Terry Brooks - Shannarovo dědictví

„Co tím myslíš? Jak to mohli dovolit?“

„Nikdo se o něj nestaral.“

Par o tom přemýšlel. Dávalo to smysl. Nikdo se moc nestaral o kouzla poté, co zemřel Allanon a druidové zmizeli. Kouzla byla jednoduše ignorována jako pozůstatek dávných časů, věc, které se každý obával a nechápal ji. Bylo jednodušší na ni zapomenout, a tak to udělali. Všichni. Musel mezi to zahrnout i Ohmsfordy — jinak by i nadále měli elfeíny. Jediné, co jim z kouzel zbylo, byla píseň přání.

„Známe příběhy, povídání o tom, jaké to bylo, my máme celou historii, a přesto nevíme nic,“ řekl jemně.

„Víme, že Federace nechce, abychom o tom mluvili,“ doplnil ho Coll chytře. „To víme.“

„Někdy přemýšlím o tom, jestli je v tom nějaký rozdíl.“ Parova tvář se proměnila v grimasu. „Lidé si nás přijdou poslechnout a druhý den — kdo si to bude pamatovat? Ještě někdo kromě nás? A i kdyby, co s tím? Je to všechno dávná historie — a pro některé dokonce ani to ne. Pro někoho jsou legendy a mýty jen plno nesmyslů.“

„Ale ne pro všechny,“ řekl Coll potichu.

„Jaký to má účel, že my máme píseň přání, když vyprávěním příběhů nic nezměníme? Možná měl ten cizinec pravdu. Možná, že by se kouzla dala využít lépe.“

„Jako třeba v pomáhání psancům při jejich boji proti Federaci? Jako třeba tím, že bychom se nechali zabít?“ zavrtěl Coll hlavou. „To je stejná hloupost jako nepoužívat ho vůbec.“

Někde na řece najednou něco vystříklo a bratři se otočili jako jeden muž, aby zjistili co. Ale viděli jen hladinu zvednutou deštěm a nic jiného.

„Všechno se zdá být bezvýznamné.“ Par nakopl zem před sebou. „Co to vlastně děláme, Colle? Nechali jsme se vyhnat z Varfleetu jako bychom byli sami psanci.

Vzali jsme si tenhle člun jako nějací zloději, a nakonec máme utíkat k domovu jako psi se staženými ocasy.“ Odmlčel se a hleděl na bratra. „Proč si myslíš, že bychom měli dál kouzlit?“

Collova strnulá tvář se mírně otočila směrem k Parovi. „Co tím myslíš?“

„Proč ho máme? Proč se neztratilo spolu se vším ostatním? Myslíš, že to má nějaký důvod?“

Dlouho bylo ticho. „Nevím.“ nakonec řekl Coll. Zaváhal. „Nevím, jaké to je umět kouzlit.“

Par se na něj zahleděl. Najednou si uvědomil, na co se to vlastně zeptal a zastyděl se.

„Ne, že bych chtěl, abys mi rozuměl,“ dodal rychle Coll, který si všiml bratrovy reakce. „Stačí, když kouzlo ovládá jeden z nás.“ Usmál se.

Par se na něj také usmál. „S tím souhlasím.“ S díky se na Colla zadíval a pak zívl. „Chceš jít spát?“

Coll zavrtěl hlavou a uvolnil své velké tělo. „Ne, chtěl bych si ještě povídat. Je krásná noc na takové povídání.“

Přesto mlčel, jakoby neměl co říct. Par se na něj chvíli díval, pak se oba zahleděli přes Mermidon, pozorujíc jak proud žene velkou větev, viditelně utrženou bouří. Vítr, který nejdříve vál velmi silně, najednou utichl, déšť padal přímo dolů a jak se prodíral stromovím mezi stromy, zněl pravidelně a jemně.

Par se přistihl, jak myslí na cizince, který je zachránil před Stopaři Federace. O tom, kdo ten muž je, přemýšlel po většinu dne, a ještě pořád netušil, kdo by to mohl být. Něco na něm bylo známé — něco ve způsobu, jakým mluvil, jeho jistota, víra. Připomínal mu někoho z příběhů, které vyprávěl, ale nemohl se rozhodnout koho. Znal tolik legend a mnohé z nich byly o mužích jako byl tento, o hrdinech z dob kouzel a druidů, hrdinech, o kterých si Par myslel, že v současnosti již nežijí. Možná se mýlil. Cizinec v Modrých knírech, tím, jak je zachránil, na něho udělal dojem. Zdálo se, že je připraven postavit se Federaci. Možná že pro Čtyři země existovala ještě nějaká naděje.

