Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Pes přirozeně neřekl nic. Bylo ale vidět, že se mnou souhlasí.

Když pak věcně zvedl zadní tlapu u stromu, zmocnil se mě záchvat smíchu.

Na sta kilometrů kolem nebylo psa, který by se Tyranovi vyrovnal. A přesto si své území den co den paličatě značil.

A není to nakonec stejně důležité jako slavnostní ceremoniál přijímání lidstva mezi Silné rasy?

Tahle analogie se dědečkovi bude líbit. Přes veškerou svou falešnost. Tím jsem si jist.

Leden – září 1997, Moskva

Daenlové

Co do zevnějšku jde o přesnou kopii pozemských nosorožců, jsou však mnohem větší a na tlamě nemají kostěný útvar v podobě rohu, ale svazek dlouhých ohebných tykadel, která plní úlohu osobní zbraně. Šíří kolem sebe těžkou kořeněnou vůni. Oči mají ploché, jakoby skleněné. Stejně jako pozemští nosorožci jsou pomalí, někdy ovšem vzteklí. Množí se dělením.

Daenlové mají obstojnou kosmickou flotilu, která ovšem není tak impozantní jako třeba alarská. Oblíbeným tvarem jejich mezihvězdných plavidel je mnohoúhelník. Ničivá schopnost Daenlů nezná mezí; naštěstí je tato rasa líná bojovat a dává přednost soustavné militarizaci Alarů.

Daenlové vyvinuli poloprůhlednou aromatizovanou tkaninu, z níž se na Zemi vyrábějí luxusní kravaty. Tatáž civilizace vynalezla také technologii tzv. živého kovu, která technologickým objektům v případě potřeby umožňuje snadnou tvarovou transformaci.

Daenlové společně s Hixany poskytují Zemi četné poradenské služby, díky čemuž se stali nejpopulárnějšími postavami pozemských anekdot. Daenlové plné kontrolují také mihotavce a společně s nimi veškeré informační kanály v Konkláve. Právě jim za svůj vstup do Konkláve vděčí rasa počtářů.

Dženšové

Dženšové patří stejně jako Alaři k bojovnickým rasám. Jsou to umanutí inženýři, kteří vypadají jako šílený hybrid včely s opicí.

Lidé Dženše z nedostatku informací dlouho považovali za Slabou rasu. Tohoto názoru byl dokonce i známý xenolog Andrej Chrumov, který ho uvádí dokonce i ve svém základním díle Místo pod hvězdami. Tento epochální omyl se podařilo opravit až po historické konferenci na Citadele, které se zúčastnil jeho vnuk Petr Chrumov.

Torppové

Torppové jsou nepočetná rasa, žijící přímo ve fotosféře hvězd. Je to nejpodivnější a nejmocnější rasa celého Konkláve. Torppové jsou vlastně inteligentní plazmoidi, desetikilometrová mračna čisté energie, stažená silovými poli jako korzetem. Jsou to živoucí střepy slunce. Dokonce i za hranicemi planetární atmosféry je každý Torpp z povrchu planety viditelný stejně jasně jako slunce samo.

Jsou absolutně nezranitelní, i když jsme v jistém smyslu oprávněni předpokládat, že by je mohly zničit paprskomety kosmických lodí geometrů. Na druhé straně jsou však Torppové schopni zasazovat údery na povrchu planet cíleným svazkem paprsků, a to i z meziplanetárního prostoru.

Hixané

Hixané jsou obři, vysocí kolem tří metrů. Takoví šediví svatoušci. Na první pohled trochu děsivá, ve skutečnosti však velmi křehká stvoření. Králové horkých bezvětrných stepí na planetách kolem Siria. Co do inteligence se například počtářům zdaleka nevyrovnají, ba jsou spíše mdlého rozumu. Nejméně tupí z nich nosí červenou pásku. Nedostatek životního prostoru je v závislosti na počtu dorůstajících larev nutí ke kolektivní eutanázii.

Hixanský zrak je podstatně dokonalejší než lidský. Proto si na Zemi nakupují celé hory jednoduchých obrázků a kresbiček — stačí jim už ona osobitost, již těmto dílkům propůjčuje třeba chloupek vypadlý ze štětce a ulpělý v barvě nebo třeba otisk prstu na tempeře. Osobitosti a individuality si však Hixané váží jedině ve výtvarném umění, ve všech ostatních ohledech jsou to nudní pedanti a vyznavači striktních pravidel.

