Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

Ale formule jeho byla stálá a pevná: „Nebudu ničím jiným než vojákem námořním.“

Učitel jal se jej tedy připravovati, matka konala potřebné kroky s pomocí poručníka a svých příbuzných a Jan Maria rozloučil se konečně s ní, se sestrou, se zámkem havranickým a s českou zemí. Učitel doprovodil jej do Pulje, do námořnické akademie. Havranice hořely růžovým světlem ranních červánků, když je Jan Maria opouštěl, a tak zůstaly mu v duši. Když se na stanici v směr dávného domova ohlídl, – byly červánky zhasly. Málo tušil, že i růžové světlo života tenkráte pro něho zhasínalo, když takto poprvé do světa jel, a že mu bylo souzeno, aby mu tak čistě a jasně nikdy více nevzplanulo!

Netrvalo dlouho, hned po příjezdě do námořnické akademie, a bělmo iluzí začalo mu padat s očí. Náhle, bolestně přišel k vědomí, že bylo vše jiné na tom světě, než si to byl dosud myslil. Duch, který v tom ústavě panoval, spolužáci jeho, představení, vše mu bylo tak cizí, vše se mu zdálo tak surové, jemu, v němž ženská, trpná, měkká přebývala duše. Ale právě trpná, více snící než myslící ta jeho povaha učinila mu pobyt v tom novém nesympatickém okolí možným, učila jej snášet a mlčet a uzavírat se do sebe. Čím déle tam byl, tím více poznával svůj omyl, řekl si s vnitřním pláčem, že se byl minul s povoláním svým, věděl nyní, že tak veliký rozdíl mezi vojákem a bohatýrem, kterého činí myšlenka a vzlet, jako mezi střízlivostí života a letem k ideálu, – říkal si to vše po léta – ale rázně se vzchopit, vystoupiti z akademie, dáti se na jinou cestu, hledati jinou dráhu povolání – to Jan Maria nedovedl. Ani mu to hrubě nenapadlo, a čím také měl se stati? Necítil povolání k ničemu.

„Je to můj osud,“ pravil si smutně a hledal útěchu v tom, že po odbytých studiích aspoň ty sny o dalekých za moře cestách se mu uskuteční. Mezitím zůstaly mu na dně duše co ideál všeho, co na světě krásného, ty drahé, tiché Havranice a krajina, v kterých ležely. Nemohly tropické lesy míti mocnějšího čaru než sladká ta pole a luka, než ty zadumané hory nesoucí temné, věčně zelené jehličnaté lesy. Jak toužebně sníval o tom ráji svého dětství! Viděl jej brzy ozářený sluncem, brzy pod stínem nejchmurnějších mraků, brzy v jarním květu, brzy zapadlý sněhem, po němž modré stíny bloudily nebo rudá záplava západu se rozlévala. A ten zámek havranický se starou štěpnicí plnou zkřivených jabloní a hrušek, s tou zahradou v bývalém širokém, asi sáh hlubokém příkopě, běžícím kolem celého domu! Byla tak zelená, vždy vlhká, neboť ten příkop byl v předešlém století, v němž zámek vystavěn byl, naplněn vodou, po které labutě plovaly. Někdy byl tu vodu a obzvláště ty labutě, o kterých se tradice byla udržela, postrádal; avšak svěží zeleň trávníků, vůně růžových keřů a jasná žluť nesčíslných slunečnic tam rostoucích nahrazovaly bohatě zašlou tu poetickou ptačí slávu. Ach, mysliti na havranický zámek, na milé jeho pokoje, naplněné starosvětským vyrudlým nábytkem, bývalo mu nejsladší rozkoší. Míval pak dojemnou vidinu, jak v jednom z těch útulných pokojů, teplém v zimě a chladném v létě, sedí bledá, posud přes šedivé své vlasy krásná žena se smutnými zraky – jeho to matka! Hle, seděla na malé pohovce a tenké, krásné, jemné její ruce konaly buď ruční nějakou práci, nebo rozkládaly na stolku nějakou pasiánsi, bádala polo žertovně, polo pověrčivě v těch elegantních, libě vonících kartách, aby z nich vyčtla, zda osud v nejbližší budoucnosti slibuje zdaru, – och, Jan Maria věděl dobře, na koho ta dobrá matka při tom orákulu myslila, komu ten zdar a to štěstí přála! Věděl, že tomu, za nějž se před začernalým obrazem bohorodičky co večer po celé hodiny modlívala! Slzy vděčnosti a lásky vstupovaly mu do očí, kdykoli na to vzpomínal, věděl, že nemohl nic dražšího na světě míti než ji a Rosu Marii a Havranice s tím celým světem sladkých, blahých upomínek!

