Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

Ale upomínky ty přicházely mu čím dále tím řidčeji a slaběji: poddával se nevědomky svému osudu. O sestře slýchal dvakráte neb třikráte do roka. Byla mu první rok po matčině smrti psala: „Kde hodláš letos své prázdniny tráviti? Přijedeš snad docela k nám?“

Ta otázka jej hluboce ranila. Myslil, že by se to mělo vlastně samo sebou rozuměti, kam jinam, mohla mysliti, že by zajet chtěl než k ní, než do toho místa, které jim bylo společným domovem? Odepsal okamžitě: „Nepřijedu do Čech!“

Byl tím časem jakési náhlé, blouznivé přátelství s jedním ze svých spolužáků, s mladým chorvátským šlechticem Konstantinem Majakovičem uzavřel, který též jako on byl někdy ve snách žil a nyní jako on se síle a důvodům věcí, světa a života poddával.

Místo do Čech jel tedy s ním na prázdniny, tenkráte i každý následující rok. Doby takto na statcích Majakovičů strávené patřily pak dlouho mezi nejkrásnější jeho upomínky. Tam v těch šumících doubravách budovali jinoši, čerpající fantazie jeden druhému z duše, závratné vidiny o budoucí velikosti Slovanstva, snili o novém jakémsi „království božím“ na zemi, o novém zlatém věku lidstva. Po celý čas prázdnin zdály se jim jejich utopie tak rozumné a snadně k provedení! A teprve v akademii probouzeli se vždy k střízlivé skutečnosti.

Tak minul čas a Jan Maria opustil konečně akademii co důstojník po ukončených studiích. Tenkráte volala jej sestra důrazně do Čech, prosila, by ji neoslyšel. Byla na něj tak zvědava!

„A pak,“ připsala, „jedná se též o nějaké peněžité záležitosti. Teď můžeš již za sebe bez poručníka jednat, Leopold učinil všechny nutné kroky a vysvětlí ti vše sám, až přijedeš.“

Jan Maria vydal se rád do Prahy, i on byl zvědav a těšil se svou sestru uviděti. Rosa Maria byla ve společnosti pro svou krásu i pro bystrost svého ducha pověstná. Byl nyní jejím triumfům přítomen. Srdce jeho však odvracelo se tu od ní ještě více, maska té afektace, kterou nazývali duchaplností, duchaplností čelící vždy jen k tomu, aby někoho ponížila, ranila, třeba se to stávalo nejměkčími sametovými tlapkami, zlatotřpytnými drápky, nemohla jej oslnit. Viděl příliš na dno toho srdce, a nebylo tam nic než čiré sobectví, suché, ba kruté, a bezměrná ješitnost. Rosa Maria neměla dětí. Lůno její, jako její duše, bylo neplodné. – Peněžní ta záležitost byla prostá. Havranice nevynášely a Leopold měl v úmyslu postaviti tam cukrovar. Chtěl, aby Jan Maria k tomu podniku se značnou částí svého kapitálu přistoupil. Mladý důstojník, kterému Leopold byl zletilost vymohl, usmál se pouze nedbale té myšlence, že se zúčastňuje nějakého obchodu, souhlasil se vším a prosil jen, aby ho nenudili podrobnostmi. Zásobil se nato bohatě penězi a všelijakými víceméně zbytečnými tretkami a pospíchal na koráb, na kterém první svou velkou cestu podstoupiti měl. Nejméně deset ženských srdcí pukalo při jeho odjezdě z Prahy. Byl přes všechnu svou téměř chlapeckou ostýchavost velký dojem svou elegantní uniformou, svou krásnou mladistvou tváří, svou vysokou ztepilou postavou a distingovaným svým chováním učinil.

