Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Jen sotva postřehnutelné cosi, co už prorůstalo kamenem, kovem, umělou hmotou i dřevem, co prorůstalo celou Vlastí Nika a Biga, Tága a Hana, Katti a Pera. Prostřelovalo to celou planetu křížem krážem a protkávalo ji hustou sítí Forten.

„Sbohem, Nikki,“ zašeptal jsem. „Sbohem, Niku Rimere. Svou povinnost jsi splnil.“

Už ve mně nebyl.

Nik Rimer odešel společně se svým Zrnem. Vrátil se na Vlast, která se stane planetou Stínu. Vrátil se navždy.

„Cos to udělal! To je přece nezvratné, Rimere!“

„To on věděl,“ souhlasil jsem. „Dlouho to v sobě potlačoval. Ale byla to jeho volba, Komandore Bigu!“

Big se zvedl. Teď už stál na malé, ale stále se rozšiřující skvrně Fortny. Nedělo se s ním nic a mě to nepřekvapovalo — komandant Big miloval svou Vlast takovou, jaká až doposud byla. Miloval ji ostatně stejně, jako já svou Zemi.

„Okamžitě opusťte tento prostor, děti,“ zašeptal. „Všichni se okamžitě evakuují do kopule. Rychle!“

Dveřmi sem dolétal nějaký hluk. Ano, Big sice vstoupil do místnosti sám, ale další za dveřmi pozorně sledovali všechno, co se tu odehrávalo. Teď se asi budou dít věci!

Co všechno se asi stane na téhle sebevědomé, jednotné a mocné Vlasti?

„Rychle ven, děti!“ vykřikl znovu Big s nenávistnýma očima, upřenýma na mě.

Co blázní, copak to nechápe? Fortna už zabírala celý střed místnosti. Pokud se kluci chtějí dostat ven, musí přes ni přejít. Třeba se jim to povede.

Já si to ovšem nemyslel. Dívejte se — Tile, Griku, Fale a Laki. A rozhodněte se sami. Fortnu už přece musíte cítit.

A to znamená, že vás volá.

„To si zodpovíš,“ sykl na mě. „I kdybych nebyl v právu… A ať si mě klidně potrestají, ale ty si to zodpovíš! Ty neunikneš!“

Zřejmě měl za to, že si se mnou poradí. Inu, možné to je. Regresoři zřejmě dokážou ledacos.

Zasmál jsem se a pokročil kupředu, do středu Fortny. Svět se zahalil do bílé záře.

„Myslíš, Bigu? Řekl bych, že se mýlíš!“

A svět geometrů se rozplynul, zmizel ve Stínu.

Najednou jsem měl pocit, že opravdu slyším hlas Nika Rimera, hlas, který mi téměř patřil. Byl tichý a daleký:

Tak si vyber, Niku Rimere. Ode dneška na to máš navždy právo.

Na rozdíl ode mne — protože pro mne byl každý průchod Fortnou postižením,a já tentokrát dokázal porozumět sám sobě.

Čekali. Prostě na mě ty dva dny, co jsem tu nebyl, čekali. Navzdory logice, navzdory tomu, že regresor Nik Rimer unikl a že s sebou odvlekl jak Petra Chrumova, tak i Zrno.

Jiné východisko samozřejmě neměli. Neměli by dokonce ani příležitost sdílet neblahý úděl rodné Země. Všichni jsme už prošli Fortnou, všichni jsme se stali součástí Stínu. Takhle zvláštně to nakonec dopadlo — přestože jsme Stín odmítali a vlastně ho zavrhovali, byli jsme nakonec odsouzeni k tomu, abychom dostali jeho hlavní dar. Nekonečnost volby. A přesto bych něco takového asi nedokázal. Jen čekat, už v nic nevěřit — ale přece jen čekat.

Já jsem přece alespoň šel. Taky jsem v nic nevěřil a v nic nedoufal, ale pohyboval jsem nohama, činil krok za krokem.

Seběhl jsem z návrší tam, kde se ve stínu leskly hrany kosmické lodě Obchodní ligy. Když tak ležela přímo na terénu, vypadala jako spící zvíře, jako hlubokomořská obluda, vyvržená na břeh. Ta loď mi připadala cizí a za duši mě rozhodně nebrala. Byl to jen mrtvý kus cizího železa.