Hixané vyrábějí kortrizon, což je materiál, který na svých planetách využívají výhradně ke zhotovování šperků. Na Zemi se ze stejného materiálu dělají nejlepší neprůstřelné vesty a žáruvzdorné obklady kosmických lodí. Kromě toho patří Hixané k oněm nemnoha rasám, které mají systém podobný pozemské televizi a vyznávají taky cirkusové umění.

Před deseti lety uspořádaly křesťanské církve „křižáckou výpravu na nebesa“, konkrétně na planety obývané Hixany. Hixané zase na Zemi vybudovali svou vlastní stálou misii; jak se ukázalo později, šlo o skupinu profesionálních iluzionistů. Misii proto nakonec museli uzavřít a hixanská metodika proměny vody ve víno a uzdravování nevyléčitelně nemocných zůstala pro lidi záhadou.

Hixané a Daenlové poskytují Pozemšťanům četné poradenské služby, díky čemuž se stali nejfrekventovanějšími hrdiny lidských anekdot. Právě oni byli vůbec první civilizace, s níž se setkaly pozemské kosmické lodi, které dokázaly opustit Sluneční soustavu.

Další silné rasy

Kromě již jmenovaných je tu ještě pět dalších Silných ras. Pozemšťané však o nich nevědí téměř nic — jsou známa jména dvou z nich, kdežto o třech dalších neexistují vůbec žádné informace.

Alaři

Jsou to malí mizerové. Dvacetikilogramoví hlodavci s hebkou srstí.

Alarské myši pocházejí z pahorkatin Fomalhautu; jejich civilizace se vyvíjela v obrovitých labyrintech podzemních nor, proto potřebovali být malí a mrštní. Přední tlapy mají Alaři delší než zadní a jsou ukončeny obratnými prstíky. Právě proto jejich hrudník i hlava nápadně směřují vzhůru, což působí velice agresivním dojmem. Mladí jedinci mají srst černé barvy; jakmile se barva srsti změní v tmavošedou, jsou Alaři schopni určit své pohlaví.

Počítají ve čtyřkové soustavě. Jejich řeč zní hladce a šelestivě. Jejich oblíbená odpověď na pozdrav či na radu starších zní obvykle takto: „Víra a láska mi pomohou.“ V boji muže proti muži s oblibou využívají zubů, které považují za zbraň. Při podobných soubojích se obvykle zahryznou protivníkovi do hrudi a všemi tlapami pak útočí na jeho hlavu a krk. Achillovou patou Alarů je černá špička čenichu. Jejich výsadkáři bývají oblečeni do proslulých alarských obrněných uniforem. Osobní zbraň bývá zpravidla uzpůsobena tak, aby se dala připevnit na čenich.

Alaři sice nejsou nejmilitantnější rasou ve vesmíru, ale jejich křižníky jsou nádherné. Jsou to kotouče o průměru zhruba osm set metrů a jsou poseté věžičkami neznámého účelu (snad jsou to palebná postavení, ale stejně dobře by to mohly být obytné kajuty). Každý z těchto kotoučů je silný kolem padesáti metrů. Po obvodu jsou kotouče opatřeny třemi masivními mřížemi gravitačních motorů, které do prostoru chrlí ve zlomku vteřiny nesčetné gigawatty energie. V konstrukci těchto lodí se využívá i technologie „živého kovu“, kterou Alarům poskytli Daenlové. Dva takovéto křižníky jsou schopny zničit celou planetu.

Rudofialová (čtrnáctá) eskadra Alarů je nezávislou bojovou jednotkou celého Konkláve. Hlídkuje ve více než třiceti sektorech Galaxie, ale přitom se nepodřizuje ani jediné Silné rase.

Alarské bitevní lodi jsou nejsilnější v celém Konkláve. Alaři jsou nuceni provozovat a udržovat obludně velkou kosmickou flotilu, což je trvale ožebračuje. Jsou elitní bojovou gardou Konkláve. Tato úloha se části Alarů zamlouvá, ovšem rozhodně ne všem. V časovém úseku, popisovaném v románech Hvězdy — ty studené hračky a Svět Stínu, se Alaři připojili ke spiknutí čtyř Slabých ras, které byly znepokojeny příchodem geometrů do své části Galaxie.