Zeyer Julius - Radúz a Mahulena

STOJMÍR, král tatranský

RUNA, jeho žena

PRIJA, ŽIVA, MAHULENA, jejich dcery

RADÚZ, královic v Maguře

KRÁLOVNA NYOLA, jeho matka

RADOVID, starý sluha Radúzův

PŘIBINA, důvěrník Stojmírův

VRATKO, dřevorubař

Lid v Maguře a Tatře

Jinoši a panny

Družina královská

Vysoký štít Tater v oblacích. O skálu opřena stojí lepá dívčí postava v bílém rouše, hrající prostou, dojemnou píseň na housle. Plavé její vlasy jsou propleteny věncem z pestrých květů, na čele svítí jí hvězda. Závoj duhových, jiskřících se barev plyne jí volně ve velkých záhybech od hlavy k patám. Na rameně jí sedí bílá holubice. Píseň dozní a dívka mluví.

Jsem pohádka. Kdo se mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje. Zde s těchto olbřímých štítů po starých cestách, mechem porostlých a listím dávných jesení zavátých, sestoupím dolů, tam v slunné nivy slovenského lidu. Znám tůně jeho duše, a pradávné jeho sny v mém nitru žijou. Vždyť stála jsem u jeho kolébky! Závojem čarným obestírám děje věků zapadlých do mlžin paměti. Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů a lidské slzy tekou lesklou jeho

tkaninou a vroucí, věčně lidská srdce bijou, tu vášnivě, tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím… Vzhůru!… Po starých cestách, hučícími lesy, kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu. Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru arijského toho lidu, jenž pije z Gangy. Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jařmo ještě nenese, ta nezná ještě žal, jenž nyní let už tisíc proráží nebesa, tak bez proměny, jak věčné její hory v blankyt strmí. Barnavé mračno těžkých osudů stín ještě nevrhá na slunné stráně, kde tráva větrem vlní se a jasné vody tryskají. Lid volný žije ještě v horách volných. Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata se v záští potýkali, než zrozen Radúz byl a Mahulena, o jejichž strastech dnes vám povím vše…

Jsem pohádka a rodná sestra oněch, jež Ganga kojila, i těch, co na iránské vysočině snily, kde nejjasnější hvězdy hoří, i těch, co v skandinávských divočinách půlnoční rudé slunce znaly, i těch, co v řeckých hájích vedle dávných moří v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily, i posléz těch, co v mračných doubravách, kde druidi bledou lunu ctili, kol šedých menhirů své reje křepčily… Jsem pohádka. Dým mystický se nese přede mnou, a za mnou duje vítr pravěký… Kdo za mnou chodí, vidí dávné sudic předivo… Co dnes však uzří, to prosté je jako srdce mého lidu, je prosté jako jeho tiché chatky pod zelenými grúněmi. Je chatka mého lidu prostá, věru – však zlatý věnec tam leží pod prahem: čar je to jeho vroucí básnivosti!…

Sestupuje pomalu se skal, hrajíc píseň na houslích Když zmizí a píseň dozněla, jeví se údolí lesnaté s velkou loukou v popředí. Na jedné straně prýští ze skály jasná studánka. Nedaleko ní spi Radúz v trávě. Je ráno.

RADOVID (přichází) : Zde posléze jsem vyšel na den boží! Už zdálo se mi, že soumraku těch stromů ani konec nebude. Kde asi jsem? Kam jsem to asi zbloudil? A bloudím marně! Marně volám do všech úhlů světa: Královici Radúze, Radúze královici! Jen ozvěna se posmívá a bujný vítr slova ode rtů mi rve, by do prázdna je zahazoval.

RADÚZ (ze sna) : Ó, neblahý… Co jsem to učinil!

RADOVID: Je šálení to běsa, nebo opravdu jeho hlas?

RADÚZ (ze sna) : Ta krev je horká… jak mi tryskla v tvář!…

RADOVID (jej zahlédne, běží k němu) : Můj královici! Ó, můj Radúze! Tak jsem tě tedy našel, konečně!

