Terry Pratchett - Barva kouzel

„Zkoušel jsi dveře?“

„Samozřejmě,“ přikývl Dvoukvítek. „A jsou stejně tak dobře zamčené, jako když jsi se ptal před chvílí. Je tady ještě okno.“

„No, lepší cestu bysme si ani nemohli přát, co?“ zavrčel Mrakoplaš ze své nepohodlné pozice v polovině zdi. „Neřikals náhodou, že vede nad Okraj? Stačí jedinej krok a už letíš vesmírem. I kdybysme nakrásně nezmrzli, rozplácli bysme se vo nějakej jinej svět nebo vlítli ho hořícího středu prvního slunce, který bysme potkali.“

„No, ale zkusit bychom to měli,“ trval na svém Dvoukvítek. „Nechceš sušenku z mořských řas?“

„Ne!“

„Kdy se chceš pustit dolů?“

Mrakoplaš vztekle zavrčel. To byla další z těch věcí, které nevěděl. Garhartrovo kouzlo znal. Patřilo k málo používaným kouzlům, která se navíc velice těžko učila a ovládala — bylo to Atavarrovo Matoucí kouzlo osobní přitažlivosti a jeho vlivem bylo Mrakoplašovo tělo přesvědčeno o tom, že „dolů“ leží o devadesát stupňů posunuto ke směru, který znávala většina obyvatel Plochy. Mrakoplaš prostě na zdi stál. Láhev, kterou hodil po Garhartrovi, zatím nehybně visela ve vzduchu nedaleko od něj. V jejím případě byl čas — tak dobrá, ne přímo zastaven, ale zpomalen o několik desetinných míst — a její letová křivka teď probíhala rychlostí několika centimetrů za několik hodin. Sklo se v měsíčním světle zablesklo. Mrakoplaš si povzdechl a pokusil se usadit na zdi co nejpohodlněji.

„Proč seš vždycky tak klidnej?“ zeptal se nakonec nesnášenlivým tónem. „Sme tady zavření, ráno nás maj obětovat nějakýmu bohu a ty si tady sedíš a cpeš se jednohubkama s vilejšema.“

„No, já předpokládám, že se něco vyvrbí,“ odpovídal mu Dvoukvítek.

„Víš, mně na tom ze všeho nejvíc vadí, že prostě nevíme, proč nás chtěj zabít.“

A chtěl bys to vážně vědět?

„To si řek ty?“

„Co jsem řekl?“

To se ti asi něco zdálo , pokračoval hlas v Mrakoplašovi hlavě.

Pokrouceně si sedl. „Kdo seš?“ zeptal se.

Dvoukvítek se na něj s obavami zadíval.

„No já jsem přeci Dvoukvítek, určitě si na mě pamatuješ!“

Mrakoplaš si sevřel hlavu do dlaní.

„No jo,“ prohlásil, „tak je to tady. Asi sem se zbláznil. Já snad skočim z vokna.“

Výborný nápad , řekl hlas , je tady pěkně nacpáno.

Kouzlo, držící Mrakoplaše na zdi se slabým „pic“ pominulo. Zřítil se dopředu a zůstal ležet v malé hromádce na podlaze.

Opatrně, málem jsi mě rozmáčkl.

Mrakoplaš se zvedl na loket a druhou rukou zašmátral v záhybech svého roucha. Když ji zase vytáhl, seděla mu na dlani malá zelená žabka a oči jí podivně světélkovaly.

Polož mě na zem a o kousek ustup , zamrkala na něj žabka.

Čaroděj to udělal a odtáhl užaslého Dvoukvítka o kus dál.

Místnost potemněla, ozval se zvuk podobný hukotu bouře. Ve vzduchu se objevily čmouhy zeleného purpurového a oktarínového světla a rychle se začaly ve spirálách stahovat k malému obojživelníkovi. Tu a tam zasvítil malý kulový blesk. Netrvalo dlouho a žabka zmizela v nazlátlé mlze, která začala vzlínat nahoru, až nakonec naplnila místnost teplým, žlutým světlem. Uvnitř světelného sloupu se rýsoval nezřetelný tmavý stín, který se pohyboval a měnil. Neustále zněl vysoký, nervy drásajíc hukot mocného magického pole.

Magické tornádo skončilo stejně náhle, jak začalo.

A na místě, kde předtím seděla malá žabka, … seděla malá žabka.

„Úžasný,“ hlesl Mrakoplaš.

Žabka na něj káravě poulila oči.

