Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

A to je všechno?

Jak jednoduchá otázka!

„Budu nucen mluvit velmi dlouho, moudří Daenlové, odpovědní za lidstvo. Sám přesnou odpověď neznám, ale možná že na ni přijdete sami.“

„Čas ještě máme, člověče Petře Chrumove. Mluv. Když si budeme potřebovat něco upřesnit, položím doplňující dotaz. Mluv.“

Daenlové jsou v mnoha ohledech stejně neuspěchaní, jako jejich pozemská karikatura — nosorožci. Ale dokážou být i stejně zuřiví.

„Vše začalo na Hixi-43, Daenlo. Vracel jsem se z běžné cesty a když jsem za sebou měl první jump, zaslechl jsem v kabině nějaký zvuk. Ukázalo se, že to byl počtář…“

„Počtář přestál jump?“

„Ano, Daenlo. Absolvoval jump a uchoval si normální rozum. Já bych to ale raději vyložil všechno popořádku.“

„Mluv.“

„Počtář mi řekl, že se musí setkat s Andrejem Chrumovem, což je můj dědeček…“

Chapadélka se rozčileně otřásla.

„Andrej Chrumov je člověk, který Konkláve obviňuje z přílišné krutosti?“

„Ano.

Škoda, že tu se mnou děda není. Takováhle popularita by mu určitě udělala radost. Že mluvit budu dlouho, jsem věděl.

Jenom mě nenapadlo, že to bude takhle dlouho…

„Rozhodli jsme se, že se vyhneme spojenectví s geometry.“

„Ale proč? Tato rasa je přece s vámi identická. Jsou to přirození spojenci.“

„Jejich morálka je ale stejně krutá jako etické zásady Konkláve.“

„Takže ty si taky myslíš, že jsme krutí?“

Pohlédl jsem do plochých talířků jeho očí.

„Ano, Daenlové, kteří jste odpovědní za lidstvo…“

Noc pominula a nad Citadelou vyšlo slunce. Taková narudlá vzdálená hvězda, vypadající vedle rozzářené hory světla jménem Torpp jako nahodilé nedorozumění.

Mluvil jsem dál:

„Alarský velitel mě povýšil do důstojnické hodnosti a pověřil mě výzvědným úkolem v centru Galaxie.“

„Tím ovšem překročil své pravomoci,“ řekl Daenlo. Pak se odmlčel a hlasem stále stejně monotónním dodal: „Zmýlil jsem se. Vrchní velitel nezávislé bojové entity může nařizovat výzvědné mise a může do nich povolávat i představitele Slabých ras. Jsi nevinen, veliteli. Smíš kruh obvinění opustit.“

Černá myš vedle mě se pohnula:

„Silní Daenlové! Z titulu vysokého důstojníka musím u výslechu člověka Petra Chrumova zůstat.“

„Dobře, povoluje se. Hned ti přinesou potravu a vodu.“

Já se podobného shovívavého gesta nedočkal. Ačkoli — tělo vytvořené Kualkuou sotva něco podobného potřebovalo. Mluvil jsem dál a dál. Slunce už zase začínalo zapadat. Torpp klouzal po nebi sem a tam — pomalá debata organických bytostí ho patrně nudila.

„Člověk z rasy geometrů Nik Rimer uvedl svou rasu do Stínu…“

„Znamená to, že planeta geometrů je pod ochranou?“

Dobrá otázka! Jen jsem pokrčil rameny:

„Planeta Vlast nikdy nebyla bezbranná. Ovšem teď, být na místě Silných ras, bych na geometry neútočil.“

„To je rada… nebo pohrůžka?“

„Rada.“

„Dobře. Tak pokračuj.“

Než jsem skončil, nad planinou se znovu rozestřela noc. Jestli za tu dobu odpočívali jiní Cizáci, nevím. Daenlo se ovšem ode mě nehnul ani na krok.

„Odpověz mi na tuto otázku: Jak naloží rasa Kualkuů se svým Zrnem Forten?“

„To nevím…“

„Tak se zeptej.“

Nechápavě jsem se na Daenla, jehož temeno zdobil neforemný pahrbeček, zadíval.

„S námi nikdy nemluví. Od okamžiku, kdy byl jejich svět zničen a jejich jediným domovem se stal vesmír… Slouží, ale neodpovídají. Zeptej se ho.“

Najednou jsem pochopil a celý jsem se zachvěl. Kualkuové nemají planetu, kam by Zrno mohli přinést. Žijí všude, v každém ze světů Konkláve! Bez asistence těchto malých kamikadze, poslušných tlumočníků a věrných otroků by se tu neobešel nikdo! Leda snad pětice ras, které nejsou organického původu…

„Kualkuo?“

Řekni jim, že jsem se ještě nerozhodl.

