Terry Pratchett - Barva kouzel

„Tak, tak,“ řekl Tethis. Potom zvedl hlavu.

„Poslyšte!“ zvolal. „Není to ta loď, kterou chtějí poslat přes Okraj? Že ano? To přeci nemůže být nic jiného!“

Hrudí mu proletěla střela z kuše a zanechala po sobě drobné vlnky. Vůbec si toho nevšímal. Zato Mrakoplaš ano. Na okrajích arény se začali objevovat vojáci a celá skupina jich nahlížela dovnitř vstupní branou.

Další střela se odrazila od věže vedle Mrakoplaše. Na tak velkou vzdálenost neměly střely příliš velkou sílu, ale bylo jen otázkou času, kdy se vojáci přiblíží….

„Rychle!“ vykřikl Dvoukvítek. „Musíme nahoru do lodi! Na tu si netroufnou střílet, aby si ji nepoškodili.“

„Bylo mi jasný , že to nakonec navrhneš,“ zasténal Mrakoplaš. „Já to prostě věděl !“

Pokusil se kopnout Zavazadlo. To o několik kroků ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko.

Velkým obloukem odkudsi přiletěl oštěp a se zaduněním se zarazil do dřeva vedle Mrakoplašova ucha. Čaroděj krátce vykřikl a začal šplhat po žebříku za ostatními.

Když se ocitli nahoře, na úzké lávce vedoucí nad hřbetem Mocného poutníka , létaly už kolem nich šípy na všech stranách. Dvoukvítek byl v čele, a jak si Mrakoplaš pomyslel, hnal se kupředu s výrazem velmi špatně potlačovaného vzrušení.

Na horní části lodi, zhruba ve středu její délky, byl těžký kulatý bronzový poklop, na jehož obvodě bylo několik velkých mechanických spon. Skřet s turistou si klekli a začali je horečnatě rozpínat.

V srdci Mocného poutníka se už několik hodin sypal jemný křemenný písek do speciálně zkonstruované nádobky. V tomto okamžiku nádobka dosáhla vypočítané váhy, poklesla dolů a narušila netečný stav pečlivě vyváženého závaží. Závaží se dalo do pohybu a vytrhlo pojistku z malého složitého stroječku. Tam se začal pohybovat malý řetízek. Ozval se kovový úder…

„Co to bylo?“ zeptal se Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. Podíval se pod sebe.

Déšť šípů ustal. Zástup vojáků a kněží se zastavil a upřeně pozoroval loď. Nějaký malý ustaraný člověk se prodíral davem a něco křičel.

„Co bylo co?“ broukl přes rameno Dvoukvítek, který věnoval svou pozornost jedné křídlové matici.

„Zdálo se mi, že jsem něco zaslech,“ prohlásil Mrakoplaš. „Heleďte, pohrozíme jim, že tu věc poškodíme, když nás nenechaj vodejít, co řikáte? Právě todle bysme měli udělat a nic jinýho!“

„No jo,“ přisvědčil mu Dvoukvítek nepřítomně. Sedl si na bobek. „Tak a je to. Teď by se to mělo zvednout.“

Několik svalnatých mužů se pustilo po žebříku vzhůru k lodi. V jejich čele uviděl Mrakoplaš želvonauty. Oba byli vyzbrojeni meči.

„Já…“ začal.

Loď se otřásla. Pak se s neuvěřitelnou pomalostí dala do pohybu po kolejích.

V té vteřině nejčernější hrůzy si Mrakoplaš stačil všimnout, že skřetovi a Dvoukvítkovi se konečně podařilo zvednout poklop. V šachtě zahlédl kovový žebřík, který vedl do kabiny v nitru lodi. Skřet zmizel uvnitř.

„Musíme se nějak dostat odsud,“ zašeptal Mrakoplaš. Dvoukvítek se na něj podíval a na tváři měl zvláštní, napůl nepříčetný výraz.

„Hvězdy,“ prohlásil rozechvělým hlasem turista. „Světy, celé to zatracené nebe plné světů. Místa, která nikdy nikdo nespatří. Jenom já.“ Začal se soukat do vstupní šachty.

„Ty jsi úplně zešílel,“ ozval se Mrakoplaš roztřeseným hlasem a pokoušel se udržet rovnováhu na hřbetě lodi, která začala nabírat na rychlosti. Ohlédl se ve chvíli, kdy se jeden z želvonautů pokusil přeskočit z věže na loď. Dopadl na oblý bok Poutníka , několik vteřin se tam snažil zachytit, a když se mu to nepodařilo, svezl se po hladkém kovu dolů a s výkřikem zmizel.

