Terry Pratchett - Barva kouzel

„Koukněte,“ začal. Postava v kápi přestala pozorovat vzdálený závoj mlhy a výhrůžně pozvedla svou tyč.

„Nenuť mě to použít,“ zněla odpověď.

„Vážně?“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„A co to vlastně je?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Je to Ajandurahova tyč konečného záporu,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „A byl bych rád,“ obrátil se k postavě s kápí, „kdybys s tím přestal mávat vokolo.

Co kdyby ti to spustilo?“ dodal a ukázal na lesklý hrot tyče. „Já chtěl akorát říct, že je to hrozně hezký, že na nás plejtváte všeckou tou magií, ale nebylo potřeba to zase tak přehánět. A…“

„Buď zticha!“ Postava zvedla ruku a odhodila si kápi z hlavy. Ukázalo se, že se pod kapucí skrývá mladá žena velice podivné barvy. Její kůže byla černá. Nebyla to tmavohnědá barva Urabewů, ani lesklá modročerná barva obyvatel monzuny týraného Klatche, ale hluboce černá barva, jakou má půlnoc na konci jeskyně. Vlasy, obočí a řasy měla v barvě měsíční záře a stejný odstín jí hrál kolem rtů. Vypadala tak na patnáct a zdálo se, že je k smrti vystrašená.

Mrakoplaš si nemohl pomoci, ale dobře si všiml, jak se jí chvěje ruka, kterou svírala tyč. Když se vám jen pár centimetrů před nosem nejistě potácí náhlá smrt, většinou si toho všimnete. Nakonec mu došlo, velice pomalu, protože to pro něj byl úplně nový a neznámý pocit, že na světě existuje někdo, kdo se ho bojí. Poslední dobou narážel na podobné paradoxy obrácených úloh tak často, že je začal tak trochu považovat za určitý druh přírodního zákona.

„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se tak uklidňujícím tónem, na jaký se jen vzmohl. Jistě, dívka byla vystrašená, ale tyč měla ona. Kdybych měl takovou tyč já, pomyslel si Mrakoplaš, nebál bych se vůbec ničeho. Co si ta holka, u Stvořitele, myslí, že bych mohl udělat?

„Mé jméno je nepodstatné,“ odpověděla.

„To je hezké jméno,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. „Kampak nás to vezeš a proč? Nevidím jediný důvod, proč bys nám to nemohla prozradit.“

„Vezu vás samozřejmě do Krullu,“ řekla dívka. „A nedělej si ze mne blázny. Nebo použiju tyč! Musím tě do Krullu dovézt živého, ale nikdo nemluvil o tom, že musíš zůstat celý! Jmenuji se Marchesa a jsem čarodějkou páté kategorie. Rozumíš?“

„No, takže když o mně všechno víš, víš také, že jsem to v životě nedotáhl ani na novice,“ prohlásil klidně Mrakoplaš. „Vždyť já ve skutečnosti nejsem ani čaroděj!“ Zachytil užaslý výraz, který se objevil Dvoukvítkovi na tváři, a spěšně dodal: „Jen částečně.“

„Nemůžeš čarovat kvůli Osmému zaříkadlu, které se ti usadilo v hlavě,“ odporovala mu Marchesa, a protože průsvitná loď začala opisovat po moři široký oblou, půvabně změnila těžiště. „Proto tě taky vyhodili z Neviditelné univerzity. Víme všechno.“

„Ale před chvilkou jsi řekla, že je to lstivý a šikovný čaroděj,“ protestoval Dvoukvítek.

„Ano, protože každý, kdo přežije to, co přežil on — i když si na sebe většinu nepříjemností přivolal předstíráním toho, že je čaroděj — musí být skutečně čarodějem,“ odpověděl mu Marchesa. „Já tě, Mrakoplaši, varuju! Při nejmenším podezření, že se pokoušíš vyslovit Osmé zaklínadlo, tě bez milosti zabiju,“ upírala na něj nervózní pohled.

„Myslím si,“ začal opatrně čaroděj, „že to nejlepší, co bys mohla udělat, by bylo vysadit nás někde hodně daleko. Chtěl jsem říct, díky za záchranu a tak, ale abys nás někde vysadila a nechala si nás žít po svým, tak…“

„Doufám, že nemáte v úmyslu udělat z nás otroky,“ vmísil se do řeči Dvoukvítek.

Marchese se na tváři objevilo upřímné pohoršení. „Samozřejmě, že ne! Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout? V Krullu budete žít v přepychu, dostatku a radovánkách…“

„No výborně,“ oddechl si Mrakoplaš.

