Terry Brooks - Shannarovo dědictví

Par nic neříkal. Chvíli naslouchal zvukům deště, hledíc na tmavou celtu a obrys ohně, který se odrážel na jejím mokrém povrchu.

„Možná, že si vyberu svůj vlastní sen,“ řekl jemně.

A pak už usnul.

A tu noc doopravdy snil, poprvé asi po dvou týdnech. Byl to sen, který chtěl, sen o tmavě oblečené postavě a vypadalo to, jako kdyby se mohl natáhnout a přivést ji k sobě. Zdálo se, jakoby sen přišel najednou, jakoby vyklouznul z hlubin jeho podvědomí v okamžiku, kdy usnul. Byl překvapen jeho náhlostí, ale nevzbudil se. Viděl, jak tmavá postava vystupuje z jezera, pozoroval, jak si pro něho přichází, mlhavá, bez tváře, tak strašidelná, že by utekl, kdyby mohl. Ale sen, v němž jen účinkoval, by ho nenechal. Slyšel sám sebe jak se ptá, proč se sen tak dlouhou dobu neobjevil, ale nikdo mu neodpověděl. Tmavá postava jednoduše v tichosti přistoupila, nepromluvila ani nenaznačila proč přichází.

Nakonec se zastavila přímo před ním, bytost, která mohla být kdokoliv nebo cokoliv, dobro i zlo, život i smrt.

Mluv, pomyslel si vystrašeně.

Ale postava tam jen stála, potopena ve stínu, tichá a nehybná. Zdálo se, že na něco čeká.

Pak Par postoupil trochu dopředu, aby tomu druhému mohl stáhnout kapuci, která ho schovávala, veden nějakou vnitřní silou, o které ani nevěděl, že by ji někdy měl. Sundal mu tu kapuci a tvář pod ní byla tak jasná, jako by jí viděl ve slunečním světle. Hned ji poznal. Tisíckrát o ní zpíval. Znal ji stejně dobře jako svou.

Byla to Allanonova tvář.

Když se pak druhý den ráno Par probudil, rozhodl se, že Collovi o svém snu nic neřekne. Za prvé nevěděl, co by mu měl říct. Nemohl si být jistý, jestli se sen objevil sám od sebe nebo proto, že tak moc chtěl, aby se mu zdál — a dokonce ani v tom případě nevěděl, jestli byl skutečný. Za druhé, zmínit se o tom Collovi znamenalo, že mu zase začne říkat, jak je od něj hloupé, myslet na něco, co nikdy k ničemu nepovede. Nebo s tím něco udělá? A nakonec, kdyby k němu byl Par upřímný, začnou se hádat, zda je rozumné vydat se do Dračích štítů hledat Hadeshorn a tři sta let mrtvého druida. Radši tu záležitost nechá uležet.

Snědli studenou snídani, která se skládala z divokých borůvek a vody z potoka, a byli šťastni, že mají aspoň to. Déšť ustal, ale obloha byla zatažená a den šedý a hrozivý. Od severozápadu se vrátil ještě silnější vítr, větve stromů se ohýbaly a listí divoce šustilo, jak se do nich opíral. Sbalili výstroj, nasedli na loďku a odrazili na řeku.

Vody v Mermidoru hodně přibylo, loďka sebou házela a divoce se otáčela, jak je odnášela směrem k jihu. Naplaveniny zahltily vodu a oni drželi vesla tak, aby mohli odstrkovat větší kusy, které hrozily loď poškodit. Útesy Runových hor se po obou stranách tmavě leskly, zahaleny do vrstev mlhy a nízko položených mraků. V jejich stínu byla zima a bratři cítili, jak jim ruce a nohy rychle tuhnou.

Pokud mohli, zastavovali u břehu a trochu odpočívali, ale jen velmi málo. Neměli nic k jídlu a ani kde se ohřát, pokud nechtěli ztrácet čas rozděláváním ohně. Před polednem začalo znovu pršet. Za deště se rychle ochladilo, vítr zesílil a pokračovat po řece bylo nebezpečné. Když našli malý záliv chráněný starou borovicí, rychle vmanévrovali loďku na břeh a postavili na noc tábor.

Rozdělali oheň, snědli rybu, kterou chytil Coll, a udělali co bylo možné, aby se pod celtou, do které ze všech stran foukal vítr, usušili. Spali lehce, byla jim zima a nepohodlně, vítr skučel údolím hor a řeka se vylévala z břehů. Tu noc se Parovi nezdálo vůbec nic.

