Zeyer Julius - Radúz a Mahulena

RADÚZ: A kolik asi denně vyděláš?

VRATKO: To, pane, dost. Tři celé groše.

RADÚZ: A to ti stačí, by ses uživil?

VRATKO: Tři groše denně utrácet? Ne, jeden živí mě, ten druhý půjčuji a třetí vracím.

RADÚZ: Jak to myslíš? Nerozumím dobře.

VRATKO: Pane, je to tak: starého otce mám, ten vychoval mě, a tomu vracím nyní. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž, tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vracet mi on, jak nyní otci já. A groš ten třetí, tedy, z toho žijem.

RADÚZ: Ty líbíš se mi, bohumilý člověče. Zde mám tři peníze. Ten vezmi pro otce, ten pro sebe a tento pro syna.

VRATKO: To svítí, pane… Jsem jako oslněn, až jsem se lekl, hnedle bych zapomněl ti říci: děkuji! To je jak slunce… Je to jako zlato. Je to zlato?

RADÚZ: Jest.

VRATKO: Ne, jsi ty boháč!… A doopravdy mi to zlato dáváš?

RADÚZ: Doopravdy.

VRATKO: To je jako ve snu!… A ta hlava na těch penězích, to jako obraz králův. Má korunu na hlavě.

RADÚZ: Toť obraz mého otce. A nyní bud mi zdráv. (Odejde s Radovidem)

VRATKO (hledí udiven za ním) : Obraz mého otce, řekl. Je otec jeho tedy králem a on je královic?… Bude to doma divení a radostí… Ani se mi nechce to dříví s sebou brát, bych lehčí nohy měl a dříve doma byl. Však stůj, zde je král Stojmír sám a jeho družina. To nesmím z úcty mu vkročit do cesty. Nu, zůstanu zde vedle studánky.

Vejde král Stojmír, Runa, muži z družiny královy, mezi nimi Přibina.

RUNA: Toť neslýchané! Tak blízko domu zabít jelena, a to z těch tří, již bílí, zasvěceni luně jsou a na nichž dcery naše jezdívají! To považ, králi, že to každý ví, byl tedy zde zlý úmysl nás urážet a nám se rouhati! V tom vidím vzpouru!

STOJMÍR: Meč ještě jednou ukaž, Přibino.

PŘIBINA: Zde jest, jak vidíš, je to cizí meč, ta práce není zdejší.

STOJMÍR: A pravíš, zahozen že ležel na zemi?

PŘIBINA: Tři kroky od kaluže krve, v které jelen skonal.

STOJMÍR: Jaká to záhada! Však daleko ten zločinec být nemůže, když, jak mi pravíš, rána zvířete je čerstvá.

RUNA: Tu stojí člověk, snad to on?

PŘIBINA (Vratkovi) : Kdo jsi? Co hledáš zde?

VRATKO: Jdu domů, pane. Byl jsem na dříví a nesu je teď ženě.

RUNA: Kdy šel jsi do lesa?

VRATKO: Hned s úsvitem.

RUNA: A nikoho tam neviděls, nikoho neslyšels?

VRATKO: Jen laňky viděl jsem, když u potoka pily, a ptáky slyšel jsem, když zpívali, by přivítali den.

RUNA: Jsi bloud či smělý tak, že tropíš si z nás smích? Neviděl jsi celé ráno člověka? Na to se tebe ptám.

VRATKO: V lese ne. Před chvílí však jsem viděl šuhaje, tak dobrý byl jak krásný.

RUNA: To byl on, ten zlosyn!

VRATKO: Tím nebyl zajisté. Ať slunce jej a země obdaří! Tři dal mi peníze, jsou ze zlata. Lekl jsem se toho lesku tak a bohatství, že bych byl málem s nohou spadl! Nikdy jsem nic takového neviděl. (Hledí na peníz v dlani)

PŘIBINA: A kterým směrem šel?

