Terry Brooks: Shannarovo dědictví

Osamělý starý muž seděl ve stínu Dračích štítů a sledoval, jak přicházející soumrak zahání denní světlo na západ. Uprostřed léta byl den nezvykle chladný a noc slibovala opravdovou zimu. Protrhané mraky zakrývaly oblohu, vrhaly na zem své obrysy a pluly mezi nebem a hvězdami jako stvoření bez cíle. Prázdnotu, kterou tu po sobě zanechalo zapadající světlo, vystřídalo ticho, podobné hlasu, který čeká, až bude moci promluvit.

To ticho v sobě skrývá kouzlo, napadlo starého muže. Rozhořel se před ním ohýnek, přesně takový, jaký pro začátek potřeboval. Stejně tu teď pár hodin nebude. Ještě než se sehnul, aby přiložil větší polena, která hned olízly plameny, pohlédl do ohně s pocitem nejistého očekávání. Prohrábl oheň klackem a pak odstoupil, vytlačen žárem. Stál na dosah světla, mezi ohněm a rostoucí tmou, jako stvoření, které mohlo patřit oběma, nebo žádnému.

Po chvíli pohlédl do dálky a v jeho očích zajiskřilo. Vrcholky Dračích štítů se vzpínaly k obloze jako kosti, které už v sobě země nedokázala nést. Ticho doléhalo až k horám a bylo tajemné, jako vše halící mlha v mrazivém ránu, a skrylo v sobě sny dávných věků.

Oheň jasně zaplápolal a starý muž odehnal kousíček žhavého popela dřív, než na něj stačil dopadnout. Byl už jen věchýtek chatrně držící pohromadě, který by se při prvním silnějším poryvu větru rozpadl na prach. Šedé hadry a plášť na něm visely jako na strašákovi. Měl hrubou hnědou kůži, která těsně obepínala jeho kosti, bílé vlasy a vousy lemovaly jeho hubenou a hezkou hlavu, která jako by byla ovinuta obvazem světla ohně. Byl tak vrásčitý a shrbený, že vypadal na sto let.

Ve skutečnosti mu bylo téměř tisíc.

Je to podivné, pomyslel si při vzpomínce na všechna ta léta. Paranor, Rada ras a dokonce i druidové — všechno bylo pryč. Zvláštní, že právě on je přežil.

Pokýval hlavou. Bylo to už hodně dávno, hluboko v minulosti, takže to byla část jeho života, kterou jen stěží rozeznával. Domníval se, že je jen pouhou nenávratnou vzpomínkou. Myslel si, že už je volný. Ale přesto tušil, že to tak není. Nebylo možné odpoutat se od něčeho, co ho přinejmenším drželo stále při životě.

Jak jinak by nakonec, bez druidského spánku, zde ještě mohl být?

Otřásl se, když cítil jak přichází noc, všude kolem něho ležela temnota, když i poslední denní světlo sklouzlo za horizont. Byl nejvyšší čas. Sny mu prozradily, že se to stane právě teď, a on v ně věřil, protože jim rozuměl. Patřily mezi do části jeho starého života, které se nikdy nezbaví — sny, vize o světech za světy, nebo varování a pravdy o věcech, které by mohly a někdy i musí být.

Odstoupil od ohně a vydal se úzkou cestičkou do skal. Stíny kolem ho pohlcovaly, jejich doteky byly studené. Šel dlouho klikatou horskou cestičkou, rychle přelézal masivní kameny a vyhýbal se strmým svahům a ostrým hrotům skály. Když znovu vstoupil do světla, stál v úzkém, skálou lemovaném údolí, kterému dominovalo jezero, jehož skelný povrch se mu svou nepříjemnou, pronikavou zelenou barvou odrážel v očích.

Jezero bylo místem odpočinku druidských stínů, které přicházely a odcházely. On měl příkaz přijít k Hadeshornu.

„Asi bych si měl pospíšit,“ zavrčel tiše.

Pomalu a opatrně sestupoval nejistými kroky dolů do údolí a v uších mu zněl tlukot srdce. Byl pryč už dlouho. Vody před ním vypadaly poklidně, stíny spaly. Takhle je to nejlepší, pomyslel si. Bylo neuvážené je vyrušovat.

