Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

„Jsemť k vašim službám, pane, hrabě,“ řekl mladík tónem uctivým… –

„Sedněm si zde před tuto kavárnu, večer je krásný, než hvězdy vyjdou, bude rozmluva naše skončena.“

Sedli a přinesli jimi dva malé koflíky kávy po způsobu východním připravené. Mezitímco ji Jan Maria roztržitě okusil, začal hrabě mluviti.

„Neokouzlila vás paní Dragopulos?“ řekl jakoby mimochodem.

„Jest to jedna z nejkrásnějších žen, kterých jsem kdy viděl,“ odvětil mladík a začervenal se.

„I já neznal snad nikdy krásnější,“ řekl hrabě, „a znal jsem jich o mnoho více než vy. Ale o to se nejedná. Viděl jsem, jaký na vás učinila dojem. A ona to viděla též. To je zlé. Proto chci s vámi mluviti.“

„Odpusťte, ale jakým právem –“

„Ó, buďte klidným, vysvětlím vám hned. Vy jste ze severu?“

„Ano, z Čech.“

„Tím větší pro vás u mne sympatie. Patřím na Rusi k takzvané slavofilské straně. Ale i to jest vedlejší. Vy tedy uznáváte, že jest krásná. Ano, jest to jedno z nejpůvabnějších stvoření, kterých jsem kdy viděl, jak vám říkám, – ale také jedno z nejzkaženějších.“

„Pane!“ vzplanul mladík, „nedovolím, aby v mé přítomnosti někdo urážel dámu! A vy patříte mezi její přátele!“

„Ach, ne. Myslíte proto, že to řekla? Zná mě, a ví, že jí opovrhuji.“

„A přece jsem vás našel v její společnosti!“

„Tak to přináší svět, v kterém žijeme. Ale nechme takového rozjímání. Nedeklamujme o licoměrnosti společnosti.

Slyšte, kdo ta paní jest. Nejdříve o jejím muži. Pan Dragopulos jest celkem nulou, ale náhodou jeden z nejbohatších lidí v Evropě a na světě. Jest bankéřem v Cařihradě, kam zítra se mnou pojede. Byl zde na krátkou návštěvu u ní. Nevím proč. Ale o něm dost, nechme toho dobrého Řeka. Žena jeho neví sama, ku které se počítat národnosti, činí to dle rozmaru. Otec její, totiž ten před zákonem, jest rumunským knížetem, ale ona od dětství žila nejvíce v Rusku a ve Francii. Jméno její rodiny po přeslici jest jedno z těch po celém světě známých a ti, kteří je nosí, činí nároky na byzantinský trůn, tvrdí totiž, že pocházejí od někdejších císařů v Cařihradě. Matka její zamilovala se už co choť a matka dvou dětí šíleně do mladého toulavého cikána; paní Dragopulos jest jeho dcerou.“

„Jak hnusné klevety!“ zvolal Jan Maria.

„Utište se,“ odpověděl klidně hrabě. „Paní Dragopulos je tak ‚romaneskní‘, chcete-li, že se tou cikánskou svou krví chlubívá, je-li právě v tom rozmaru, je tak cynická, že jméno své matky do bláta táhne, jméno té matky, která zase byla tak nestoudná, že nekalé své tajemství sama své dceři svěřila, nebo chcete-li, byla tak upřímná. Ale jedná se o věci horší.“

„Ušetřte mě – nechci nic více slyšeti,“ řekl zasmušile mladík.

„Nemohu vás ušetřiti, nemohu vás zanechati s tím podezřením, že jsem pouhým pomluvačem. Musím vám přece říci, proč vám to všechno vypravuji.“

„Jsem věru dychtiv slyšeti, jak to ospravedlníte.“

„Nuž, vypravuji vám to proto, že vidím, jaký dojem smrtonosná tato siréna na vás učinila. Řekla vám tak roztomilým způsobem, tak sladkým hlasem, že při pohledu na vás v duchu zvolala: ‚Zde by bylo o jednoho více!‘ Žena ta lže vždy, intriguje z náklonnosti třeba v politice, nemůže-li jinak, jako právě teď, kde dělá v Aténách pletichy ve prospěch Ruska, snad také, aby si přízeň královny získala, neboť jest nadmíru ješitná. Nuž, ačkoli tedy lže vždy, nelhala tenkráte, zvolala zajisté tak, jak vám to řekla, jenže vám asi neřekla vše. O jednoho čistého, nezkaženého člověka více, kterého zhubit chci, – tak zněla dozajista celá její věta, a proto předsevzal jsem si vás varovati. Pozvala vás na zítřek. Slyšte moji radu. Nechoďte tam. Bude uražena, co vám ale do toho? Přijdete-li, padnete do jejích osidel, zhubí vás, budete ji a sebe proklínat, neboť ta žena zná duše zničit, věřte mi! Teď suďte o mně, jak chcete, – ale matka vaše by mi děkovala, kdyby o tom věděla.“

