Terry Pratchett - Barva kouzel

„Já mluvím o tom malém cestovateli a o jeho kamarádíčkovi, o tom čarodějnickém grázlíkovi,“ pokračoval Osud v řeči, jako když másla ukrajuje. Posadil se vedle Smrtě, zahaleného do černého roucha s kápí, a pozoroval Zeměplochu. Odsud, z tohoto skvělého místa, ležícího v mimoprostoru, vypadala jako pestrobarevný mnohostěnný šperk.

Brousek se zastavil.

„Oba během několika hodin zemřou,“ pokračoval Osud. „Tak jim bylo přisouzeno.“

Smrť se zavrtěl a brousek se dal znovu do práce.

„Myslel jsem, že z toho budeš mít radost,“ otočil se k němu Osud.

Smrť pokrčil rameny a na někoho, kdo je pouhou kostrou, to bylo zvláště působivé gesto.

KDYSI JSEM JE OPRAVDU VELICE ÚPORNĚ PRONÁSLEDOVAL, přiznal. POTOM JSEM SI ALE UVĚDOMIL, ŽE NAKONEC STEJNĚ ZEMŘOU. KAŽDÝ ČLOVĚK MUSÍ JEDNOU ZEMŘÍT. DŘÍVE NEBO POZDĚJI MUSÍ ZAHYNOUT VŠECHNO. MOHOU MNE OŠIDIT, ALE NEMOHOU MNE POPŘÍT. JAKÉPAK TEDY STAROSTI?

„Ani mne nikdo nepodvede,“ odsekl Osud.

ŘÍKALI MI NĚCO TAKOVÉHO, odpověděl mu Smrť a stále se usmíval.

„Tak dost!“ vykřikl Osud a vyskočil. „Zemřou!“ Potom zmizel v záplavě modrého ohně.

Smrť spokojeně pokýval lebkou a pokračoval ve své práci. Zdálo se, že po několika minutách byla konečně čepel ostrá k jeho spokojenosti. Postavil se a zamířil kosou na tlustou a páchnoucí svíci, která hořela na konci lavice. Pak dvěmi jistými seky rozťal plamen na tři stejně velké žlutooranžové dílky. Smrť se usmíval.

O chvilku později už sedlal svého bílého hřebce, kterého choval ve stáji za domem. Zvíře ho přátelsky očichávalo. Přestože mělo rudě zářící oči a boky jako naolejované hedvábí, byl to přeci jen obyčejný kůň z masa a kostí. Navíc je třeba dodat, že o něj bylo pečováno lépe, než o většinu zeměplošských tažných zvířat. Smrť byl laskavý pán. Sám vážil málo, a i když se často vracel domů se sedlovými brašnami nacpanými k prasknutí, jeho náklad nevážil vůbec nic.

„Všechny ty světy!“ zvolal Dvoukvítek. „To je úžasné!“

Mrakoplaš zabručel něco nesrozumitelného a pokračoval ve své opatrné obhlídce místnosti naplněné hvězdami. Dvoukvítek se zatím zastavil u nádherného astrolábia, v jehož středu byl celý systém želva-sloni-plocha vytepány v mosazi a ozdoben malými drahokamy. Kolem něj se na jemných stříbrných nitkách vznášely hvězdy a planety.

„Úžasné,“ opakoval znovu. Na zdech místnosti byly do goblénů z uhlově černého sametu vetkány drobné světélkující perličky, znázorňující nebeská souhvězdí. Na člověka, který se ocitl v místnosti, to působilo dojmem, že se vznáší uprostřed vesmírné nicoty. Na mnoha stojanech byly umístěny náčrty Velké A’Tuin, tak jak ji bylo možno zahlédnout z některých míst Okrady, znázorňující do poslední podrobnosti obrovské šupiny a kráterovité poškození kůže. Dvoukvítek se kolem rozhlížel rozzářenýma očima, které měly vzdálený, nepřítomný pohled.

Mrakoplaš byl naopak velice ustaraný. Co mu dělalo největší starosti, byly dva prapodivné obleky, které visely na zvláštních stojanech uprostřed místnosti. Nejistě je obcházel.

Zdálo se, že jsou vyrobeny z té nejjemnější bílé kůže, byly plné podivných řemenů s přezkami, mosazných vyústění a dalších podezřelých doplňků. Nohavice plynule přecházely do pevných bot na vysoké podrážce a rukávy do rozměrných rukavic. Nejpodivnější ze všeho ale byly dvě podivné mosazné helmice, které jak se zdálo, měly pevně nasednout na široké a těžké límce kolem krků obleků. Ty helmy by nikoho neochránily — stačila by i rána lehkým mečem a musely povolit, a to by ani nebylo potřeba zasáhnout to malé křišťálové okénko v přední části. Každá helmice měla na temeni vysoký hřeben z bílého peří, který zdaleka nepřispíval k vylepšení jejich zjevu.