Naklonil se dopředu, přiložil na malý oheň další kousky dřeva a pozoroval kouř jak za celtou stoupá vzhůru do noci. Daleko na východě se najednou zablesklo a pak následoval dlouho znějící hrom.

„Hodily by se nějaké suché šaty,“ zamumlal. „Moje jsou vlhké jenom z toho vzduchu.“

Coll přikývl „A taky horká polívka a chleba.“

„Koupel a teplá postel.“

„A vůně čerstvého koření.“

„A růžová voda.“

Coll si povzdechl. „V tuhle chvíli by mi ke spokojenosti stačilo, aby přestal ten ošklivý déšť.“ Podíval se do tmy. „V noci, jako tahle bych možná uvěřil i v existenci Přízraků.“

Par se z ničeho nic rozhodl, že poví Collovi o svých snech. Chtěl o nich mluvit a už neviděl žádný důvod, proč by neměl. Chvíli se ještě rozhodoval a pak řekl: „Nic jsem ti o tom neřekl, ale už dlouho mám takové zvláštní sny, vlastně jeden a ten samý sen neustále dokola.“ V krátkosti ho popsal a zaměřil se na svou nejistotu ohledně tmavě oděné postavy, která k němu promlouvala. „Nevidím ho dost jasně, abych mohl říct, kdo to je,“ vysvětloval opatrně. „Ale mohl by to být Allanon.“

Coll se otřásl. „Mohl by to být kdokoliv. Je to sen, Pare. Sny nejsou vždycky příjemné.

„Ale já jsem ten sen měl už tucetkrát, nebo možná ještě vícekrát. Nejdřív jsem si myslel, že si se mnou pohrává kouzlo, ale...“ Zastavil se a kousal si rty. „Co když...?“ Znovu se odmlčel.

„Co když co?“

„Co když to nejsou jen kouzla? Co když se Allanon — nebo někdo jiný — pokouší poslat nějakou zprávu?“

„Zprávu o čem? Abys odešel do Hadeshornu nebo někam jinam, kde je to stejně nebezpečné?“ Coll zavrtěl hlavou. „Toho bych se nebál, být na tvém místě. A rozhodně bych se nerozmýšlel, zda jít.“ Zamračil se. „Nechceš jít, že ne? Tak co?“

„Ne,“ odpověděl Par rychle. Ne dokud si to přinejmenším pořádně nepromýšlím, dodal v duchu, a ta reakce ho překvapila.

„To jsem si oddechl. Už takhle máme dost problémů, a to i bez toho, abychom hledali mrtvé druidy.“ Coll se zřetelně domníval, že už si vše vyjasnili.

Par neodpověděl, a místo toho začal prohrabávat oheň klackem. Posunoval kousky popela tam a zpět. Uvědomil si, že doopravdy přemýšlel o tom, že se vydá na cestu. Nikdy předtím o tom nepřemýšlel s takovou vážností, ale najednou měl potřebu vědět, co ty sny znamenají. Bylo jedno, jestli byly od Allanona nebo ne. Nějaký slabý hlas uvnitř něho, část podvědomí, mu říkal, že když najde zdroj svých snů, tak objeví něco o sobě a svých kouzlech. Vadilo mu, že takhle přemýšlí, že přemýšlí o vykonání toho, o čem si už v době kdy sny začaly řekl, že nesmí udělat. Ale už to nebylo natolik silné, aby ho to odvrátilo. Sny měly v rodině Ohmsfordů silnou tradici a skoro pokaždé přinášely nějakou zprávu.

„Přál bych si, abych si byl jistý,“ zamumlal.

Coll už ležel na zádech, oči v záři ohně zavřené. „Jistý čím?“

„Těmi sny,“ řekl provokativně. „Jestli je někdo vyslal nebo ne.“

Coll si odfrkl. „Já jsem si jistý za nás za oba. Druidi neexistují. Stejně tak jako Přízraky. Neexistují žádní temni poslové, kteří by se pokoušeli předat ti ve spánku nějaké zprávy. Existuješ jen ty a jsi přepracovaný a neodpočatý, a pak se ti zdají části příběhů, o kterých zpíváš.“

Par si také lehnul a přikryl se dekou až po bradu. „Možná, že ano,“ přikývnul, ale uvnitř s tím vůbec nesouhlasil.

Coll se na své půlce začal převalovat a zíval. „Dneska se ti bude nejspíš zdát o rybách a potopách když je tahle mokro.“