Terry Pratchett - Barva kouzel

„To zní strašlivě,“ ozval se za nimi hlas vodního skřeta.

„Kromě toho,“ pokračoval Mrakoplaš, aniž si ho všiml, „umírají hodně brzy, protože sami se sebou nemůžou vydržet.“

„Tak si někdy říkám, že by člověk mohl po Zeměploše bloudit celý život a stejně by neviděl všechno, co se tady vidět dá,“ poznamenal Dvoukvítek. „A teď to tak vypadá, že existuje mnoho jiným světů. Když si představím, že bych mohl zemřít a nevidět všechno, co bych vidět mohl,“ na chvíli se odmlčel a potom dodal: „Připadám si ponížený. A taky mám, samozřejmě, vztek!“

Létající loď zastavila několik yardů na Střed od ostrova a rozhodila kolem sebe tříšť pěny. Zůstala tam viset a pomalu se otáčela. Postava v dlouhém rouchu s kápí, která stála u sloupu umístěného v přesném středu čočkovité lodi, jim pokynula.

„Bude lepší, když půjdete,“ řekl skřet. „Většinou se nevyplácí nechat je čekat. Jsem rád, že jsem se s vámi seznámil.“ Potom jim oběma podal studenou vlhkou ruku. Udělal s nimi pár kroků k lodi, jako by je chtěl kousek doprovodit, ale při pohledu na něj se několik nejbližších postav sedících v lodi s výrazem vrcholného odporu odtáhlo.

Postava s kápí se nahnula dolů a spustila jim provazový žebřík. V druhé ruce držela stříbrnou tyč, která budila nezaměnitelný dojem věci navržené k zabíjení lidí. Ten první Mrakoplašův dojem jen zesílil, když postava pozvedla tyč a nedbale s ní mávla ke břehu. Obrovský balvan zmizel beze stopy a zbyla po něm jen malá šedá hromádka nicoty.

„To jenom abyste viděli, že nemám strach to použít,“ oznámila jim postava.

„No, to mi ani neříkej,“ ozval se Mrakoplaš. „Chceš snad říct, že ty někdy strach máš ?“ Postava s kápí si odfrkla.

„My o tobě víme všechno. Ty jsi čaroděj Mrakoplaš a jsi neobyčejně lstivý a šikovný. Vysmál jsi se Smrťovi do tváře. To tvoje předstírání slabošské zbabělosti mě nezmate.“

Ten výrok ovšem zmátl Mrakoplaše. „Já…“ začal, ale rychle se zarazil, když na něj postava zamířila tyč nicoty. „… vidím, že o mně opravdu víte všechno,“ dokončil chabě a ztěžka dosedl na kluzký povrch sedadla. On i Dvoukvítek se podle pokynů velitele s kápí připoutali ke kruhům vsazeným ve stěnách průhledného talíře.

„Stačí jediný náznak toho, že chceš vyslovit kouzlo,“ ozvalo se ze stínu pod kápí, „a zemřeš. Třetí kvadrant sjednotit , devátý kvadrant zdvojit , a všichni vpřed !“

Za Mrakoplašem se zvedla k nebi záplava vody a loď sebou náhle trhla. Přítomnost mořského skřeta pravděpodobně výjimečně skvěle stimulovala mozky hydrofobů, protože plavidlo se začalo z vody zvedat pod příkrým úhlem a nenarovnalo se dřív dokud nebylo několik stop nad vodní hladinou. Mrakoplaš se podíval průhlednou podlahou pod sebe a hned si začal přát, aby to nebyl udělal.

„No prima, konečně jsme zase na cestě,“ prohlásil spokojeně Dvoukvítek. Otočil se a vesele mával na rozloučenou mořskému skřetovi, ze kterého teď už zbývala pouhopouhá tečka na kraji světa.

Mrakoplaš se na něj nevrle podíval. „Tobě fakt nedělá nic žádný starosti?“

„Podívej, vždyť jsme pořád naživu, ne?“ usmál se na něj klidně Dvoukvítek. „A ty sám jsi mi přeci říkal, že by nevyplýtvali tolik magie na dva obyčejné otroky. Víš, já si myslím, že Tethis hodně přeháněl. Určitě je to všechno nějaké nedorozumění. Předpokládám, že nás pošlou domů. Nejdříve si ale samozřejmě pořádně prohlédneme Krull. A řeknu ti, že to zatím všechno vypadá báječně!“

„No, to jo,“ zabručel Mrakoplaš nevýrazným hlasem. „Fantasticky.“ V duchu si pomyslel — zažil jsem už dost vzrušení i nudy. Nuda je lepší.