Vstal. Jan Maria byl jako v sloup obrácen. Nevěděl co říci. Vstal též. Oba muži šli v soumraku těmi úzkými, příkrými ulicemi k moři vedoucími, které se hemžily malebnými kroji obyvatelstva z okolí, šli kolem těch poloitalsky, poloorientálsky vypadajících domů, z nichž každý zdál se skrývati tajemství, a vše to zdálo se Janu Marii tak podivné, z pohádky, jako z „tisíc a jedné noci“, tak cizí, nenadálé!… A vedle něho ten muž s tím měkkým hlasem, s těma upřímnýma, jasnýma očima a s tou hroznou zvěstí o jakési neřesti pravdě nepodobné, chodící v purpuru s maskou zázračné krásy na tváři. Ona! Obraz její zaplašil vše, co jej znepokojovalo okamžitě, – byl mladý, velmi mladý, čistý, nezkušený. Byla svýma temnýma, cikánskýma očima, plnýma až závrať působící rozkoše, plnýma mystických kouzel, smysly jeho rázem horečně roznítila, panická jeho krev vřela mu jako rozpuštěné olovo v žilách. I to vypravování hraběte jaksi smyslně dráždilo a činilo spíše opačný účinek, než jak varovatel mínil. Neřest je hnusná nejvíce v malých poměrech. Avšak ta byzantinská, v purpuru zrozená zkaženost dodávala jí jakéhosi velkého stylu, jakéhosi až tragického pozadí. Milovat Kleopatru, Messalinu!…

„Slíbíte mi, že nepůjdete?“ tázal se hrabě, avšak nedostal odpovědi. Jan Maria ho neslyšel.

Byli u moře, hvězdy svítily už jasně a zlaté jejich obrazy míhaly se dlouhými blesky temnými vlnami, vlnami klidnými, sladce se vzdechy lásky a rozkoše na břehu zmírajícími.

Člun, který Jana Marii měl na koráb jeho donésti, čekal už na něho. Námořníci salutovali.

„Slibujete?“ ptal se hrabě opět.

Jan Maria vstoupal do člunu a podával mu ruku.

„Děkuji vám za radu vaši, za dobrou vaši vůli,“ řekl nesměle, ale slibovati nemohl. Noc a moře, vůně kvetoucích stromů na břehu, vánek, hvězdy, všechno to spolčovalo se s ní.

„I kdyby mě zahubila,“ myslil si neurčitě a bušící jeho srdce nedalo mu domysliti.

Odrazili od břehu. Člun se zakolíbal, pak sunul se hbitě při odměřeném padání a zvedání vesel po vodě.

„Bůh buď s vámi!“ zvolal hrabě nocí. „Pomněte!“

„Sbohem!“ zvolal Jan Maria slabě v odpověď a hlas jeho ztrácel se v šumu moře.

A druhý den navečer šel a opojoval se jejím pohledem, a byl šílen tím, co myslil, že je láska. Po celý ten bal champêtre tančila téměř výhradně jen s ním. Když ji při tanci v náručí držel, zdálo se mu, že ji už nikdy pustit nemůže. A ona oddávala se tak nyvě tomu objetí, tomu unesení, kterému se tanec podobal, zdála se plachá, jako ztracena ve snu, z kterého mu cos občas šeptala. Nevěděl co, nevěděl ani, co s ním pak nahlas mluvila, v středu společnosti, byl příliš mluvou jejích očí zaujat. Jen jednu rozmluvu si pamatoval.

Odpočívali po valčíku, ona na otomaně, on na taburetu, a kolem stálo a sedělo několik lhostejných osob. Mluvilo se právě o hudbě. Paní Dragopulos vmísila se v rozhovor. Někdo zmínil se o Carmen. Někteří chválili, někteří hanili.

„Co říkáte vy?“ tázala se paní Dragopulos mladého muže.

„Neříkám ničeho,“ odpověděl Jan Maria roztržitě; myslil si právě, že nejkrásnější hudba na světě je její hlas.

„Kde jste slyšel Carmen?“ tázala se ho.

„Och pouze v Terstě, a Carmen zpívala velmi prostřední zpěvačka.“