Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Kosmické lodi Hbitých mají tvar toroidů.

Malí přátelé

Malí přátelé pocházejí z Vnitřní planety. Na Vlasti se objevují jen velice zřídka, protože životní podmínky planety geometrů jsou pro ně téměř k nesnesení a musejí si periodicky nasazovat kyslíkovou masku.

Malí přátelé dosahují ve srovnání s lidmi polovičního vzrůstu a téměř celé tělo mají pokryté drobnými šupinami. Tváře jsou karikovaně lidské. Tlapky mají šedé.

Civilizace Malých přátel byla také podrobena regresi. Geometři vytvořili zvláštní oděvy, v nichž k Malým přátelům vysílali děti. Uměle tak brzdili normální proces růstu, aby vypěstovali dospělé regresory malých postav (děti se pokaždé prozradily). Za právo říkat této rase Malí přátelé geometři zaplatili sedmnácti generacemi vlastních umělých trpaslíků; tu a tam se recidiva dostavuje dodnes.

Kosmické lodi Malých přátel mají obvykle tvar pěticípé hvězdy.

Tyto informace pňpravil a laskavě poskytl internetový portál „neoficiální FAQ podle knih Sergeje Lukjaněnka“ — http://ale-khaznt.pp.ru/ Autor tvůrcům tohoto portálu upřímně děkuje.

Jeden z předních současných ruských autorů fantastické literatury se narodil 11. dubna 1968 v kazašském Karatau (městečko v Džambulské oblasti na jihu země). Vystudoval obor lékař-psychiatr na Státní lékařské fakultě v tehdejší Alma-Atě, avšak této profesi se prakticky nevěnoval. O fantastiku se zajímal již od dětství — mezi jeho oblíbence patřili Krapivin a Heinlein. Delší dobu působil jako zástupce šéfredaktora časopisu Miry (Světy), zaměřujícího se na fantastiku, a právě tehdy — ve druhé polovině 80. let — se pustil do psaní svých vlastních povídek. První z nich, Narušení (Narušenije), vyšla v časopise Zarja (Úsvit) již v roce 1988. Úspěchy jeho krátkých příběhů ho po několika letech přivedly na dráhu profesionálního spisovatele; nutno říci, že oblibu u čtenářů získal hned od začátku své tvůrčí dráhy. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do Moskvy, která mu brzy přirostla k srdci. Žije tam dodnes a v tomto městě se odehrává i nemalá část jeho knih.

Jako první byla Lukjaněnkovi publikována sbírka Atomový sen (Atomnyj son, 1992), obsahující průřez jeho dosavadní povídkovou tvorbou. V témže roce vyšel i jeho první román, jenž mu okamžitě přinesl popularitu. Rytíři Čtyřiceti ostrovů (Rycari Soroka Ostrovov) jsou příběhem skupiny dětí, unesených mimozemskou rasou na jinou planetu, aby tam mezi sebou bojovaly o šanci vrátit se domů.

Daleko výraznější však byla trilogie Lord z planety Země ( Lord s planety Zemlja) z roku 1994, tvořená romány Princezna, pro niž stojí za to zemřít, Planeta, která nenía Skleněné moře.V těchto klasických dobrodružných spáče operách se mladý hrdina ze současnosti (zpočátku spíše antihrdina) ocitá ve vzdálené budoucnosti Galaxie, kde usiluje o záchranu mladé šlechtičny, svádí boje s náboženskými fanatiky, a dokonce zasahuje do velkého konfliktu lidstva s mimozemskou civilizací.

Díky dilogii Hranice snů (Linija grjoz, Triton 2005) a Vládcové iluzí (Imperatory iljuzij, Triton 2005), která v Rusku poprvé vyšla v roce 1996, se Lukjaněnko ocitl mezi naprostou špičkou ruských autorů sci-fi. V dokonale propracovaném vesmíru se mezihvězdný tulák a profesionální bodyguard Kay Altos zaplétá do záležitosti, která může změnit osud celého lidstva. Obě knihy bývají označovány za „filozofické space opery“; a třebaže toto hodnocení ne zcela sedí, rozhodně se nejedná o bezduché akční příběhy, nýbrž o texty s „něčím navíc“, jak už je u Sergeje Lukjaněnka zvykem.

V roce 1996 se na trhu objevila také povídková sbírka Odložená pomsta (Otložennoje vozmezdie), v jejíž titulní novele je velice věrohodně vylíčen svět, zdevastovaný jadernou válkou, a dark fantasy Chlapec a Temnota (Malčik i Ťma) — posledně jmenovaná kniha později vyšla také jako Dveře do Temnoty.

Na další trilogii Lukjaněnko spolupracoval se spisovatelem, básníkem a hudebníkem Julijem Burkinym. Knihy Dnes, mami! (Segodňa, mama!, 1997, připr. Triton), Ostrov Rus (Ostrov Rus‘, 1997) a Car, carevič, král, kralevic… (Car ’ , carevič, koroľ, korolevič…, 1997) spojuje kromě hlavních postav také kousavý humor a satira. Autoři se bez servítků vysmívají všemu a všem — od žánrových klišé až po stav současné ruské společnosti.

Po zvláštním mystickém thrilleru Podzimní návštěvy (Osennije vizity, 1997) přišla další kniha, která se v Rusku stala kultovní. Kyberpunkový román Bludiště odrazů (Labyrint otraženij, 1997, připr. Triton a Argo) vzbudil tak velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování Lživá zrcadla (Falšivyje zerkala, 1998, připr. Triton a Argo) a Průzračné mozaiky (Prozračnyje vitráži, 2000). Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově používaná virtuální realita — Hlubina. Ze všech jejích obyvatel jsou nejzáhadnější Potápěči, kteří se v digitálním neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokážou dělat věci, o nichž se dnešním hackerům ani nesnilo.

K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech Hvězdy, ty studené hračky (Zvjozdy cholodnyje igruški, 1997, Triton a Argo 2006) a Svět Stínu (Zvjozdnaja těň, 1997, Triton a Argo 2007). Lidstvo se do vesmíru dostalo příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi Silné rasy, pro něž jsou rasy nových kosmických cestovatelů pouhými bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se svému osudu nevzepřeli.

Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej Lukjaněnko v knize Zlé časy pro draky(Ně vremja dlja drakonov, 1997), na níž spolupracoval s jiným výborným mladým autorem Nikem Pěrumovem. Originální fantasy je i román Chladné břehy (Cholodnyje běrega, 1998) a jeho pokračování Nadchází jitro (Blizitsa utro, 2000), odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo Ježíše Krista objevil Nevlastní syn Boží, který lidem přinesl magii a zcela tím změnil běh dějin.

Konec roku 1998 přinesl knihu Noční hlídka {Nočnoj dozor, Triton a Argo 2005), o které asi není třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako „autor Hlídek“. Druhý díl Denní hlídka (Dněvnoj dozor, Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem Vasiljevem, třetí — Šerou hlídku {Sumerečnyj dozor, Triton a Argo 2005) — opět sám. V roce 2006 spatřila světlo světa kniha Poslední hlídka (Poslednij dozor, Triton a Argo 2006), jež má celý cyklus definitivně uzavřít (třebaže, jak si uvědomuje i sám autor, je definitivně příliš silné slovo).