Jediným orientačním bodem, k němuž jsem šel a který jsem cítil, pro mě byly postavičky lidí.

Samozřejmě tu nepálili dříví. Bludná planeta Stínu byla bez života, a to zřejmě navždy. Ve výčtu myslitelných světů přece musí být aspoň jeden, kde po životě není ani památky. V ohni klidným a vydatným plamenem hořely bílé kostky stejné velikosti. Jak se zdálo, Obchodní liga si zkrátka na živý oheň potrpí.

Přistoupil jsem k ohni a natáhl k němu ruce.

„Tak kdopak jsi tentokrát?“ zeptal se dědeček.

Naše oči se setkaly.

„Nik Rimer odešel. Už navždy.“

Jen přikývl.

„No a ty? Kdo jsi ty?“

„Tvůj vnuk, dědo.“

Pohlédl jsem do jejich tváří. Asi v tom byl kus spravedlnosti, že jsem je zradil, opustil, odešel od nich — a zase se vrátil.

Pokud mi odpustí, tak jsme si kvit.

Děda táborák obešel, posadil se vedle mne a objal mě kolem ramen.

„Bylo to těžké, Pete?“

Přistoupila ke mně i Máša a taky mi položila ruku na rameno.

„Takže Zrno se zase rozdělilo, Péťo?“

„Ano.“ Několikrát jsem ohnivou kuličku obrátil v prstech. „Přesně tak — rozdělilo se.“

Počtář prošel rovnou ohněm. Měl za to, že teď už si na nic hrát nemusí. Položil se mi k nohám a zvedl trojúhelníkový čenich:

„Zeptej se Kualkuy, Petře, kolik zbývá času.“

„Nezbývá už vlastně nic,“ řekl jsem lehce. „Skoro nic. Silný rasy už se sešly, aby rozhodly. A my to nestihnem. To prostě nejde. Přemísťovat se v prostoru okamžitě nedokázal eště nikdo. Než se dostaneme k Citadele, stáčej Silný zničit Zemi a zaútočit na geometry. Škoda jich. Oni to taky nemaj lehký.“

„A co na Citadele?“ svraštil čelo dědeček. „To se snad chystáš předstoupit před Silné rasy a dokazovat jim, jací jsme ohromní?“

„Já tě chápu — vypadá to hloupě. Ale na Zemi bychom cestovali stejně dlouho. A co taky teď na Zemi?“

„Máme přece Zrno…“

„Vem si ho,“ strčil jsem kuličku dědovi do ruky. „Ty bys byl schopnej odevzdat Zemi Stínu?“

„Já ne. Dostals ho přece ty!“

„Já ho taky nedostal, dědo. Dostal ho Nik Rimer, kterej pro svou planetu jiný východisko neviděl. A to druhý — to si vzal Kualkua. Pro něj to je lehký a přirozený. Čím větší prostor má k dispozici, tím líp.“

Jen Danilov mlčel a prohlížel si mě přes plameny. Nějak nápadně zestárl, ten čacký hrdina společnosti Transaero. Shrbil se a pohasl, jako by z něj vyždímali všechny síly.

A presto to byl právě on, kdo první pochopil a přikývl.

„Stín přichází jen k tomu, kdo ho chce,“ vysvětloval jsem trpělivě. „A nikdo z nás není schopnej ho přijmout. Protože v tyhle loterii jsme pořád vyhrávali až moc nepříjemný světy. Takže dokonce i kdybysme Zrno na Zemi přivezli, tak nám tam z něj nic nevyroste. To nám není dáno.“

„Jsi šitím jist?“

„Ano, dědo. Naprosto.“

„Tak do lodi!“ Dědeček vyskočil a já si povšiml, že mnohem obratněji — už si na nové tělo zvykal.

„To nestihnem,“ konstatoval jsem unaveně. „Pochop, že než se tam dostáném, bude už rozhodnuto…“

„No dobře, ale přece nemůžeme dřepět tady!“ Děda mi Zrno hodil a já ho zachytil. „Jak jen můžeš…“

„Počkejte,“ zvedl se konečně Danilov. „Možná že máš pravdu, Petře. A Andrej Valentinovič má taky pravdu. Ale když už není k dispozici pořádnej dopravní prostředek, třeba se najde aspoň spojení…“