„Fakt, dokonalý,“ prohlásil Mrakoplaš kysele. „Žába, co se kouzlem promění v žábu. Skvělý.“

„Otoč se,“ ozvalo se mu za zády. Hlas byl hebký, ženský a přitažlivý. Když takový hlas zaslechnete, pomyslíte si, že by neškodilo zajít s jeho majitelkou na nějakou tu skleničku. Háček byl v tom, že zazníval z místa, kde žádný hlas být neměl. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se opatrně otočili.

V šeru místnosti stála žena. Vypadala… byla prostě… měla… tedy abychom se vyjádřili přesně, ona…

Později se Dvoukvítek s Mrakoplašem nemohli shodnout na jediném detailu jejího zevnějšku. Věděli jen to, že byla úžasně krásná (i když ani tady se nemohli přesně dohodnout, která z jejích tělesných půvabů ji krásnou činily) a že měla zelené oči. Ne tu bledou zeleň obyčejných očí, ne, její oči měly živou barvu smaragdů a duhový lesk vážčích křídel. Mrakoplaš si ze studií mnoho nepamatoval, ale k tomu málu, co věděl, patřilo i to, že žádný bůh nebo bohyně, ať už se převtělí v cokoliv, nemůže změnit barvu a vzhled svých očí.

„D…“ začal. Zarazila ho pozvednutou rukou.

„Víš, že v okamžiku, kdy vyslovíš mé jméno, musím odejít,“ zasykla. „Víš jistě, že jsem bohyně, která přichází jen nevolána?“

„Ano. Jasně. Jo, vím to,“ zakrákoral nejistý čaroděj. „Jsi ta bohyně, které říkají také Dáma.“

„Uhodls.“

„Vy jste vážně bohyně?“ ozval se Dvoukvítek vzrušeně. „Vždycky jsem si přál setkat se s bohyní.“

Mrakoplaš se přikrčil v očekávání výbuchu božského hněvu. Dáma se jen pousmála.

„Tvůj přítel čaroděj by nás měl vzájemně představit,“ řekla Dvoukvítkovi.

Mrakoplaš si odkašlal. „Ehm, jasně,“ začal rozpačitě. „Tohle je, Dámo, Dvoukvítek. On je turista a…“

„Několikrát jsem mu na jeho cestách pomohla…“

„… Dvoukvítku, tohle je Dáma. Akorát Dáma , rozumíš, víc ani slovo. Ne, aby ses ji pokoušel nějak pojmenovat, jasný?“ Pokračoval ve svých varováních, propichoval svého malého společníka očima, ale ten si ho vůbec nevšímal.

Mrakoplaš se otřásl. Samozřejmě, že nebyl ateista, bohové na Zeměploše se s ateisty vůbec nemazlili. Občas, když se náhodou stalo, že měl nějaký ten měďák, hodil dokonce pár drobných do chrámové pokladničky, a to podle známého rčení, že jeden nikdy neví, kdy se to může hodit. Obvykle však bohy nijak neobtěžoval a doufal, že oni nebudou obtěžovat jeho. Život byl i tak hrozně složitý.

Existovali jen dva bohové, kteří byli opravdu strašní. Zbytek bohů vlastně tvořili přerostlí lidé, kteří holdovali vínu, válkám a ženským. Z Osudu a Dámy však měli lidé strach.

V chrámové čtvrti Ankh-Morporku měl Osud malý masívní olověný chrám, kde se po nocích scházeli jeho vyzáblí uctívači s prázdnýma očima. Za bezměsíčných nocí tam sloužili své osudem předurčené a většinou marné rituály. Dáma neměla vůbec žádný chrám, i když byla nepochybně nejmocnější bohyní celého Stvoření. Několik nejodvážnějších členů Cechu hráčů kdysi provedlo několik pokusů. Založili tajný kult uctívačů, který se scházel v nejhlubších sklepeních pod domem cechu, a během jediného týdne do posledního zemřeli hladem, byli zavražděni, nebo je prostě jen tak vzal Smrť. Byla to „Bohyně, jejíž jméno nesmí být vysloveno“, ti, kteří ji hledali, ji nikdy nenašli, a přesto bylo známo, že často přispěchá na pomoc lidem v největší nouzi. Občas ale ponechala takové lidi Osudu. Neměla ráda tiché ťukání kuliček růžence, ale chřestění kostek ji přitahovalo. Nikdo nevěděl, jak vypadá, a přitom se často stávalo, že člověk, který vsadil život na jedinou kartu, jí, právě když tu poslední kartu obrátil, pohlédl přímo do tváře. Samozřejmě, někdy se neobjevila. Byla současně tou nejuctívanější i nejproklínanější ze všech bohyň.