RADÚZ (probuzen) : Kde smyju krev… Kde jsem? Co děje se? Je ráno! Slunce vzlétlo opět, zlatý pták! A, Radovide, jsi to vpravdě ty?

RADOVID: Jsem to já, ano, drahá duše moje!

RADÚZ: Vítej tedy, vítej! Jak jsi mě našel? A proč jsi mě hledal?

RADOVID: Jak jsem tě našel? Pouhou náhodou. Tak aspoň zdá se – ale kdo to ví? Snad, vidíš, vedlo mě srdce moje toužící nebo dobrá snad sudička, jež tobě přeje. Proč jsem tě hledal? To je zlé, že tak se tážeš, věru. Co jiného jsem mohl činiti, když po dva dny jsi doma scházel a otec tvůj a matka strachem hynuli? A všichni v zámku marně hádali, kam asi jsi se poděl. Já mlčel, ale tušil jsem, na kterou stranu jsi se asi vydal. Což nevídával jsem tě tak často, často hledět v zadumání, v divném snění směrem sem k těm horám nejvyšším, jež zdají se, že věčně zdáli hrozí Maguře? Co lákalo tě asi vždy v tu nebezpečnou dál?

RADÚZ: Co v dál nás vůbec láká? To, co v ní pro nás neznámé. Je pravda, vábila mě vždy tajůplnost těchto lesů, jež věčně vidím černati se na obzoru, vábily mě povždy vysoké ty horské štíty, jež každé ráno do zlata a do růžová mladá zora zlíbá! Ty zkazky chtěl bych znát, co jim vypravují oblaka. A oblakům a ptákům záviděl jsem vždycky, že zírat mohou volně s nebes až na dna úvalů a dolin hlubokých, v tom neznámém mi kraji.

RADOVID: To bylo v letech dětských, chápu. Ale teď? Ted víš to přece, že ani zde ni jinde nic jiného než doma neuvidíš.

RADÚZ: Tak moudrým posud nejsem, příteli. A sám máš trochu viny, že nejsem moudřejší. Což neživil jsi vždycky dětské moje sny svými pohádkami? Kdo vypravoval mi o slunci, že má svůj zámek někde v Matře, že tam mu slouží dvanáct věčně mladých děv? Kdo líčil mi ty černé lesy, tajuplné, jež kolem louky němě stojí, louky prokvetlé vším kvítím čaruplným, na níž se třpytí oblakový slunce dům? Tak budíte už v dětech věčně touhu po tom, co není, žel, a co nám pak věčně schází!

RADOVID: Snad nechceš říci, že jsi vyšel do hor, bys našel oblakový zámek slunce?

RADÚZ: To netvrdím – však co bys tomu řekl, příteli, kdybych ti svěřil, že jsem jej našel? Uprostřed černých lesů jsem jej dnes v noci viděl, tu louku viděl jsem a zámek sám a tři z těch panen stály před domem –

RADOVID: To zdálo se ti u té studánky, zde, kde jsi spal?

RADÚZ: O žádném snu ti, Radovide, nemluvím. Slyš ale, jak jsem přišel sem. V onen den, když z domova jsem zmizel, vyšel jsem na lov a nemyslil na žádnou dalekou k horám výpravu. Bloudil jsem lesem a tu zahlídl jsem náhle jelena, bílého jako padlý sníh. Zdál se mi krotký, neprchal přede mnou už z daleka. Tu blížil jsem se mu, avšak divukrásné zvíře, jak by si hráti chtělo, rychle ucouvlo a běželo, ne daleko však. Zase stálo a zas mě vábilo a lákalo a vždy a vždy zas uprchalo hlouběji do lesa. Tak šlo to celý den a celou noc! A pokaždé, když unaven jsem klesl do mechu, stál jelen tiše opodál a čekal na mě, jako v posměchu, až se znova dám zase za ním do honu! A tak to šlo až v noci na dnešek. Ač stokrát jsem si myslil: Teď je dosti – přec nepřestal jsem za ním utíkati.