Terry Brooks - Shannarovo dědictví

Když se vrátil, Coll už čekal s rybou. V rychlosti rozdělali oheň a uvařili si večeři. Oba už měli ryb po krk, ale bylo to lepší než nic a měli větší hlad, než si mysleli. Když dojedli, sedli si a pozorovali, jak slunce zachází za horizont a jak se Duhové jezero mění ve stříbrné. Obloha potemněla a zaplnila se hvězdami. Z tichého soumraku se ozývaly zvuky noci. Stíny stromů se prodloužily a spojily do tmavého závoje, který pohltil i poslední zbytky slunečního světla.

Par právě přemýšlel, jak Collovi sdělit, že se nevrátí do Stinného dolu, když se vynořila lesní žena.

Vynořila se ze tmy zpoza stromů za nimi jako jeden ze stínů, které se mihotaly ve slabém světle ohně. Kolem sebe měla několik vrstev hadrů, až to vypadalo, že jí jimi někdo dávno v minulosti obalil a až do současnosti takto ponechal. Její špičatá tvář vykukovala z dlouhých pramenů hustých bezbarvých vlasů. Bůh ví jak je stará, pomyslel si Par; byla tak ošlehaná, že to nebylo možné odhadnout.

Opatrně vyšla na kraj lesa a zastavila se za kruhem, který vytvářelo světlo ohně. Ztěžka se opírala o hůl značně opotřebovanou potem a nošením. Zvedla jednu hrubou ruku a ukázala na Para. „To jsi byl ty, kdo mě volal?“ zeptala se a její hlas praskal, jako když se láme dřevo.

Par, aniž by sám chtěl, na ní zíral. Vypadala jako něco, co vylezlo ze země a nemělo žádné právo žít. Špína a cáry z ní visely, jakoby se na ní usadily a zakořenily, když spala.

„Byl?“ přitlačila.

Konečně pochopil, na co se ptá. „U té chaty? Ano, to jsem byl já.“

Lesní žena se usmála, tvář se jí zkroutila námahou, ústa měla téměř bez zubů. „Měl jsi vstoupit, ne jen tak stát venku,“ zavyla. „Dveře byly otevřené.“

„Nechtěl jsem...“

„Chci si být jistá, že nikdo neprojde kolem, aniž bych ho pozvala. Oheň hoří neustále.“

„Viděl jsem váš kouř, ale...“

„Sbíral jsi dřevo, že? Přišli jste z Truborohu?“ Oči se jí zkřížily, jak se zadívala na místo, kde stála přivázaná loďka. „Dlouhá cesta, že?“ Oči obrátila nazpátek. „Asi před něčím utíkáte?“

Par najednou ztichl. Rychle si s Collem vyměnili pohledy.

Žena se přiblížila a zkoušela přitom holí půdu před sebou. „Hodně jich tudy utíká. Různí lidé. Přicházejí sem ze země psanců a pokaždé něco, nebo někoho, hledají.“ Zastavila se. „A co vy? Och, někdo by vás chtěl, ale já ne. Ne, já ne!“

„Nejsme na útěku,“ promluvil najednou Coll.

„Ne? Tak proč jste tak dobře vybaveni? „Rozmáchla se holí do vzduchu. „Vaše jména?“

„Co chcete?“ zeptal se Par nazlobeně. Líbilo se mu to čím dál tím míň.

Lesní žena se přiblížila o další krok. Něco s ní nebylo v pořádku, něco, co Par nikdy předtím neviděl. Vypadala nehmotně, vlnila se, jakoby procházela kouřem nebo vycházela z horké páry. Její tělo se pohybovalo velice podivně, ale nebylo to jejím věkem. Připomínala jednu z loutek, které používali při představení na tržištích, přišpendlenou v kloubech a vedenou provázky.

Pach zálivu a rozpadající se chatky následoval lesní ženu dokonce i sem. Nasála vzduch, jakoby si to najednou uvědomila. „Co to je?“ Zahleděla se na Para. „Cítím kouzla?“

Para zamrazilo. Ať byla tato žena kdokoliv, nechtěl s ní mít cokoliv společného.

„Kouzlo! Ano! Čisté, jasné a plné života!“ Jazyk lesní ženy pátravě olízl noční vzduch. „A sladké jako krev pro vlky!“

To Collovi stačilo. „Radši byste si měla najít cestu zpět, odkud jste přišla,“ řekl jí, aniž by se obtěžoval skrývat svou nenávist. „Nemáte tady co dělat. Tak zmizte.“

Ale lesní žena se ani pohnula. Ústa se jí stáhla do šklebu a oči zčervenaly jako uhlíky.

