Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

Dáma zašeptala tři slova kapitánovi. Neslyšel Jan Maria, co řekla, ale mohl to lehce uhodnouti, neb kapitán řekl: „Odpusťte, madame la princesse,“ a pak zvolal na něj: „Ó, prosím na jediné slovo.“ Když k němu přistoupil, tázal se ho kapitán až naivně prostou věc úřadní, beze všeho významu, a nečekaje ani na jeho odpověď, pravil dámě opět francouzsky:

„Odpusťte, madame, byla to věc týkající se služby, a dovolte, bych vám uvedl –“

Patrně byla si tedy přála, aby jí byl uveden. Mladík byl znova zmaten.

„Madame Dragopulos,“ řekl kapitán, když ho byl jí jmenoval, a ukazuje pak na pána v prostředních letech, bezvýznamné tváře, ale distingovaného vzezření, připojil: „Monsieur Dragopulos.“

„Charmé de faire votre connaissance,“ pravil roztržitě choť krásné paní a podával mu roztržitě ruku.

„Z vaší lodi, kapitáne?“ tázala se dáma svým sladkým hlasem, lahodícím jako šepot moře. Pak vykřikla lehce, udělala totiž falešný krok a zachytla se, trochu vrávorajíc, ramena pana Plojhara, který jí náhodou nejblíže stál.

„Vasili,“ pravila svému muži, „hleď, to je trest za to, že chtěla jsem být příliš samostatnou! Nepřijala jsem tvé rámě a nyní ranila jsem se o hrozné tyto schody.“

„Přijmeš nyní co kajicná, čím jsi dříve opovrhla, Pelagie?“ odvětil manžel a podával jí rámě.

„Ne, děkuji,“ pravila a držela se pořáde mladého důstojníka, však docela lehce, jen koncem prstů, „byl by to nevděk, pustit se toho, který mi nejdříve rytířsky na pomoc přiskočil, – totiž nepovažuje-li to za trest!“ A zazářila tak na mladíka úsměvem a pohledem, že nedovedl než nesrozumitelná slova v zmatenosti pronésti.

S veselým hovorem stoupala nyní celá společnost dále vzhůru a nahoře seznamoval se dodatečně s panem Plojharem, kdo to posud po cestě nebyl už učinil. Co tu bylo úsměvů a sladkých slov! Zdálo se, že nastalo všeobecné bratrství. Jeden toliko starší pán, jakýs hrabě Něvarov, zůstal v normální míře a vypadal spíše trochu mrzutě. Hned začaly též výkřiky obdivu nad krásou scenérie. Paní Dragopulos seděla na zbořené zdi a zapalovala si klidně a s velkou grácií cigaretu napíchnutou na zlaté jehlici, která visela na benátském, jako nit tenkém řetízku, nořícím a ztrácejícím se z krajek a v krajkách jako míhající paprslek po vlnách. Ona nebyla ani trochu nadšena. Chvilku mlčela.

„Pánové,“ zvolala však, když obdiv nepřestával, „ušetřte mě vším lyrismem! Po něm přijdou pak mytologické upomínky! Obávám se, že někdo nám docela připomene, že stojíme na půdě posvěcené nesmrtelnými zpěvy, že se za to má, že jest Korfu Homérův ostrov Fajáků atd. atd., jako to tuším v Guide Joanne a všude psáno stojí. Podobné řeči mě iritují.“

Všickni se smáli. Svlékla rukavici, a mezitímco byzantinsky tenké, dlouhé její prsty cigaretu z latakia točily, mluvila dále:

„Znám sice ženské, které studují archeologii a které dovedly tím suchoparem mužům hlavy pomásti, – ale tomu druhu koketství jsem nikdy nerozuměla. Je to proti přírodě.“

„Proč, princezno,“ řekl hrabě Něvarov. „Myslím, že je každý prostředek dobrý, jen když se jím cíle dosáhne. Měla byste to zkusit.“

„Nemám třeba hledat prostředků, abych se líbila,“ řekla klidně, „a vy jste – ne zrovna zdvořilým.“

„S ženou tak bystrého rozumu můžeme býti upřímnými,“ řekl hrabě také klidně. „Ale je to divné, vámi nepohne nic, co tisíc jiných do extází přivádí. Vy nemilujete hudbu, vy nemilujete poezii, vy nemilujete… Madame, prosím vás, vy jste takovým originálem, řekněte mi, co vlastně milujete?“

Byla právě cigaretu dotočila, a kouříc svou vlastní dále, podala tu nově zhotovenou Janu Marii a zároveň s posuňkem hlavy a ruky, kterým svůj tabákový dar doprovázela, odpovídala hraběti.