Konečně tedy vyplňovala se aspoň část dávných jeho snů! Koráb nesl jej tím temnoazurovým Středozemním mořem, jehož čaru se tak máloco pod sluncem vyrovnává. Musil pořáde na Byrona a nadšené jeho verše mysliti a poezie, která tak dlouho v jeho prsou jako v kobce pochovaná dřímala, začala se probouzet. A s ní probudilo se celé jeho staré já, tak dlouho tlumené a pouze občas na statcích Majakovičů jako blyskavice se objevující. Psal teď opět básně. Více ještě, než je psal, žil je, dýchal jimi, snil je. Ke všem dávným jeho vzletům přidružil se nyní ještě nový. Bylť v stáří „sladkých tužeb“ a „matných žádostí“. Duše jeho byla plna ohně a byla čistá. Žena stála u něho ještě vysoko na piedestale, byla mu neznámou bohyní, kterou zevzdálí ctil a která jej naplňovala jakýmsi posvátným, velebným strachem. Koráb jeho křižoval podél afrických břehů, pak vrátil se a kotvil nejdříve na delší dobu před Korfu. Ostrov ten se svou rajskou scenérií učinil na něj uchvacující dojem a připomínal mu horování o archipelagu a Kykladách v různých básních lorda Byrona. Stál jednou zamyšlen na baštách bývalého, nyní opuštěného anglického kastelu, zpit modrostí nebes a moře, sluncem klonícím se k západu, vůní, která ze zahrad až k němu vzhůru stoupala. Z toho jasu a žáru, z toho azuru, z dýmu těch vůní, myslil si, měla by se jako někdy Venus Anadyomené (která se přece dle báje z týchž azurových vln zrodila) vynořiti dívka, avšak taková as, jako Haidée zjevující se v druhém zpěvu Dona Juana. Venuše zdála se mu příliš abstraktní, skulpturální. Haidée byla dívka. Ta byla by pravou duší toho úsměvu přírody, svítícího tam dole u jeho nohou! Byla by jako perla v této velké lastuře, sklenuté z nebe a moře, z purpurových skal a z nádhery palem a květů… A viděl bílou postavu, kterak se naň dívala okem smělým, smělým však pouze svou dětskou, nevědomou, netušící nevinností a čistotou.

„Haidée!“ snil dále a vánek z moře ovíval mu měkce tvář a budil jaro a touhu v jeho prsou a ústa jeho šeptala napolo nevědomky jeden z Petrarkových sonetů, jen tak do prázdna před sebe, neb nevěděl nikoho, komu by ta slova byl šeptal – leda té věčně vzdálené, bílé, vzdušné jako oblak Lauře nebo Beatrici svých neurčitých vidin.

Stal se takto beze zřejmé příčiny trochu smutným. Dal se pomalu po příkrých z kastelu vedoucích schodech dolů na zpáteční cestu. Pojednou slyšel hlasy a při zatáčce potkal se znenadání za ostrým rohem bašty s celou společností, putující, nejspíše jako dříve on, kvůli vyhlídce nahoru na cimbuří. Byli to samí mužští a jediná mezi nimi dáma byla právě náhodou odvrácena, takže jí v tvář vidět nemohl. Mluvila s kapitánem onoho korábu, na kterém Jan Maria sloužil, a jenž se v té společnosti nacházel. Vysoká postava její vznášela se jako v oblaku z bílých krajek, z kterých celý šat její pozůstávati se zdál, od hlavy plynula jí bílá španělská mantila z tétéž látky a v ruce držela rozevřený velký vějíř, taktéž bílý, avšak třpytící se jako rosou, kterým si oči clonila. Mimoděk zůstal Jan Maria stát a hleděl, mezitímco kapitána pozdravoval, na vzdušný, imponující, a přece tak graciózní ten ženský zjev. Dáma odvrátila se nyní od kapitána a zavřela vějíř, stála Janu Marii tváří v tvář. Mihlo to jako blesk celou jeho bytostí. Byla kupodivu krásná, ale krása ta byla rázu takového, o jakém nikdy nebyl snil. Čistota její pleti a ryzost jejích tahů byla podivuhodná, tvář její byla bledá, ale rty temně červené, obočí a řasy jako noc a vlasy její bohaté, však trochu tvrdé, byly temnorusé jako žhavé zlato, po kterém rudé jiskry skákají. Velké její oči, temné nad všecku černost, sálaly modravé paprsky zpod trochu unavených víček, které je napolo cláněly. Úsměv jejích rtů byl perlový blesk mezi rudými růžemi. Jan Maria salutoval a zapomněl ruku spustit, a nesmírný, naivní jeho obdiv jevil se mu až příliš zjevně po tváři. Pozorovala to a velké oči její zazářily nyní plně jako poledne, clona víček byla vyhrnuta a pohled její, smělý a žhavý, měl účinek, jako by jej u srdce uštknul. To nebyla ta tklivá smělost dětské neviny, jejíž vidinu byl před chvílí měl, co nyní na něj z těch zřítelnic blesky sypalo. Sklopil zmateně oči, cítil závrať a ruměnec přelétl mu tvář.