Mrakoplašovi se pomalu začalo v hlavě líhnout podezření týkající se účelu, ke kterému byly obleky určeny.

Na stole před obleky ležely mapy hvězdné oblohy a útržky pergamenu pokryté výpočty. Ať už si ty obleky na sebe vezme kdokoliv, pochopil Mrakoplaš, počítá s tím, že neohroženou nohou vstoupí do míst, kam, když nepočítáme občas nějakého toho nešťastného námořníka, ještě nikdy žádná neohrožená noha nevkročila. To, co se teď objevilo v čarodějově mozku, už nebylo jen mlhavé podezření, ale strašlivá předtucha.

Otočil se a zjistil, že na něj Dvoukvítek upírá odhadující pohled.

„Ať tě ani nenapadne…“ začal spěšně, ale Dvoukvítek si ho vůbec nevšímal.

„Bohyně řekla, že Krullané chtějí vyslat přes Okraj dva muže,“ prohlásil se zářícíma očima, „a vzpomínáš si na to, jak nám vyprávěl Tethis, že člověk by potřeboval nějakou ochranu? Krullané to dokázali! Tyhle obleky, to je vesmírné brnění!“

„No, že by se mi zdály zvlášť pohodlné…“ pospíšil si Mrakoplaš s odpovědí a chytil turistu za ruku. „Podívej, stejně musíme jít, tak co bysme tady zůstávali dýl, než je potřeba…“

„Proč musíš vždycky propadnout takový panice ?“ zeptal se nedůtklivě Dvoukvítek.

„Právě mi před vočima proběhla celá moje budoucnost a netrvalo to moc dlouho, a jestli se nepohneš hned, tak du a nechám tě tady samotnýho, protože jak tě znám, teď už mi každou chvíli navrhneš, abysme si voblíkli ty…“

Dveře se otevřely.

Dovnitř vstoupili dva urostlí mladí mužové. Na sobě měli jen malé vlněné spodky. Jeden z nich se ještě utíral ručníkem. Oba kývli našim společníkům na pozdrav bez zjevného překvapení.

Vyšší z nich se opřel o jednu z vitrín před lavicemi. Naklonil se k Mrakoplašovi a řekl: „? Tyo yur tl ho sooten gtrunen?“

„A to bylo strašné, protože i když Mrakoplaš ovládal alespoň částečně většinu jazyků okrajových oblastí Plochy, bylo to poprvé, kdy ho někdo oslovil krullštinou. Nerozuměl z ní ani slovo. Dvoukvítek také ne, ale to mu nezabránilo v tom, aby nepostoupil kupředu a nenadechl se.

Rychlost světla, šířícího se magickým prostředím obklopujícím Plochu, nebyla příliš velká, snad jen o trochu vyšší, než rychlost zvuku v ostatních lépe vyladěných vesmírech. Stále ještě to však byla nejrychlejší věc v širokém okolí, když ovšem nepočítáme rychlost Mrakoplašových reakcí v okamžicích, jako byl tento.

Okamžitě mu bylo jasné, že turista se chystá použít své sbírky lingvistických vědomostí, což v praxi znamenalo, že bude mluvit vlastním jazykem, ale pomalu a hodně nahlas.

Mrakoplašův loket vystřelil vzad a vyrazil Dvoukvítkovi dech. Zatímco malý chlapík na něj upřel oči plné bolesti a překvapení, Mrakoplaš zachytil zrakem jeho pohled, vytáhl si z úst pomyslný jazyk a ustříhl si ho pomyslnými nůžkami.

Druhý želvonaut — protože to bylo skutečné povolání obou mužů, kteří se měli z rozhodnutí Osudu zanedlouho spustit k Velké A’Tuin, pozvedl hlavu od mapy ležící na stole a nedůvěřivě jeho pantomimu pozoroval. Husté hrdinské obočí se mu srazilo nad kořenem nosu a prohlásil:

„?Hor yu latruin nor u?“

Mrakoplaš se usmál, přikývl a postrčil Dvoukvítka vytouženým směrem ke dveřím. S jakýmsi vnitřním pocitem uspokojení si všiml, že Dvoukvítek teď začal věnovat pozornost mosaznému teleskopu ležícímu na stole.

„!Sooten u!“ přikazoval sedící želvonaut. Mrakoplaš se znovu usmál a přikývl. Potom vzal jednu ze dvou mosazných helem z její police a praštil s ní muže, jak nejsilněji byl schopen. Želvonaut se s tichým zasténáním svezl k zemi.