Jaký byl tedy jeho bol, když pozoroval, že mu tam v tom domě přísné kázně, kde nyní žil, ty nejdražší jeho upomínky ze srdce vyrvat chtěli! Nemyslili ovšem na Havranice, o kterých ani netušili, ale ignorovali tu zemi, v které ten drahý jeho domov ležel, tu zemi, jíž byl ten domov malou, avšak krásnou částí. Pro ně nebyla ta země na světě, o které Běta říkala, že ji nepřátelé „na koňských kopytech“ roznášeti chtějí, odbyli ji leda pohrdlivým úsměškem. Chtěli jej přesmoc pro jinou, „širší“ vlast nadchnouti, kterou Jan Maria co maceší, cizí, nepřátelskou tím více nenáviděl, čím více mu ji vnucovali. Pro jazyk pak oné jemu drahé země jevili surovou nevážnost! Ó, jakou silou miloval teď ty ubohé své, zavržené Čechy! Zdály se mu dojímavé jako některý z mučedníků a zářily mu nejsvětější glórií! A dávný jazyk otců stal se mu čímsi tajuplně posvátným. Avšak láska jeho jako jeho vzdory neměly slov, neboť neměl přítele. Jen sestře své vylíval někdy svoje srdce, matce nezmiňoval se, nechtěl ji zarmucovati. Rosa Maria však neodpovídala nikdy ani slovem na ty výkřiky jeho stísněného vlasteneckého citu; o všem, co se v domě děje, dávala mu věrně, ač suše zprávy, ale k srdci jeho nepromluvila ani jednou po celý čas. Jan Maria si to vykládal tak, že s ním mlčíc snáší, – a ona se mu v skrytě smála. Konečně nesvěřoval se už ani jí. Mlčel a trpěl. Ale jednu měl přece ještě útěchu, jistou a sladkou, – poezii. Nejenže četl všechna díla obraznosti, která se zhusta podloudnickým způsobem do námořnické školy dostala, začal sám se pokoušeti o uskutečnění svých dávných snů. Psal v tajnosti – tragédie. První byla Královna Tomiris. Nejdříve napsal scénu poslední, v které Tomiris uťatou hlavu konečně poraženého, tak dlouho vítězného zachvatitele své a jiných vlastí do zlaté, vlastní jeho krví naplněné nádoby potápí, a všechno svoje nadšení, všechny svoje vzdory, všechnu svou zoufalost, všechnu nenávist proti tyranii vložil Jan Maria královně Tomiris v té scéně do úst. Vášnivé její přitom proklínání formuloval dle divoké kletby sestry Horatiů proti Římu v tragédii velkého Corneilla, kterou nazpaměť uměl. Ta scéna kletby a triumfu zdála se mu povedenou, přečítal si ji sám často v úkrytu a byl spokojen a hrd. Ostatní část tragédie nechtěla se mu však tak dobře dařiti, zdála se mu slabá, bez života, a konečně ji hodil celou do ohně. Po celý měsíc byl pak zachmuřen, avšak brzy klíčila zase nová naděje v jeho srdci a doufal, že Drahomíra se mu povede lépe, a přemýšlel o ní, kdykoli mu zůstala volná chvíle.

První své prázdniny netrávil v Havranících, jak byl doufal. Matka a sestra odstěhovaly se krátce po jeho odjezdu na vřelé přání poslednější do Prahy k delšímu pobytu, a poněvadž matce zdraví nesloužilo, odebrala se později pak do lázeňského místa do Alp, kam jej k sobě na prázdniny povolala. Byl polekán jejím chorobným vzezřením, ale zdálo se mu za nějaký čas, že lázně na ni velmi dobře účinkovaly, takže uspokojen odjel. Za rok překvapila ho zpráva o sňatku jeho sestry. Čekala kvůli němu až v čas prázdnin, aby Jan Maria té slávě mohl přítomen býti, a aby se s budoucím svým švakrem v Praze seznámil. Byl to sňatek velmi výhodný, jak mu matka psala, a dopis Rosy Marie zářil štěstím. Jakou radostí ho to plnilo! Přijel, ale přes všechnu snahu milovati láskou bratrskou toho, jejž si byla Rosa Maria za chotě zvolila, nemohl nikterak k němu přilnouti. Chladná, samolibá jeho povaha jej mrazila a urážela. Rosa Maria však zářila ne tak štěstím, jako spíše triumfem – krutým a nízkým. Byla svého ženicha jiné, téměř už s ním zasnoubené dívce „vyrvala“, a mluvila s tak cynickou nedelikátností o svém vítězství a o své poražené sokyni, že bratr její žasl, prázdný, ješitný úsměv pak toho vyrvaného ženicha se mu hnusil. Poprvé viděl sestru svoji bez oné glórie, kterou milující jeho duše kolem ní po celý posavadní život byla spřádala. Bylo mu úzko v tom pocitu vystřízlivění, hledal na tváři své matky útěchu, chtěl z ní vyčisti, že se mýlí, že sestře křivdí, ale v bolestném jejím úsměvu, ve chvějícím se zvuku jejího hlasu, když tichým, prosebným slovem Rosu Marii napomínala, nalézal jen potvrzení svých obav. Maně, instinktivně tázal se v nitru svém: „A to že jest láska, co ty dva lidi k sobě poutá?“ Netroufal si odpověděti na tuto otázku. Představoval si pod tím slovem něco neurčitého sice, ale přece něco docela jiného. – Byl rád, když po svatbě odjeli a on s matkou do těch drahých, tichých Havranic se utíkati mohl, kde ještě dvě neděle v sladkém snění, v nejněžnější lásce s ní strávil. I jí zdálo se, že se jí odjezdem novomanželů odlehčilo. Nemluvili o nich, mluvili vůbec málo, dívali se více na sebe a četli si tolik hlubokého citu, tolik něhy v zracích, že jim slov třeba nebylo.