„… i když ne dlouho.“

Ukázalo se, že Krull je velký ostrov s mohutnými štíty hor a hustými lesy. Mezi stromy tu a tam probleskovaly krásné bílé budovy. Celý ostrov se k Okraji postupně zvedal, takže nejvyšší bod Krullu prakticky Okraj poněkud přesahoval. Právě v těch místech Krullané vybudovali své hlavní město, které se nazývalo také Krull. Většina materiálu, použitého na stavbu města, pocházela z Okrady a to dodávalo většině domů poněkud lodní podobu.

Abychom se vyjádřili přímo a bez příkras, byly tady použity celé lodní trupy, umně spojené dohromady v obytné celky. Z celého toho na první pohled poněkud chaotického místa vyčnívaly v podivných úhlech trirémy, džunky a i karavely. Pestře malované příďové figury a dračí přídě lodí středových národů připomínaly každému občanu Krullu, že jejich bohatství pochází z moře. Větším budovám pak dodávaly důstojnost barkasy a karaky. Tak město postupně rostlo a vrstvu za vrstvou vyplňovalo mezeru mezi modrozeleným oceánem a šedobílým oblačným mořem nad Okrajem. Osm barev Okrajky se odráželo v každém okně města a navíc v čočkách desítek teleskopů, které zdobily toto sídlo tisíce astronomů.

„Vypadá to příšerně,“ prohlásil Mrakoplaš zachmuřeně.

Létající talíř se teď přiblížil k samotné hraně krajopádu. Ostrov nebyl směrem k Okraji jen vyšší, ale současně se i zužoval, takže loď se dostala po hladině až k městu. Široká římsa na stěně okrajového útesu byla poseta množstvím jeřábů a výsuvných můstků, které mířily do prázdna. K jednomu z nich teď loď zamířila a přirazila k němu s hladkostí člunu, který připlouvá k molu. Tam čekaly čtyři strážní s černou pletí a vlasy barvy měsíční záře, podobní Marchese jako vejce vejci. Nezdálo se, že by byli ozbrojeni, ale ve chvíli, kdy Mrakoplaš s Dvoukvítkem vyklopýtali z lodní kabiny, chytli každého z nich dva strážní a to dost pevně, aby jim z hlav vypudili jakoukoliv myšlenku na útěk.

Marchesa a ostatní hydrofobové zůstali vzadu a strážní s oběma vězni vyrazili rychlou chůzí po cestě mezi námořními domy. Ta se brzo začala svažovat dolů k jakési budově, která vypadala jako nějaký důležitý palác. Mrakoplaš si všiml dokonale osvětlených tunelů a několika nádvoří plných zeleně. Tu a tam postávaly skupinky starších mužů, oblečených do dlouhých plášťů vyšitých okultními symboly. Starci jim většinou ustupovali z cesty a se zájmem se za nimi ohlíželi. Několikrát Mrakoplaš zahlédl hydrofoby. Jejich výraz, ve kterém se zračil odpor k vlastním tělesným šťávám, neponechával žádné pochybnosti o jejich specializaci. Občas potkávali spěchající lidi, kteří museli být otroky. Na svá pozorování neměl mnoho času, protože se před nimi vzápětí otevřely dveře a do nich byli jemně, ale rozhodně vstrčeni. Dveře za nimi s třeskotem zapadly.

Když Mrakoplaš s Dvoukvítkem nabyli rovnováhu, začali se rozhlížet po okolí.

„No né,“ promluvil nakonec Dvoukvítek po delším mlčení, kdy se pokoušel najít přiléhavější výraz.

„To má být vězeňská cela?“ užasl Mrakoplaš hlasitě.

„Samé zlato, hedvábí a takové věci,“ dodával Dvoukvítek. „Něco takového jsem v životě neviděl!“

Na podlaze bohatě vybavené a zdobené komnaty ležel koberec s tak vysokým vlasem, že na něj Mrakoplaš vstoupil s obavou, zda to není nějaké ploché chlupaté zvíře. Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl přeplněný nejskvostnějšími pamlsky, jaké si jen člověk dovedl představit. Většina jídel byla z ryb a dokonale připravená včetně největšího kraba, kterého kdy Mrakoplaš viděl. Jenže tam bylo mnohem víc mis a podnosů s věcmi, které nikdy v životě neviděl. Opatrně se natáhl a vzal do ruky purpurové ovoce, pokryté nazelenalými krystalky.