Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

List ten padl mu z ruky. Zdál se mu jako hlas přicházející ze světa nad sluncem a nad měsícem, zachvěl se tušením, že přítel jeho nemešká už mezi živými, a kdyby se mu byl Konstantin zjevil a dutým hlasem z rakví vstalých na něj promluvil, nebyl by zajisté hlubší na něho učinil dojem než tím zažloutlým, dlouho bloudivším a konečně jej naleznuvším listem.

Nebylo to významné, že k němu Konstantin teď právě promluvil? Bylo mu, jako by vítr, boží ten dech, mohutně do těch jisker zadul, jež v hloubi jeho duše tak dlouho a vytrvale doutnaly. Jaké síly nabývaly nyní zapadlé ty jeho ideály, ku kterým se vracel!

Jakou silou bouřila kajicnost v rozbrázděném jeho srdci, rozbrázděném studem a lítostí nad prázdnotou, sobeckostí, smyslností a rozkošnictvím prožitých let! Jak toužil po tom, býti pravým člověkem! Pryč se vším, co vlastní hřích, vlastní pošetilost a co převrácenost společnosti mezi člověka, jak z rukou božích vyšel, a toho Boha a jeho vůli stavívaly!

Jak šťasten byl Konstantin, že nalezl pravý život a pravé blaho! Avšak není třeba proklínati civilizaci. Nezoufal nad ní jako Konstantin. Bylo možné žíti v jejím středu, a přece pozvedati čelo proti hvězdám, jak to na nás žádá Bůh!

Ne, nebylo třeba zoufati a utíkati v samotu a v poušť jako Konstantin. Ani nad těmi netřeba zoufati, kteří tupě snášejí a trpí. Kdo spí, není proto mrtev. A není to mužnější, důstojnější, stati na svém místě, třeba sám a sám, a nevzdávati se? Konstantin se mýlil, když zahodil zbraň, v tom byla sobeckost, a Konstantin to neviděl. Myslil jen na boj zbraní a zapomínal na onen morální, skutky. Jan Maria půjde cestou jinou. Byl mnohem šťastnější než jeho přítel. Nezemřela v něm naděje, ta matka velkých činů. Byl také mnoho trpěl, ale všechna trpkost, všechna zklamání, kterých doznal, byly mu k dobrému, neboť ukazovaly mu, jak byl zbloudil, a nyní ležela pravá cesta před ním. Žíti s přírodou tváří v tvář, toť nejušlechtilejší, nejpřirozenější způsob života, zajisté. Ale proto nebylo mu třeba prchati za oceán. Hle, zde ležely před zrakem jeho duše ty drahé Havranice v glórii nejtklivějších upomínek! Tam se usadí navždy. Pouhá dovolená mu nestačí. Vystoupí ze svazku armády, tak prostá to věc. Učiní hned kroky, jakmile do Prahy přijede. Divil se, že mu nikdy dříve nepřišlo na mysl, co přece tak na dlani leželo! A pak cítil ještě něco ve svatyni svého nitra, co Konstantin nebyl nikdy poznal: cítil vzlet své duše, cítil se poetou a umělcem. Žil tedy životem dvojnásobným, dvojí ležel před ním svět, dvoje kynulo štěstí! Ó jak děkoval znova vroucně Bohu, jak cítil se mužem, jak sladká zdála se mu ta uložená sobě povinnost! Být vzorem muže! Jizvy v jeho srdci byly zacelené, vzpomínka na tu ženu-démona, na tu ženu-upíra mizela mu úplně z duše, byl to divoký, těžký, chorobný sen horečný, z kterého se probouzel zdráv. Ó, ideál ženskosti stál pro něho posud vysoko na podstavci, vysoko, až u samých hvězd; nebylo se ďáblu rozkoše nikdy podařilo povaliti ten ideál v kal, ani tenkráte ne, když se sám až po pás kalem brodil! Svatá památka jeho matky zachránila jej. Nebylo mu takto nikdy možno nevěřiti v pravou ženskost. Doufal nyní, že stane se opět hoden pravé ženy, a cítil, že nebyl posud ztracen; a nebyl, neb víra v čistotu a dobro byla hluboce v duši jeho zakotvena a stud stál posud co anděl strážce po jeho boku a ruměnec nebyl posud cizincem na jeho tváři. Ne, život nebyl mukou, myslil si, jak se mu to bylo někdy zdálo, ale darem, který nebyl posud dosti cenil a jehož si vážiti a patřičně užívati bylo nyní svatou jeho povinností.

