Terry Brooks: Shannarovo dědictví

„Svobodně zrození!“ zakřičel do zmatku.

Zdálo se, jakoby se všechno seběhlo najednou. Dekorativní sítě, se nějak uvolnily a následovaly olejovou lampu na podlahu, prakticky každý, kdo ten večer do Modrých knírů přišel, tu byl najednou uvězněn. Z úst lidí uvězněných v této pasti se ozýval křik a nadávky. U dveří vletěl zeleně oblečený muž do zmatených Stopařů a srazil je k zemi. Olejové lampy byly rozbité a místnost se potopila do tmy.

Vysoký muž se přemístil za Para a Colla takovou rychlostí, že nechápali, jak je to možné. Popadnul prvního Stopaře, který blokoval zadní východ a nabral ho nohou tak, že mu hlava prudce odletěla dozadu. Objevil se krátký meč a nůž a zbylí dva také skončili na zemi.

„Tudy, rychle!“ otočil se na Para a Colla.

Vyběhli společně. Nějaký tmavý stín na ně zaútočil, když kolem probíhali, ale Coll ho skopl na hromadu bojujících těl. Natáhl se dozadu, aby se přesvědčil, že neztratil svého bratra, a jeho velká ruka sevřela Parovo drobné rameno. Par nechtěně vykřikl. Coll vždy zapomínal, jak je silný.

Opustili jeviště a došli až do zadní chodby, vysoký cizinec několik metrů před nimi. Někdo se je snažil zastavit, ale cizinec ho prostě a jednoduše odstranil. Rachot z místnosti za nimi byl ohlušující a plameny teď šlehaly úplně všude, hladově olizujíc podlahu a zdi. Cizinec je rychle odvedl chodbou k zadním dveřím, které vedly do aleje. Tam čekali další dva muži oblečeni v zeleném. Beze slov obstoupili bratry a vedli je od pivnice pryč. Par se ohlédl zpět. Plameny již šlehaly z oken a šplhaly se po střeše. Tato noc byla pro Modrý knír poslední.

Proběhli alejí kolem udivených tváří a doširoka otevřených očí, zabočili do uličky, o které byl Par přesvědčen, že ji nikdy neviděl, ačkoliv sem podnikl několik výletů, prošli několika dveřmi a vstupními pokoji a nakonec se dostali až do úplně nové ulice. Nikdo nepromluvil. Když se konečně dostali od zvuku střelby a záře ohně, cizinec zpomalil, naznačil svým dvěma společníkům, aby hlídali, a zavedl Para a Colla do stinného výklenku.

Po tom úprku velmi rychle dýchali. Cizinec se podíval z jednoho na druhého a zeširoka se usmál. „Říká se, že malé cvičení je dobré pro trávení. Co si o tom myslíte? Jste v pořádku?“

Oba bratři přikývli. „Kdo jste?“ zeptal se Par.

Úsměv se ještě více rozšířil. „Proč se ptáš, jsem vlastně jeden z rodiny, příteli. Ty mě nepoznáváš? Ne, viď. Ale nakonec proč bys měl? My dva jsme se nikdy neviděli. Ale písně by ti měly osvěžit paměť.“ Sevřel svou levou ruku v pěst a pak namířil jedním prsten na Parův nos. „Už si vzpomínáš?“

Par se celý zmatený podíval na Colla, ale jeho bratr vypadal stejně popleteně jako on sám. „Nemyslím si, že...“ začal.

„No dobře, v tuhle chvíli je to stejně jedno. Všechno je v pořádku.“ Naklonil se blíž. „Tato zem už pro vás není bezpečná, příteli. Určitě ne tady ve Varfleetu a pravděpodobně ani v celém Truborohu. Možná nikde. Víte kdo to byl tam vzadu? Ten hnusný co šeptal?“

Par se snažil vzpomenout si, kdo byl ten hromotluk s něžným hlasem. Nepodařilo se mu to. Pomalu zavrtěl hlavou.

