Terry Brooks: Shannarovo dědictví

„Myslím, že tahle otázka bude muset počkat,“ řekl Coll.

Par hodil prsten do kapsy. Beze slov oba dva zmizeli ve tmě.

Blížila se půlnoc, když Par a Coll dorazili do části Varfleetu, kterou protékala řeka, a tam si také poprvé uvědomili, jak nejsou na útěk před Rimmerem Dallem a jeho Stopaři připraveni. Ani jeden z nich nepředpokládal, že útěk bude nevyhnutelný, a tím pádem si ani jeden z nich nevzal nic, co by vyžadovala delší cesta. Neměli žádné jídlo, žádné přikrývky, nic, kromě běžných dlouhých nožů, které nosí všichni muži z údolí, žádné zbraně, žádnou výstroj na stanování nebo oblečení proti špatnému počasí, a nejhorší bylo, že neměli žádné peníze. Majitel pivnice jim už měsíc nezaplatil. A peníze, které si ušetřili z předešlého měsíce, zmizely spolu se vším, co měli, v ohni. Zbylo jim jen oblečení, které měli na sobě, a vzrůstající strach, že asi měli s tím bezejmenným cizincem zůstat o trochu déle. Břeh řeky byla jedna velká změť hausbótů, mol, opraven a skladišť. Po celé jeho délce hořela světla a přístavní dělníci se spolu s rybáři opíjeli a žertovali ve světle olejových lamp a dýmek. Dým vycházel i z úzkých kamen a sudů, a nad tím vším visel pach ryb.

„Možná, že to pro tuto noc vzdali,“ ozval se v jednu chvíli Par. „Myslím tím Stopaře. Možná se do rána nebudou obtěžovat dalším hledáním — anebo se možná nebudou obtěžovat vůbec.“

Coll se na něj podíval a významně zdvihl jedno obočí. „Možná, že krávy mohou létat.“ Odvrátil se. „Měli jsme trvat na tom, aby nám za naši práci pořádně platili. Pak bychom nebyli v takové situaci.“

Par pokrčil rameny. „Nic by to nezměnilo.“

„Že ne? Přinejmenším bychom měli nějaké peníze.“

„Jen kdyby nás napadlo, že si je máme vzít s sebou na představení. A udělali bychom to?“

Coll pokrčil rameny a zašklebil se. „Ten majitel pivnice nám dluží.“

Celou cestu až k jižním molům šli už mlčky, aby se nakonec zastavili tam, kde osvětlené vody přecházely ve tmu. Hleděli jeden na druhého. Noc byla nyní studenější a šaty měli moc slabé na to, aby je chránily před chladem. Třásli se, ruce zabořené v kapsách, paže přimknuté těsně k tělu. Kolem nich nepříjemně bzučeli komáři.

Coll si povzdechl. „Máš nějakou představu o tom, kam půjdeme, Pare? Máš v hlavě nějaký plán?“

Par vyndal ruce z kapes a rychle si je mnul. „Ano, mám. Ale abychom se tam dostali potřebujeme člun.“

„Jih, a pak — dolů po Mermidonu?“

„Ano, až dolů.“

Coll se usmál, ale nechápal. Myslel si, že pojedou zpět do Stinného dolu. Par se rozhodl, že nejlepší bude ho při té představě nechat.

„Počkej tady,“ řekl Coll náhle a zmizel dřív, než mohl Par protestovat.

Parovi se zdálo, že zůstal sám na konci mola ve tmě skoro hodinu, ale byla to nejspíš jen její půlka. Přešel k lavičce, která stála u rybářské boudy, sedl si a schoulil se před nočním vzduchem. Měl smíšené pocity. Byl rozzlobený, a to hlavně na — cizince za to, že je nejdřív odvedl pryč a pak opustil — ale vlastně to je v pořádku, Par to tak sám chtěl, ale necítil se kvůli tomu o moc lépe

— pak na Federaci, která je vyhnala z města jako nějaké obyčejné zloděje, a na sebe, že byl tak hloupý a myslel si, že může uspět s provozováním skutečných kouzel, i když to bylo zakázané. Jedna věc byla pohrávat si s mincemi mezi prsty a považovat to za kouzlo; a něco jiného bylo rozehrát kouzlo písně přání. Bylo to příliš do očí bijící, a on si měl uvědomit, že by se celá věc dříve nebo později dostala až k úřadům.