S takovými myšlenkami, s takovými předsevzetími přijel Jan Maria Plojhar do Prahy.

Sestra jeho byla toho času s mužem někde na cestách, a byl tomu téměř rád. Nehledal tu společnost, v kterou by jej byli nutili, s kterou by se byl u nich sešel, chtěl býti uveden do pravé společnosti pražské, do společnosti české, a té, věděl, že byla sestra jeho docela vzdálena. Byl nadšen krásou Prahy a ve svém nadšení nechtěl ani zpozorovati, jak ji nyní každým dnem více kazí a svými „opravami“ a svým nemotorným „obnovováním“ a banálností těch svých „nádherných nových budov“ o její ráz, o poezii její olupují. Ubytoval se na Hradčanech, nechodil téměř dolů do města a nemohl se vyhlídkou z oken svých pokojů nasytit, která se otvírala na Hlubokou cestu a jediný svého způsobu pohled na město, na Petřín a na Vltavu, ztrácející se v mlhách mezi modrými pahorky, poskytovala. Nalézti byt, jenž jej okouzlil, bylo se mu snadně poštěstilo, avšak problém, jak se do společnosti svého rodného města dostati, v kterém se byl cizincem stal, nedovedl nijak rozluštiti. Zatímco o to dělal marné pokusy, neměl jiných známých než důstojníky pražské garnizóny. Úzké jejich kastovnictví, povrchní, mělký jejich názor o živote a věcech, malichernost jejich cílů, to vše mu arci málo lahodilo, avšak našel přece několik roztomilých mladých lidí mezi nimi, kteří se mu aspoň stali snesitelnými jistou švalreskností svého chování a upřímně naivním přiznáním se, že o ničem na světě nepřemýšlejí. Bylo aspoň možno se s nimi občas pobaviti. Chodil s nimi a jezdil na koni za město, když si od studií odpočinouti chtěl, jimž se teď horlivě oddával. Pozval někdy ty mladíky k sobě, aby u něho popili čaje, kouřili, šachy a karty hráli, a při takových příležitostech vytasil se mnohdy znenadání se svými náhledy a pozoroval pak, jak s nelíčeným udivením se na něj dívali jako na člověka, o jehož zdravém rozumu trochu pochybovali. Ani netušil, že se stával pověstným.

„Je to fantasta,“ říkali tolerantnější mezi sebou, „ale roztomilý.“

„Je to blázen,“ tvrdili ti, kteří mu byli méně nakloněni.

„Myslím, že chce být zajímavým,“ tvrdil vždy jakýsi nadporučík Müller, rodem Vídeňák. „Pózuje, ale výběrem své pózy neosvědčil nejlepší vkus.“

Jan Maria a nadporučík Müller cítili hned při prvním setkání se navzájem jakousi antipatii, která stále rostla. Nehledali se, ale náhoda je sváděla, zacházeli spolu s ledovou chladností, za níž se skrývala rozdrážděnost, jež se stala pro Jana Marii konečně osudnou.

Byl asi už měsíc v Praze a začal býti netrpělivým, začal se sám sebe tázati: „Kde je to jádro Prahy, které stále a marně hledám, kde je ta česká Praha, která má býti mojí spásou a zdrojem nového mého života?“

A ta Praha jeho snů a tužeb prchala před ním jako fantóm. Začal býti smutným a někdy rozčileným, nebylo mu volno. Ne, to nebylo možné! Všechny ty různé „besedy“, do kterých byl sem tam uveden, nemohl považovati za reprezentaci té společnosti, po které toužil. Odpuzovaly ho svým triviálně měšťansky obmezeným tónem, tím parfémem vulgárnosti pochybných hospod, který vanul z rozhovorů jejich členů, z tvářnosti jejich místností, ze všeho a všeho. To by měla býti jeho Praha? Uzavíral se raději znova do svého pokoje a konečně se rozhodl: „Pojedu na venek! Vždyť konečně Praha nejsou Čechy a Havranice jsou vlastně zaslíbenou mojí zemí.“

Když se chystal k odjezdu, přijela Rosa Maria do Prahy. Spěchal k ní. Řekla mu, že je nesmírně ráda, že jej vidí, a Leopold zdál se býti zrovna u vytržení nad tím shledáním.

Začali pak o budoucnosti mluviti. „Zdržíš se dlouho zde?“ tázala se sestra. „A kam odsud pojedeš?“

„Zůstanu vůbec v Čechách,“ odpověděl.