Kdyby se z nich v tom okamžiku některý podíval dolů, spatřil by podivnou vlnu ve tvaru širokého písmene V, která se mihla hluboko pod nimi. Hrot vlny směřoval přímo k Tethisovu ostrovu. Jenže se nedívali. Čtyřiadvacet kouzelníků — hydrofobů se sice dívalo, ale pro ně to byla jen další odpornost, která se nijak nelišila od celkového vodního hnusu. Pravděpodobně měli pravdu.

Nějakou dobu předtím, než se odehrály výše popsané události, zmizel trup hořící pirátské lodi pod vodou a vydal se na dlouhou pomalou cestu k bahnitému dnu.

Cesta vraku byla mnohem delší než průměrná, protože přímo pod ním ležel proslulý Gorunnský příkop — puklina v zeměplošském povrchu — tak černá, hluboká a tak odporně zlá, že i krakeni se tam odvažovali jen zřídka a vždy pouze ve dvojicích. V příkopech, které nebyly tak dalece proslulé svým zlem, si ryby plavaly jen tak, na hlavách měly své světelné přívěsky a žily si celkem klidně. V Gorunnském příkopu hlubinné ryby svá světla raději ani nerozsvěcovaly, a dá-li se to tak říci o tvorech, která nemají nohy, plížily se jen tak opatrně po okolí a v té neproniknutelné tmě často narážely do věcí kolem. Bylo to strašlivé.

Voda kolem klesající lodi pomalu změnila barvu ze zelené na purpurovou, z purpurové na černou a z černě na černou tak dokonalou, že vedle ní byla obyčejná čerň jen světlejší šedí. Pod strašlivým tlakem vody už většina jejího žebrování popraskala.

Loď klesala ve velkých spirálách kolem polypů podobných nočnímu děsu, plovoucích pralesů mořských chaluh a řas, které světélkovaly podivnou směsicí slabých, jakoby nemocných barev. Tu a tam ze tmy vystřelilo chladné a slizké chapadlo, kterým některá z tajemných věcí zkoumala padající trosku.

Pak se z kalu a bahna na dně zvedlo něco a jediným cvaknutím čelistí pohltilo celý vrak najednou.

O něco později našli domorodci na jednom krajovém atolu, v malé laguně svého ostrůvku vyplavenou mořskou obludu, nad kterou užasli. Strašlivým tvorem, který se skládal převážně ze zobáků, chapadel a očí, pomalu pohupovaly mořské vlny. Domorodci užasli i nad jeho velikostí, protože byl mnohem rozlehlejší než celá jejich vesnice. Jenže všechna ta žasnutí nebyl ničím proti tomu, jak užaslý výraz se rozprostíral po tváři mrtvé mořské příšery, která byla, jak se zdálo, ušlapána k smrti zevnitř.

O něco dále, směrem k Okraji, lovila dvojice malých člunů nebezpečně divoké, volně plovoucí ústřice, které byly specialitou téhle části oceánu. Do vlečné sítě se jim zapletlo něco, co táhlo obě loďky několik mil a bylo by je pravděpodobně potopilo, kdyby se kapitán jedné z nich nevzpamatoval a duchapřítomně nepřeřízl tažné lano.

Ale ani údiv onoho kapitána nebyl ničím v porovnání se šokem, který utrpěli domorodci na posledním ostrůvku celého archipelu. V noci téhož dne se z jejich maličké džungle ozval příšerný praskot a skřípot drceného dřeva. Když se několik nejodvážnějších mužů ráno vydalo podívat, co se stalo, zjistili, že napříč celým ostrovem se táhne široký udupaný pás, směřující přímo k Okraji, ve kterém bylo téměř zničeno všechno živé. Bylo to místo dokonalé zkázy. Stromy v džungli, kudy se pás táhl, byly vyvrácené a polámané a jejich zbytky zasypány záplavou potrhaných lián a rozdupaných keřů.

Mezi poničenou zelení našli domorodci ke svému nesmírnému úžasu několik k smrti rozzuřených divokých ústřic.

Létající loď vystoupila dost vysoko, takže bylo vidět obloukovou křivku okraje. Pomalu mizící Okraj obklopovala načechraná oblaka, která většinu času milosrdně zakrývala krajopád. Odsud, z výšky, vypadalo modrozelené moře s tmavšími stíny mračen jako něco milého. Mrakoplaš se otřásl.