Terry Brooks - Shannarovo dědictví

— Podívej —

Obraz se změnil. Teď viděl sám sebe, kostnatého a otrhaného žebráka, který stojí před kotlem plným divného bílého ohně, co bublal, vřel a šeptal jeho jméno. Páry, které se z kotle zvedly, se spustily dolů k jeho nohám a ovíjely ho a laskaly, jakoby byl jejich dítě. Kolem proletěly stíny, nejprve ho minuly, ale pak do něj vstoupily jako do prázdné schránky, ze které si mohly brát jak se jim zlíbí. Cítil jejich doteky a chtělo se mu křičet.

— Podívej —

Obraz se změnil ještě jednou. Teď ukazoval obrovský les a uprostřed něj vysokou horu. Na vrcholku té hory stál starý a omšelý hrad, jehož věže a cimbuří se tyčily vzhůru proti temnotě kraje. Paranor, napadlo ho. Znovu tu byl Paranor. Uvnitř ucítil něco jasného a plného naděje a chtělo se mu samou radostí vykřiknout. Ale to už se páry ovíjely kolem hradu. Stíny byly na dosah. Starobylá pevnost začala pukat a drolit se, kameny a malta odpadávaly jakoby byly drceny ve svěráku. Země se zachvěla a kolem se rozléhal křik lidí — zvířat. Ze země vyšlehl oheň a na kusy rozmetal horu, na níž Paranor stál, a pak i hrad sám. Vzduch se naplnil kvílením, které vzalo i poslední špetku naděje, která kdy v někom zbyla. Starý muž zjistil, že kvílí i on sám.

Pak obrazy zmizely. Znovu stál ve stínu Dračích štítů před Duhovým jezerem, sám s Allanonovým stínem. Ačkoliv už mu bylo vše jasné, stále se třásl.

Stín na něj ukázal.

— Pokud nebudete dbát snů, stane se tak, jak jsem ti ukázal. Musíte jednat. Běž za nimi — za chlapcem, děvčetem a Temným strýcem. Řekni jim, že sny jsou skutečné. Řekni jim, ať sem za mnou přijdou za první noci nového měsíce, až se uzavře nynější běh. Pak s nimi promluvím —

Starý muž se zamračil, něco zamumlal a skousl dolní ret. Prsty znovu utáhl šňůrky váčku a zastrčil ho zpět za opasek. „Udělám to, protože nikdo jiný už tu není,“ řekl nakonec a plival ta slova do dálky. „Ale nečekej, že...!“

— Jen za nimi běž. Nic jiného po tobě nikdo nebude chtít o nic jiného nebude žádat. Jdi. —

Allanonův stín jasně zamihotal a zmizel. Světlo pohaslo a údolí osiřelo. Stařec stál a chvíli hleděl přes stojaté vody jezera, pak se odvrátil.

Když se vrátil, oheň, který po sobě zanechal, stále ještě hořel, ale v noční temnotě jenom skomíral. Stařec prázdně zíral do plamenů a pak k nim přisedl. Prohrábl popel a naslouchal tichu svých myšlenek.

Chlapec, děvče a Temný strýc — znal je. Byly to Shannarovy potomci, ti, kteří by je všechny mohli zachránit, ti, kteří by mohli přinést zpět kouzlo. Potřásl svou šedou hlavou. Jak by je měl přesvědčit? Pokud nedají na Allanona jaká je šance, že dají na něj?

Znovu se mu vybavily děsivé obrazy. Nejdřív ze všeho by měl vymyslet jak je přinutit, aby ho vyslechli, napadlo ho. Ponořen do sebe věděl, že v těch obrazech byla pravda, kterou rozpoznal i někdo jako on, někdo kdo se zřekl druidů a jejich kouzel. Jestli ho Shannarovy děti nevyslechnou, všechny tyto vize se naplní.

Par Ohmsford stál u zadního vchodu u výčepu U modrých knírů a hleděl dolů na potemnělou ulici, která vedla mezi řadami domů k záři světel Varfleetu. Krčma byla oprýskaná stará budova zvláštních tvarů s omšelými prkennými zdmi a doškovou střechou a vypadala, jako by to dříve byla stodola. V patře nad výčepem byly pokoje pro hosty a vzadu skladiště. Stála na hoře na západním konci města a byla základem bloku domů, které spolu tvořily nepravidelné U.