„Rimmer Dall,“ řekl cizinec a úsměv z jeho tváře zmizel. „První Stopař, samotné nejvyšší bahno. Sedí v koaliční radě, když zrovna venku nechytá lelky. Ale to vám povídám, musel o vás mít velký zájem, když vážil celou cestu až do Varfleetu, aby vás zatkl. To není normální součástí jeho zábavy. Byl jako medvěd na lovu. Myslí si, že jste nebezpeční, příteli — velice nebezpeční — protože jinak by se neobtěžoval vážit celou tu cestu až sem. Měli jsme štěstí, že jsem vás zrovna taky hledal. Hledal jsem vás, jak víte. Slyšel jsem, že Rimmer Dall má na vás spadeno, a přišel jsem se přesvědčit, že se mu to nepovede. Ale pozor, on se nevzdá. Tentokrát se mu to vymklo z rukou, ale o to víc se bude příště snažit. Půjde po vás dál.“

Odmlčel se a sledoval účinek toho, co právě řekl. Par na něj zíral bez hlesu, tak začal mluvit dál. „Ta vaše kouzla, ty zpěvy, to jsou skutečná kouzla, že ano? Viděl jsem mnoho jiných, abych to poznal. Mohli jste ta kouzla využít pro dobrou věc, příteli, kdyby jste o tom přemýšleli. V takových pivnicích a postranních ulicích tím jenom plýtváte.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Coll a začal být najednou podezíravý.

Cizinec se s šarmem usmál, a vypadal, že nechystá žádnou zradu. „Hnutí potřebuje taková kouzla,“ řekl jemně.

Coll si odfrkl. „Jste jedním z psanců!“

Cizinec se rychle uklonil. „Ano, příteli, jsem pyšný na to, že mohu říct ano. Ale co je důležitější, jsem svobodně zrozen a nepřijímám Federální zákony. Nedělá to žádný inteligentně přemýšlející muž.“ Přiklonil se blíž. „Nyní je nepřijímáte ani vy, že ano? Přiznejte si to.“

„To těžko,“ odpověděl Coll v obraně. „Pochybuji, že psanci jsou o něco lepší.“

„Silná slova, příteli!“ odpověděl mu. „Máš štěstí, že se jen tak lehce neurážím.“ Jízlivě se usmál.

„A co vlastně chcete?“ rychle se přidal Par a vše mu bylo jasné. Přemýšlel o Rimmeru Dallovi. Znal reputaci toho muže a pomyšlení na to, že je jeho kořistí ho děsilo. „Chcete, abychom se k vám přidali, že ano?“

Cizinec přikývl. „Myslím si, že to nebude ztráta času.“

Ale Par zavrtěl hlavou. Jedna věc byla cizincova pomoc, když utíkali před Stopaři. Druhá věc byla přidat se k Hnutí. Tato záležitost si vyžadovala mnohem víc přemýšlení. „Myslím si, že vás budeme muset prozatím odmítnout,“ řekl pomalu. „Tedy jestli máme tu možnost.“

„Samozřejmě že máte tu možnost!“ Zdálo se, že se cizinec urazil.

„Potom tedy musíme říci ne. Ale děkujeme vám za nabídku a zvlášť za pomoc, bez které bychom se sem nedostali.“

Cizinec si ho znovu potichu chvíli prohlížel. „Jste u nás velice vítáni, věřte mi. Přeji si pro vás jen to dobré, Pare Ohmsforde. Vezmi si toto.“ Z ruky si stáhl prsten, který byl pokryt stříbrem a nesl znak jestřába. „Mí přátelé mě poznají podle tohohle. Když byste někdy něco potřebovali — nebo kdybyste změnili názor — vezměte ho do Kiltanské kovárny na Reaverský konec na severním okraji města a ptejte se po Lučištníkovi. Zapamatujete si to?“

Par zaváhal, pak přijal prsten a přikývl. „Ale proč...?“

„Protože máme mnoho společného, příteli,“ něžně řekl ten druhý, když si domyslel jeho otázku. Položil mu ruku na rameno. Pohlédl i na Colla. „Existuje historie, která nás spojuje, a to pouto je tak silné, že vyžaduje, abych tu pro tebe byl pokud budu moci. A co víc, vyžaduje, abychom spolu stáli proti tomu, co tuto zem ohrožuje. I to si zapamatuj. Jednoho se tak stane — jestli se nám všem podaří se toho dožít.“

Zeširoka se na bratry usmál, ale ti mlčky zírali do dálky.

Cizincův stisk povolil. „Je čas jít. A to rychle. Ulice vede na východ k řece. Odtamtud můžete jít kam chcete. Ale dávejte na sebe pozor. Kryjte si dobře záda. Tahle záležitost ještě neskončila.“

„Vím,“ řekl Par a podal mu ruku. „Jste si jistý, že nám nechcete říct své jméno?“

Cizinec zaváhal. „Až někdy jindy,“ odpověděl.

Pevně uchopil Parovu ruku, pak Collovu, a poté zapískal na své společníky. Jednou jim zamával a zmizel ve stínech.

Par chvíli zíral na prsten a tázavě se podíval na Colla. Někde velice blízko se ozval řev.