Došel až ke břehu jezera a zastavil se. Všude leželo ticho. Zhluboka se nadýchl a když vydechl, vzduch z hrudi zapískal, jako když vítr žene suché listí přes kameny. U pasu nahmatal váček a povolil jeho provázky. Opatrně sáhl dovnitř a vyndal hrst černého prášku lemovaného stříbrnou září. Zaváhal, a potom jej hodil do vzduchu nad jezerem.

Prášek zajiskřil zvláštními odlesky, které osvětlily vzduch kolem něho jako by nastal opět den. Pouze teplo chybělo, obsahoval čistě jen světlo. Blýskalo se a tancovalo nocí jako živá věc. Starý muž ho pozoroval, hadry i plášť stažené k tělu a z odrážející se záře se mu leskly oči. Houpal se lehce tam a zpět a na chvíli se zase cítil mladý.

Najednou se ve světle objevil stín, zvedal se jako duch, černá postava, která sem zabloudila z temnoty za ním.

Ale starý muž věděl své. Nebylo to nic zbloudilého, bylo to něco, co vyvolal. Stín se ustálil a získal tvar. Stal se z něho stín muže zahaleného v černém, vysoký a na pohled nebezpečný duch, kterého by kdokoliv, kdo ho už předtím viděl, okamžitě rozpoznal.

„Tak, Allanone,“ zašeptal starý muž.

Tvář pod kapucou se nazvedla tak, že světlo jasně odhalilo tmavé, nehezké rysy — hranatý, vousatý obličej, dlouhý hubený nos a ústa, ostré obočí, které jakoby bylo ze železa, pod ním oči, které pronikaly přímo do duše. Ihned nalezly starého muže a zachytily jeho pohled.

— Potřebuji tě —

Hlas v mozku starého muže vibroval nespokojeností a naléhavostí. Stín se s ním dorozumíval jen myšlenkami. Starý muž se najednou stáhnul zpět a přál si, aby ta věc, kterou vyvolal, byla zase pryč. Pak se ale vzchopil a postavil se svému strachu.

„Už nejsem jedním z vás!“ vyhrkl a oči se mu nebezpečně zúžily, když zapomněl, že není nutné mluvit nahlas. „Nemůžeš mi rozkazovat.“

— Nerozkazuji, žádám. Poslouchej mě. Jsi poslední, kdo zbyl, poslední, kdo tu bude do té doby, než přijde můj nástupce. Rozumíš —

Starý muž se nervózně zasmál. „Jestli rozumím? Cha! Kdo by rozuměl lépe než já?“

— Jedna tvá část navždy zůstane tím, na co ses kdysi neptal. Máš své tajemství. Navždy. Pomoz mi. Vysílám sny a Shannarovy děti neodpovídají. Někdo za nimi musí jít. Někdo je musí přinutit, aby prozřely. Ty —

„Já ne! Žiji mimo rasy už léta. Nemám žádný zájem starat se o jejich problémy!“ Starý muž pozvedl svou hůl a zamračil se. „Zbavil jsem se takových nesmyslů už dávno.“

Zdálo se, jakoby se stín před ním vztyčil a vyrostl, a on cítil, jak se zvedá ze země. Vznesl se směrem k nebi, daleko do noci. Nebojoval, ale držel se zpříma, ačkoliv cítil, že vztek toho druhého jím proniká jako černá řeka. Hlas stínu se rozezněl zvukem praskajících kostí.

— Podívej —

Objevilo se před ním Čtyřzemí, rozlehlé panorama travnatých ploch, hor, kopců, jezer, lesů a řek, jasné pruhy země barvené slunečním světlem. Ačkoliv věděl, že to je jen vize, zadržel dech při představě, že to vidí tak jasně a z takové výšky. Ale sluneční světlo se najednou začalo vytrácet a barvy smývat. Kolem se rozprostřela tma, naplněná tmavou šedivou mlhou a fosforově žlutým popelem, který se vznášel z dýmajících kráterů. Země ztratila svůj vzhled a stala se neplodnou a bez života. Cítil, jak ho něco nese blíž a otřásl se pod tíhou toho, co viděl a cítil. Tou zkázou se potulovali lidé v tlupách, byla to spíše zvířata než lidé. Trhali a trhali jeden druhého, vyli a vřískali. Mezi nimi prolétávaly temné obrysy nehmotných stínů s očima žhnoucíma ohněm. Stíny lidmi procházely, aby se s nimi spojily, splynuly s nimi a znovu je opustily. Jejich pohyb připomínal děsivý tanec, přesto měl svůj účel. Viděl, že lidé byli stíny opanováni a že stíny se lidmi živily.