VRATKO (ukazuje) : Tam zmizel mi. Mám po něm památku! A na těch penězích je obraz jeho otce, sám to řek’.

STOJMÍR: Ukaž mi blíže ten svůj poklad.

VRATKO: A s radostí, můj pane králi. (Ukáže peníze)

STOJMÍR: Peníz krále magurského! Runo, hleď!

RUNA: Syn jeho zde! Ó, za ním! Krev a pomsta! Je v našich rukou kletý nepřítel!

STOJMÍR: Přibino, rozděl muže, kruhem obejdeme les, je náš, je náš!

RUNA: I kdybys chytrý byl jak pták a okřídlený, teď neujdeš, magurský královici, a těžkou naši ruku ucítíš!

Všichni odejdou rychle směrem, kudy odešel Radúz.

VRATKO: Přeběda mně, co jsem to učinil! Ó, radosti ty moje mnohomluvná, ty devaterou zradu mělas pod jazykem! To zlato teď mě pálí na dlani. Pryč ode mne, proradné peníze! S vámi neštěstí by vešlo pod mou střechu! (Zahodí peníze do studánky a odejde)

Za jevištěm slyšet hudbu, pak vyjdou Prija, Živa, Mahulena s družinou dívek a mladých mužů. Všickni jsou ověnčeni pestrým lučním kvítím.

PRIJA: Zde chlad a vůně, širé prostranství a tráva vysoká a měkká, zde dobře bude prováděti hry. Těch věnců jsme se dost už napletli.

ŽIVA: A zde ta naznačená studánka, kde měli jsme se sejít s otcem, s matkou. Toť podivné, že ještě nepřišli. Šli cestou kratší.

PRIJA: Ach, nestarej se, přijdou ještě včas. Ty staré lesy nejsou tak hluboké, by se v nich ztratili. Nuž, buďme veselí. Co ty však, Mahuleno, stranou stojíš?

ŽIVA: Zdá se ti snad zas o něčem, co není?

PRIJA: Co nebylo a nikdy nebude?

ŽIVA: O královici snad, letícím na stříbrném koni oblaky?

MAHULENA: Proč se mi posmíváte? Což jsem vám ublížila?

PRIJA: Jsme zlé, viď, že jsme zlé? Zlé jako strygy!

MAHULENA: Já nikdy neřekla vám, že jste zlé.

ŽIVA: Však pohledy tvé nám stále vyčítají.

MAHULENA: Mé srdce o tom neví… Ah, netrapte mě, sestry. Jsem smutná jen, že mi můj jelen zaběh’ do lesů. To zvíře bylo rozumné a přítulné – a přec mě opustilo. Je vidět, že mě rádo nemělo. (Pláče)

PRIJA: Toť směšné, plakat pro tak malou příčinu. Až chytnou jelena, nuž, dej ho zmrskati.

MAHULENA: To spíše sama bych ty rány snášela!

ŽIVA: Nuž, tedy plač neb neplač, jak ti libo. My ale teď se dáme do hry.

PRIJA: Co bychom hráli, Mahuleno, pověz!

MAHULENA: Hrát?… Nevím věru. Snad na vítání ptáků, chcete-li.

PRIJA: To nechcem, to je pro děti. Vždyť věděla jsem, že něco nejapného povíš. Jsi stále malé dítě s malým rozumem.

ŽIVA: Na labutě a pávy, to je veselé, tu můžeme se honit divoce až dosyta!

VŠICHNI: Na labutě a pávy, ano, ano!

PRIJA: Tak tedy rozdělme se na řady!

Jinoši se postaví, držíce se za ruce, na jednu stranu, dívky jim naproti na druhou, držíce se taktéž za ruce.

SBOR JINOCHŮ (zpívá) :

SBOR DÍVEK (zpívá) :

Obě řady jdou si vstříc, jinoši, držíce se za ruce, zdvihají ramena, pod jejichž obloukem děvy, pustíce se, projdou, pak stojí obě řady opět sobě naproti, ale nedrží se již za ruce.