Ráno přineslo tolik potřebnou změnu počasí. Bouře se posunula na východ, obloha se vyčistila a zaplnila jasným slunečním světlem. Vzduch se oteplil. Zatímco je člun nesl směrem na jih, usušili si bratři šaty. Kolem poledne už bylo natolik teplo, že si mohli sundat haleny a boty a vyhřívat se na slunci.

„Jak se říká, po bouři je vždycky klid.“ prohlásil Coll spokojeně. „Teď bude hezké počasí, Pare — podívej. Ještě tři dny a budeme doma.“

Par se usmál a neřekl nic.

Den byl líný a letní vůně stromů a květin začaly znovu zaplňovat vzduch.

Pluli pod Jižní hláskou, jejíž černé granitové velikášství se vzpínalo do nebes z horské skály na kraji řeky, tiché a záhadné. Dokonce i z takové dálky v jaké se teď nacházela, vypadala věž nebezpečně. Šedavá a neprůhledná kamenná stavba byla tak tmavá, že to vypadalo, jakoby pohlcovala světlo. O Jižní hlásce existovala celá řada dohadů. Někteří říkali, že je živá, že žije na úkor země. Jiní říkali, že se může pohybovat. Téměř všichni se shodli na tom, že to vypadá, jako by se díky nějaké nekonečné konstrukci neustále zvětšovala. Zdála se opuštěná. Vždy tak vypadala. Věži měla sloužit elitní jednotka federální armády, ale nikdo ji nikdy neviděl. Taky dobře, pomyslel si Par, když pluli poklidně kolem.

V pozdním odpoledni dosáhli ústí řeky, na místě, kde se vlévala do Duhového jezera. Jezero se před nimi rozprostřelo. Ve slunci se doširoka roztahující stříbromodrá voda na západním kraji v blízkosti obzoru měnila do zlaté. Nad hlavami se jim klenula duha, podle které získalo jezero své jméno byla nyní ve slunečním světle nevýrazná, modrá a růžová barva se téměř ztrácela, červenou a žlutou jakoby někdo vymazal. V dálce tiše létali jestřábi, velká těla se úctyhodně rozprostírala proti světlu.

Ohmsfordové zajeli s loďkou ke břehu a uložili ji poblíž skupinky stromů vrhajících nízký stín. Rozbalili tábor, pověsili celtu pro případ, že by se počasí změnilo, a Coll šel chytat ryby, zatímco Par se vydal pro dříví na večerní oheň.

Par se chvíli procházel po břehu směrem na východ, opájel se jasným odleskem jezerních vod a barvami ve vzduchu. Za nějaký čas se vydal mezi stromy a začal sbírat kousky suchého dřeva. Dostal se jen o kousek dál, když se les najednou začal měnit ve vlhké a tmavé místo naplněné hnilobným zápachem. Všiml si, že mnoho stromů umírá, má zvadlé hnědé listí, polámané větve a odlupující se kůru. Ani zem nevypadala dobře. Ohnul se, začal v ní rýt botou a zvědavě ji pozoroval. Nezdálo se, že by zde cokoliv žilo. V okolí nepobíhala žádná malá zvířata ani žádní ptáci nezpívali ve větvích. Les byl opuštěný.

Rozhodl se, že tímhle směrem dřevo na podpal hledat nepůjde, a místo toho se začal vracet ke břehu. Náhle spatřil nějaký dům. Ve skutečnosti to byla jakási chata, alespoň zčásti. Byla úplně obrostlá plevelem, vínem a mechem. Trámy se uvolnily ze stěn, okenice ležely na zemi a střecha se pomalu propadala. Sklo v oknech chybělo vytlučené a přední dveře byly otevřené. Chata stála na kraji malého zálivu, který se táhl daleko mezi stromy, a jehož voda byla klidná, zelená a stojatá. Zápach, který z ní stoupal, nutil ke zvracení.

Par by si mohl myslel, že je opuštěná, kdyby nebylo úzkého sloupu kouře, který vycházel z rozpadajícího se komína.

Zaváhal, bylo s podivem, proč by někdo žil v takovémto prostředí. Uvažoval jestli tam doopravdy někdo je nebo jestli to není jen přelud. Možná ten uvnitř potřebuje pomoc.

Byl téměř rozhodnut jít se podívat, ale něco na té chatě natolik odpuzovalo, že se k tomu nedokázal přemoci. Zkusil křiknout, jestli je někdo doma. Chvíli počkal a pak zavolal ještě jednou. Když nikdo neodpovídal, téměř s díky se otočil a pokračoval v cestě.