„Ještě se nerozhodl,“ opakoval jsem. „Kualkua se ještě nerozhodl.“

„Konkláve si vstup do Stínu nepřeje,“ řekl Daenlo, jako by si mi chtěl postěžovat. „Přestože naši předkové z centra Galaxie vzešli, zatím vstup do Stínu nechceme. Zeptej se ho, kdy se rozhodne? Kolik času na to bude potřebovat?“

Zeptej se ho, co je to čas, ozval se Kualkua.

„Ptá se, co je to čas, Silní Danelové…“

Daenlo mlčel. Nebyla to náhodou tvoje rasa, která spálila svět Kualkuů, Silný Daenlo? Možná to byl svět, který Kualkuové nepotřebovali, ale copak vždycky milujeme jen to, co potřebujeme?

Jak asi rozhodují? Budou se nejdřív radit? A budou pak hlasovat — vztyčení chapadel nebo vyvrhováním protuberancí a pseudopodií?

„Člověče Petře Chrumove, představiteli lidstva. Vaše činy překračují rámec toho, co je Slabým rasám povoleno.“

Copak, že by verdikt?!

„Vaše počínání však Konkláve žádnou újmu nepřineslo. Naopak…“

Daenlo se odmlčel.

„Člověče Petře Chrumove, řekni Kualkuovi, že vše nezbytné už jsme si vyjasnili a nadále jeho tlumočnické služby nebudeme potřebovat. Původní obvinění Slabých ras, známých jako lidstvo, Alaři, počtáři a Kualkuové, je zrušeno. Teď rozhodneme. Ty jsi volný.“

Ještě jsem stihl podívat se na Alara a dokonce jsem se pokusil podat mu ruku. Snad na rozloučenou, snad jako výraz vděku vrchnímu veliteli, který po boku svého důstojníka zůstal až do konce.

Svět kolem mě však už hasl. Kualkua kopii mého těla na Citadele přestal udržovat.

A mně už začínaly starosti s tělem originálním. Na obloze středu Galaxie stále plály hvězdy. Byly nádherné a lhostejné, jinak jsem v nich neshledával nic — ani konfrontaci, ani lásku.

Byly to prostě hvězdy.

Ležel jsem na zemi, zachumlaný v jakési přikrývce. Vedle hořel oheň a kolem něj seděly tři nehybné postavy.

To, že už jsem přišel k sobě, jako první zaznamenal počtář. Přistoupil ke mně rychlými neslyšnými krůčky a nahlédl mi do tváře.

„Je to dobrý,“ šeptl jsem něco, čím jsem si jinak rozhodně jist nebyl. V krku jsem měl sucho a tělo se zdálo být jako z vaty. Kamenná byla jen dlaň, v níž jsem křečovitě svíral Zrno. „V pohodě, Karle…“

Ostatní se mě chopili a pomohli mi sednout. Jejich oči byly stejně žadonivé jako počtářovy.

„Řek bych, že jsme se z toho vykecali.“ Pokusil jsem se o úsměv. „Minimálně… jsme dostali oddechovej čas. Teprve se rozhodnou…“

Máša mi podala vodu. Lokl jsem si a zaposlouchal se do Kualkuova tichého šepotu.

Zrno, Petře…

„Cože?“

Nech ho tady. Polož ho k ohni. Já se taky teprve musím rozhodnout…

„Proč mi tak pomáháš, Kualkuo?“

Je to zdařilá symbióza.

Usmál jsem se. To určitě ucítí. A pak jsem požádal:

„Sašo, dědo, pomozte mi vstát. Už toho nebe mám plný zuby. Je čas vrátit se domů.“

„To si myslíš, že tě tam budou vítat s otevřenou náručí?“ ušklíbl se ponuře Danilov. „Bejt náma, tak zůstanu tady ve Stínu… Už jen za tu poškozenou stanici nám napářej úhradu všech kosmickejch škod, počínaje zánikem chudinky orbitální stanice Mir.“

„To mě teda nijak nebere, i když to potrestání pojmou takhle velkoryse,“ pokrčil jsem rameny a vstal. „Nevadí, však mám ve Svobodným kámoše. V nejhorším případě s ním budu vozit rajčata.“