„Pojď sem ke mně!“ zasyčela. „Ty, chlapče!“ Ukázala na Para. „Pojď ke mně!“

Natáhla jednu ruku. Par i Coll ustoupili pryč od ohně. Žena se ještě o pár kroků přiblížila, byla už na kraji světla a snažila se je zahnat do tmy.

„Sladký hošíčku!“ zamumlala napůl pro sebe. „Nech mě, ať tě ochutnám, chlapečku!“

Bratři teď stáli přímo proti ní, protože nechtěli ustoupit ze světla. Lesní žena spatřila v jejich očích odhodlání a ďábelsky se zasmála. Přiblížila se, jeden krok, další...

Zatímco pozorovala Para, Coll se na ni vrhl, pokusil se jí uchopit a spoutat ruce. Ale ona byla mnohem rychlejší než on, udeřila ho nebezpečným švihnutím holí do hlavy a poslala ho k zemi jak širokého, tak dlouhého. Hned se na něho vrhla a vyla přitom jako šílený netvor. Par byl ale rychlejší. Téměř bez rozmyslu použil píseň přání. Vyslal kupředu několik strašidelných představ. Překvapeně upadla a rukama se snažila odehnat představy pryč. Par využil příležitosti, chytil Colla a postavil ho na nohy. Rychle odtlačil bratra z místa, kde se útočnice snažila zachytit vzduchu.

Lesní žena najednou strnula, nechala představy, ať si s ní pohrají, a otočila se směrem k Parovi s takovým úsměvem, že mu krev tuhla v žilách. Aby ji vystrašil, vyslal Par obraz démonické bytosti, ale tentokrát se k němu žena natáhla, otevřela ústa a nasála vzduch. Obraz zmizel. Žena si olízla rty a zavyla.

Par vyslal ozbrojeného válečníka. Lesní žena ho hladově zhltla. Znovu se přiblížila, obrazy ji už nezpomalovaly, vlastně se těšila, až k ní pošle další. Vyžívala se v chuti kouzla; zdálo se, jakoby se jím sytila. Par se snažil probrat Colla, ale jeho bratr mu stále ještě ohromen ležel na rukou. „Colle, probuď se!“ zašeptal naléhavě.

„Pojď, chlapče,“ něžně opakovala lesní žena. Pokývla hlavou a přiblížila se. „Nakrm mě!“

Pak vybuchl oheň v záblesku světla. Bylo všude kolem jako za bílého dne. Lesní žena se před zářícím jasem scvrkla a náhle vykřikla hlasem plným nenávisti. Par zamrkal a snažil se září prohlédnout.

U stromů se objevil starý muž s bílými vlasy a šedé róbě, s kůží hnědou jako dřevo. Vystoupil ze tmy do světla jako duch, který se změnil v živoucí bytost. Na tváři měl bojovný výraz a v očích zvláštní jas. Par se otočil, aby se bránil, a sáhl po dlouhém noži za opaskem. Dva, pomyslel si zoufale a znovu zatřásl Collem ve snaze zvednout ho.

Ale starý muž si ho nevšímal. Místo toho upíral pozornost na lesní ženu. „Znám tě,“ řekl jemně. „Nikoho nevyděsíš. Ztrať se odtud, nebo budeš mít co dočinění se mnou!“

Lesní žena na něj zasyčela jako had a dřepla si jakoby se chystala vyskočit. Ve tváři starého muže ale spatřila něco, co ji přimělo od útoku upustit. Pomalu začala couvat zpátky kolem ohně.

„Vrať se do tmy.“ zašeptal starý muž.

Lesní žena naposledy zasyčela, pak se otočila a bez jediného zvuku zmizela mezi stromy. Její zápach byl ještě chvíli ve vzduchu, ale pak i ten zmizel. Starý muž téměř nepřítomně mávl směrem k ohni a ten se normálně rozhořel. Noc se naplnila příjemnými zvuky a všechno bylo jako předtím.

Starý muž si odfrknul a přistoupil blíž ke světlu od ohně. „Fuj. Jedno z malých nočních strašidel si vyšlo pohrát,“ zamumlal znechuceně. Zkoumavě se podíval na Para. „Jsi v pořádku, mladý Ohmsforde? A tenhle? To je Coll, že? Ten to dostal ošklivě.“

Par opatrně položil Colla na zem a pokýval hlavou. „Ano, díky. Mohl byste mi podat támhleten šátek a trochu vody?“

Starý muž udělal o co byl požádán a Par očistil Collovu hlavu tam, kde se už tvořila ošklivá jizva. Coll sebou trhl, zpříma se posadil, schoval si hlavu mezi kolena a čekal, až odezní pulzující bolest. Par vzhlédl. Najednou mu došlo, že starý muž vyslovil Collovo jméno.