Poutník se už pohyboval slušnou rychlostí. Mrakoplaš viděl nad Dvoukvítkovou hlavou sluncem ozářené moře mračen a neuvěřitelnou Okrajku, která se rozpínala za ním, jako by chtěla varovat všechny blázny, aby nezacházeli příliš daleko.

Zahlédl také skupiny lidí, kteří vylezli na startovní dráhu v nižších polohách a kladli na koleje kus velkého trámu v zoufalém pokusu vykolejit loď, dříve než zmizí za okrajem. Kola podvozku do dřeva narazila, ale loď se jen zakývala, Dvoukvítek se pustil žebříku a zřítil se dovnitř a poklop se se zaduněním zabouchl. Vzápětí na to se ozval děsivý zvuk tuctu malých hodinových strojků, které zasouvaly na místo automatické závory. Mrakoplaš se vrhl kupředu a začal jimi lomcovat a zoufale sténal.

Moře mračen se mezitím přiblížilo. Sám Okraj, jehož kamenitá hrana tvořila vzdálenější konec arény, byl nebezpečně blízko.

Mrakoplaš se probral a otřásl zimou. Bylo pekelně chladno.

Tak takhle je to, pomyslel si. Když zemřete, ocitnete se na studeném vlhkém místě, kde mrzne i mlha. V Hádově říši, kde truchlící duchové mrtvých věčně bloudí pochmurnými močály, kde v okolní mlze blikají strašidelná světélka a člověk visí na slabé…

Ani Hádova říše nemůže být tak strašlivě nepohodlná. A on se opravdu cítil nesmírně nepohodlně. Záda, do kterých se mu zarývala jakási větev, ho hrozně bolela, ruce a nohy měl poškrábány od trnitých výhonků a v hlavě mu dunělo, jako by do ní přednedávnem dostal ránu něčím hodně tvrdým a těžkým. No, jestli to je Hádova říše, pak je to opravdu peklo, když člověk visí na slabé…

Strom. Soustředil se na to slovo, které se mu vynořilo v mysli, i když hukot v uších a světélka před očima mu to dost ztěžovala. Strom. Věc ze dřeva. To je ono. Větve, větvičky, výhonky, listí. A na něm leží Mrakoplaš. Všude z něj kape voda. Všude kolem jsou bílá, neprůhledná mračna. Dole také. Tak to je ale opravdu zvláštní.

Byl živý, ale pokrytý škrábanci a šrámy a ležel v koruně malého trnovníku, rostoucího v puklině skály. Strom vyčníval ze zpěněné bílé stěny krajopádu. To poznání ho udeřilo jako ledové kladivo. Otřásl se a strom varovně zapraskal.

Mrakoplašovi proletělo kolem hlavy něco modrého a rozmazaného, na okamžik se to ponořilo do zpěněných vod a na zpáteční cestě to usedlo na větev nedaleko jeho hlavy. Byl to ptáček s chocholkou modrozeleného peří. Polkl malou stříbřitou rybku, kterou ulovil v krajopádu, a zvědavě si čaroděje prohlížel.

Nakonec si Mrakoplaš všiml, že podobných ptáčků je v okolí celé hejno.

Vznášeli se nad hladinou vody, poletovali sem a tam, míhali se jako zelenomodré šípy. Po každé takové akci ze stěny padající vody vystříkla malá fontánka vody a ptáček se vznášel vzhůru s dalším k smrti odsouzeným soustem. Několik z nich sedělo okolo čaroděje na stromě. Zářili jako skutečné drahokamy a Mrakoplaš jimi byl doslova očarován.

Nebylo divu. Byl první člověk, který spatřil krajňáčky, ty malé příslušníky ptačí rodiny, kteří si už kdysi dávno vyvinuli velmi svérázný životní styl, unikátní i na samotné Zeměploše. Dávno předtím, než Krullané postavili svou fantastickou Okradu, krajňáčci už uvedli do praxe svůj vlastní, velmi účinný způsob, jak si zajistit živobytí i na kraji světa.

Zdálo se, že je Mrakoplaš nijak neruší. Hlavou mu bleskově proběhla představa sebe samého, jak dožívá zbytek života na tomhle stromě a živí se syrovými ptáčky a rybami, které se mu podaří zachytit v padající vodě.