„Co miluji? Lásku.“

A při tom slově pohleděla jinochovi do očí, a blesky jejího zraku oslňovaly jako slunce a rozjařovaly jako víno. Vryla ty své oči do něho. Vzal cigaretu s poklonou díků a ruka jeho se přitom až patrně třásla.

Usmála se podivně.

„Na co myslil jste, že jste zapomněl kouřit, pane?“ řekla mu. „Nebo je váš papirosník za kabát zastrčený opravdu prázdný?“

„Ó, věru já – já –“

„Ano, hrabě,“ pokračovala dáma, nečekajíc na mladíkovu odpověď. „Miluji lásku, slunce, život, štěstí.“

„A předpokládám,“ řekl hrabě tiše, „že dodáte: a svého manžela.“

Smála se. Jan Maria byl jediný, jenž ten rozhovor slyšet mohl. Ostatní společnost byla se poněkud vzdálila. Hleděl udiveně na hraběte.

„Jsme tak staří a dobří přátelé s hrabětem,“ řekla paní Dragopulos jako na omluvenou, vstala a přiblížila se k svému choti. Za chvíli byla opět středem společnosti, žertovalo se, hovořilo. Paní Dragopulos obrátila se zase k mladému důstojníkovi a pravila mu:

„Všickni přítomní vám řeknou, pane, že jsem egoistka, ba více, že jsem vtělená intriga. Jen se tažte a přesvědčíte se. Nuž, upřímně řečeno, je to pravda. Od první chvilky, kupříkladu, co jsem vás uviděla, – umínila jsem si, že vás zapletu do jedné ze svých hrozných pletich. Ale nelekejte se, slyšte. Zítra jest u nás ve vile Dragopulos jakýsi ‚bal champêtre‘, zde na Korfu něco úplně originálního. A víte, o co je zde mezi barbary, syny klasických někdy předků, nejvíce zle? O tanečníky z dobré společnosti! Když jsem vás zahlídla, řekla jsem si: ‚Zde by bylo o jednoho více!‘ – A to je ta moje intriga, z které se kajicně vyznávám, žádajíc ale za svou upřímnost odměnu: totiž tu, abyste mi slíbil, že zítra přijdete přes to pozvání teprve v poslední chvilce činěné. Žádnou výmluvu na službu na lodi nepřijímám – zde váš kapitán, který svoluje!“

Kapitán se uklonil a Jan Maria též, a políbil ruku, kterou mu pak milostivě jako královna za odměnu podávala.

Pak se trošku zachvěla. Slunce bylo právě zapadlo, jen jako ohromná glórie plálo cos ještě paprskovitě nad temným mořem, pruhovaným dlouhými purpurovými brázdami.

„Chládek,“ řekla a halila se těsněji do krajek své mantily. Pak přijala rámě svého muže a všickni dali se na zpáteční cestu. Doprovodili paní Dragopulos a jejího chotě až ke kočáru, stojícímu na náměstí u královské zahrady. Když odjela, rozcházeli se páni na různé strany, pozdravujíce se navzájem.

„Pane,“ řekl hrabě Něvarov vzdalujícímu se Janu Marii, „nespěcháte-li, prosil bych vás o krátkou rozmluvu.“

„Jest mi líto, pane hrabě,“ poklonil se mladý muž na omluvu, „ale věru – služba –“

„Ó, vím, že vám nejsem sympatickým, už kvůli tónu ne, jakým jsem mluvil s paní Dragopulos,“ řekl hrabě s lehkým, dobrým úsměvem. „Nehledejte žádných omluv. Vidíte, jsem dotíravý, ačkoli se vyhýbáte, opakuji přece svou prosbu.“

Mladík se přemáhal, aby hraběti neukázal příliš zřejmě, jak mu je nepříjemným, ale na tváři jeho jevila se přece nuda a stín nevrlosti.

„Máte matku, pane?“ tázal se hlasem měkkým hrabě a oči jeho byly tak plny dobroty, že Jana Marii dojaly.

Nemohl hned promluviti, v očích jeho byla okamžitě jakás vláha; připomněl si ji, tu drahou, dávno zmizelou, a viděl ji náhle v glórii nebes, a celé Havranice jako v bledém odlesku té záře.

„Myslete si, pane,“ řekl hrabě, „že matka vaše si toho přeje, abyste mě slyšel.“