Natáhl si nohy před sebe a překřížil je. S tím se nedá teď už nic dělat. Oba musí jednoduše začít znovu od začátku. Nikdy si nemyslel, že se vzdá. Příběhy byly hodně důležité; byla to jeho zodpovědnost, aby neupadly v zapomnění. Věděl, že kouzlo je dar, který mu byl dán právě pro tento účel. Bylo mu jedno, co říkala Federace

— že kouzla jsou nezákonná a že jsou zdrojem velké bolesti pro zem a její lid. Co věděla Federace o kouzlech? Těm z Koaliční rady chyběla jakákoliv praktická zkušenost. Prostě se rozhodli, že něco se musí udělat v zájmu těch, kteří prohlašovali, že části Čtyřzemí se hroutí a že lidé se začínají měnit v nějaké strašné příšery z dob Jaira Ohmsforda, méněcenné příšery, které nezasluhovaly porozumění, v bytosti, které čerpaly sílu z noci a kouzel ztracených v dobách druidů.

Dokonce pro ty příšery měli jména. Nazývali je Přízraky.

Náhle, což nebylo příjemné, si Par vzpomněl na své sny a na temnou postavu, která mu udělovala rozkazy.

Pak si uvědomil, že noc ztichla; zmizelo bzučení komárů i hlasy rybářů a přístavních dělníků, a nebylo slyšet dokonce ani zvuk nočního větru. V uších slyšel pouze zvuk svého vlastního srdce a šepot někoho jiného...

Na nohy ho zvedla vlna. Objevil se Coll, lezoucí z Mermidon! o několik stop dál, a jak se přibližoval, stříkal kolem vodu. Byl nahý. Par se uklidnil a nechápavě na něj zíral.

„Hrome, ty jsi mě ale vylekal! Co to děláš?“

„Jako co to vypadá?“ zasmál se Coll. „Byl jsem si zaplavat!“

Co skutečně dělal zjistil Par až po menším naléhání. Pospravoval malou rybářskou loď, kterou vlastnil majitel Modrých knírů. Majitel se mu o ní jednou nebo dvakrát zmínil, když se zrovna vytahoval se svým rybářským uměním. Coll si na to vzpomněl, když Par naznačoval, že potřebují loď, vzpomněl si také velice dobře na popis boudy, ve které majitel loďku schovával, a vydal se jí najít. Jednoduše doplaval tam, kde byla schovaná, utrhl zámek, povolil lana a odtáhl ji pryč.

„Je to jen zlomek z toho, co nám dluží za zisky, které jsme mu přinesli,“ tvrdil na svou obranu, zatímco se utíral a oblékal.

Par to nezpochybňoval. Potřebovali loďku víc než majitel pivnice, a tohle byla pravděpodobně jediná možnost, jak nějakou získat. Za předpokladu, že Stopaři ještě prohledávali město, aby je našli, bylo jedinou další možností vydat se pěšky přes Runové hory — to by ovšem vyžadovalo více jak týden času. Plavba dolů po Mermidonu bude trvat jen pár dní. A nakonec oni tu loďku v podstatě neukradli. Zamyslel se. Anebo možná ano. Jenže oni jí buď vrátí, a nebo řádně nahradí, až budou moci, něčím jiným.

Loďka byla jen dvanáct stop dlouhá, ale měla vesla, rybářské náčiní, potřeby na vaření a stanování, pár dek a celtu. Nasedli a odrazili do noci, nechali vlny, aby je odnášely od břehu.

Po zbytek noci pluli po řece směrem na jih, vesla používali jen aby se udrželi ve středním proudu, poslouchali zvuky noci, pozorovali pobřeží a pokoušeli se neusnout. Jak pluli, Coll vyložil svoji teorii o tom, co by měli dál dělat. Samozřejmě nebylo možné vrátit se v nejbližší budoucnosti do Truborohu. Federace je tam bude hledat. Bude také nebezpečné jet do jakéhokoliv většího města Jižní země, protože federální úředníci už o nich budou vědět. Nejlepší by bylo, kdyby se vrátili do Dolu. Mohli by pak pokračovat ve vyprávění příběhů — samozřejmě ne hned, ale třeba za měsíc nebo tak nějak, až po nich Federace zastaví pátrám. Později by pak mohli jet do jedné z menších vesniček do nějaké více izolované osady, na místa, která Federace navštěvovala. Určitě by to tak šlo.

Par ho nechal vypovídat. Vsadil by se, že Coll nevěřil ani slovu z toho, co říkal; pokud ano, nemělo žádný smysl se o tom teď dohadovat.