Par se zhluboka nadechl nočního vzduchu a vychutnával jeho příchuť. Pach města a života, dušené maso se zeleninou dochucené kořením, ostrá chuť likérů a silné pivo, vůně těl a pokojů, kožené postroje, železo z kováren ještě rudé od ohně, který nikdy nevyhasínal, pot zvířat i lidí z blízkých čtvrtí, chuť kamene, dřeva a prachu — to vše tam bylo, vše se mísilo a prolínalo, a jen občas některá vůně přehlušila ty ostatní. Na opačném konci ulice, za stlučenými a pomalovanými zadními zdmi obchodů, ustupovala hora na východní straně města jeho středu. Ve dne ošklivý, bezbarvý shluk domů, bludiště kamenných zdí a ulic, dřevěného kolejiště a špičatých střech se v noci změnilo v úplně jiné město. Domy se ztrácely ve tmě a objevovala se světla, tisíce světel, která zářila kam až oko dohlédlo jako roj světlušek. Byla roztroušena nad skrytou krajinou, mihotala se v černi a vrhala zlaté odlesky nad hladinou Mermidonu, který plynul k jihu. Varfleet byl nyní krásný, z pouliční štětky se jako mávnutím kouzelného proutku stala královna.

Parovi se zamlouvala myšlenka, že je tohle město kouzelné. V každém případě měl město rád, měl rád jeho neuspořádanost, shluk lidí a věcí i pestrý koktejl života. Bylo to něco úplně jiného než jeho domov v Stinném dolu, nic takového jako vesnička u lesa, ve které vyrůstal. Chyběla zde čistotu stromů a pramenů, samota, pocit klidu bez vědomí času, to, co v údolí dělalo život krásným. Tady o takovém životě neměl nikdo tušení. Ale Parovi to nevadilo. Město se mu tak jako tak líbilo. Navíc se mezi nimi nemusel rozhodovat, nebyl důvod, proč by nemohl mít obě stejně rád.

Coll pochopitelně nesouhlasil. Viděl to úplně jinak. Pro něj nebyl Varfleet nic jiného než město mimo zákon na hranicích dosahu Federace, doupě pobudů, místo, kde každému všechno prošlo. V Truborohu, a ani v celé Jižní zemi, nikde nebylo horší místo než tohle. Coll město nenáviděl.

Z temnoty za ním připluly hlasy a cinkot sklenic a z přední místnosti zazněly zvuky pivnice. Otevřely se a hned zase zavřely nějaké dveře. Par se otočil. Bratr opatrně přicházel halou a jeho tvář nebylo ve tmě téměř možné rozeznat.

„Už je skoro čas.“ řekl Coll, když k němu došel.

Par pokýval hlavou. Vedle Colla, což byl velký a silný mladík s oblými rysy a hnědými vlasy, vypadal velice drobně. Kdo je neznal, nepomyslel by si, že jsou to bratři. Coll byl typický obyvatel Dolu, snědý a drsný, s obrovitýma rukama a nohama. Ty nohy byly jeden nekonečný vtip. Par je přirovnával ke kachním. Par byl hubený a hezký, jeho rysy byly nepochybně elfí, což dokazovaly špičaté uši a vzpřímené obočí spolu s úzkým obličejem. Byla doba, kdy elfí krev byla vším jen rodovou výjimkou ne, výsledek generací Ohmsfordů, kteří žili v Dolu. Ale čtyři generace nazpět (jak mu prozradil otec) se jeho prapradědeček vrátil do Západní země mezi elfy, oženil se s elfí dívkou a měli spolu syna a dceru. Syn se oženil s jinou elfí dívkou, a z dodnes nepříliš jasných důvodů se mladý pár, Parovi praprarodiče, vrátili do Dolu a přinesli tak do rodu Ohmsfordů čerstvou krev.

„V poslední době to děláš při každé příležitosti. Asi ti to přináší nějaké zvláštní potěšení.“

„Tak to není.“

Coll ho ignoroval a hleděl do dálky.

„Nikdy bych si nezasedí na někoho s kachníma nohama.“

Coll se zašklebil, i když nechtěl. „Od chlapečka se špičatýma ušima to zní hezky. Měl bys mi být vděčný za to, že jsem zůstal a starám se o tebe.“

Par ho šťouchl a oba se rozesmáli. Pak ztichli, ve tmě se jeden na druhého dívali a naslouchali zvukům z ulic a z výčepu. Par si oddechl. Byla líná a teplá noc uprostřed léta, která změnila chladné dny posledních několika týdnů ve vzdálenou vzpomínku. Byla to noc, ve které se problémy rozplynou a vystřídají je rozpustilé sny.