!“

„I verše.“

„Verše, ale za peníze. Enkomienfabrikant.“ Srnka se ostře uplivl. „Také epigramy píše.

„Všecko,“ přisvědčoval posměšně doktor Srnka. „Všecko, proč ne,“ a dotvrdil citátem z Juvenála: verše ty odříkával rychle, potrhuje při každém slově levicí:

Grammaticus, rhetor, geometres, pictor, aliptes, augur —

„Augur,“ opakoval, nemoha si vzpomenouti na další slovo, jež mu vypadlo z paměti, ale hned mezeru přeskočil a citoval dále:

„– medicus, mágus,“ a vyrazil „omnia novit“, pak posměšně, s opovržením skončil: „Graeculus esuriens —“

Helda to začínalo bavit. Usmál se a náhle se optal: „Mluvili s ním?“

„Nikdá!“

„Co jim udělal?“

„Dítě mně zabil,“ a s trpkým úsměškem sám sobě dodal: „Mé jediné dítě, a v plenkách, v rukopisu —“

„Ach! O čem bylo —“

„O vojsku, pane kolego, o vojsku vůbec a o našem, o císařském zvlášť —“

„Nevím, co napsali, ale pepře tam bylo jistě dost.“

„Bylo. A když mne dopálila knížka, snad ji znají: Abhandlung uber Wúrde, Nutzen, Leiden, und der daher notwendigen liebwerten Achtung für den ganzen Soldatenstand – Umím to zpaměti, jakpak ne!“ Doktor Srnka mluvil zas už německy. „Takové patolízalství, takové nestydaté vychvalování, takové ohavné zamazování všech hanebností, takové prznění pravdy —“ doktor se zas uplivl, „až se mně krev zpěnila. I sedl jsem a napsal jsem proti tomu, tj. popadl jsem zrcadlo, zrcadlo jsem jim nastavil a pravdu pověděl, a tu ten – váš polyhistor a básník, ten stařec z hor vezme rudku a už tekla krev a byl mord. Non imprimatur!“ V tom svém ohni se doktor Srnka po Heldovi ani neobrátil; hleděl přímo před se a zlobivě horlil. Po tom „non imprimatur“ náhle stanul, dotkl se prudce svého kastoru a zkrátka pozdravil: „Dobrou noc.“

Held překvapen se obrátil; chtěl zavolat, ale doktor Srnka byl už zády k němu, rychle kráčeje na druhou stranu a tam dále směrem ku Starému Městu. Held se za ním okamžik díval, jak jde přihrben, vlasatou hlavu v ramenech, bradu skoro celou v nákrčníku a španihelku pod paždí. Myslil na něj, jaký je fanatik pravdy, jak jen mohl pomyslit psáti proti vojsku, dnes, za této vlády, že zapomněl, že již nepanuje císař Josef. —

Doktor Held se nevrátil z Malé Strany tak záhy, jak si rozpočetl. Nemoc mladé měšťanky nebyla sice vážná, ale právě proto se omeškal, tj. její rodina jej zdržela jako dávného známého a přítele. U nich znovu vyslechl, toho dne již potřetí, o roudnické svatbě a slávě, tj. o slavnostech, které se tyto dny odbývaly v Roudnici na zámku o svatbě a po svatbě knížete Auersperga s princeznou Lobkovicovou. Vzali se již před týdnem, ale od té chvíle až do tohoto již dvanáctého dne oslavován jejich sňatek. A ještě nebylo slavnostem konce.

Praha zapomněla na cara i Napoleona a všude mluvili jen o neslýchané slávě roudnické, všude se vyptávali, jak co bylo a co ještě bude. Held tedy toho dne potřetí slyšel o svatbě, jaké kratochvíle byly a jsou na Roudnici, co hostí tam, co vzácné šlechty, jaké hostiny a bály, hony a štvanice, koncerty, turnaje a zase bály, to že oči přecházely, co diamantů a perel a drahého kamení měly šlechtičny, a divadlo jaké bylo a hudba překrásná, že knížecí kapela rozhojněna sezvanými hudebníky a co také zpěváků tam povoláno – Takové svatby že nebylo již na sta let, jistě od časů pánů z Rožmberka.

Když se Held z těch svateb dostal na ulici, byl už večer. Nebe se všecko do temna zaklopilo a vítr pohvizdoval ulicemi, až se třásly zarudlé plameny olejových svítilen na rozích. Na mostě skoro již prázdném bylo vítr ještě více cítit. Než Held se přece zastavil, aby se podíval na petřínskou stráň, vzhůru k Nebozízku. Všecko tam ve tmě utonulé; světélko, na kteréž doktor Srnka prve ukazoval, svítilo dosud. Co „stařec z hor“, ten osamělý mrzout, dělá, „morduje-li“ červenou tužkou cenzorskou nebo skládá-li nějaký pamflet nebo cituplnou báseň, on grammaticus, rhetor, augur, mágus, geometres, aliptes a co všecko je a čím ho Srnka udělal.