Terry Pratchett - Barva kouzel

„To je kandovaná ježovka,“ ozval se veselý, sípavý hlas těsně za ním. „To je veliká delikatesa!“

Upustil ježovku na mísu a otočil se. Mezi těžkými závěsy se vynořil vysoký hubený stařec. Proti většině starců, které Mrakoplaš znal, vypadal téměř laskavě.

„Pyré z mořských okurek má taky něco do sebe,“ prohlásil stařec společenským tónem. „A ty malé zelené kousky, to jsou malé mořské hvězdice.“

„Díky za radu,“ odpověděl mu Mrakoplaš slabým hlasem.

„Je to vážně všechno hrozně dobré,“ ozval se Dvoukvítek plnými ústy. „Měl jsem dojem, že máš mořské pochoutky rád?“

„Jo, já si to taky myslel,“ zněla nejistá odpověď. „A to víno, nejsou to náhodou mačkaný voči chobotnic?“

„Mořské hrozny,“ usmál se stařec.

„Bezvadný,“ přikývl Mrakoplaš, když na jeden zátah vypil celou sklenici. „Dobrý, fakt. Jenom je trochu slaný.“

„Mořské hrozny se říká jednomu druhu malých medúz,“ vysvětloval mu otcovsky cizinec. „Ale myslím, že bych se měl konečně představit. Nevíte náhodou, proč má váš přítel najednou tak zvláštní barvu?“

„Nevím,“ odpověděl mu Dvoukvítek, „ale myslím si, že to bude kulturní šok. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Zatím jsem to neříkal, ale jmenuji se Garhartra. Mým úkolem je starat se o naše hosty a návštěvníky, víte? Mým jediným úkolem je postarat se o to, aby váš pobyt tady byl tak příjemný, jak to jen jde.“ Muž se uklonil. „Pokud máte nějaké přání, stačí jen říci.“

Dvoukvítek se pohodlně usadil do velkého křesla bohatě vykládaného perletí. V jedné ruce držel sklenici olejovitého vína a v druhé oliheň v aspiku. Zamyslel se.

„Tak mám pocit, že tady něco neklape,“ prohlásil po chvíli. „Tak nejdřív nám řekli, že z nás budou otroci…“

„Ta ostrovní latimérie?“ ozval se Dvoukvítek.

„Myslím, že je to taková škaredá ryba,“ odpovídal mu Mrakoplaš od vzdálenějšího konce stolu. „Myslíš, že ty sušenky sou udělaný taky z něčeho tak nechutnýho?“

„… potom nás zachráníte za cenu obrovských magických nákladů…“

„Ty jsou lisovány z ochucených mořských řas,“ odpověděl Mistr hostitel.

„… potom nám zase vyhrožují a to za pomoci velké dávky magie…“

„No jo, já si hned říkal, že to budou jenom řasy,“ souhlasil Mrakoplaš. „Chutnaj vážně tak, jak by chutnaly mořský řasy, pokud by byl někdo tak velkej masochista, že by se cpal mořskejma řasama.“

„… pak nás odvlečou stráže a vhodí nás sem…“

„Jemně vstrčí,“ opravoval ho Garhartra.

„… a tady se z toho vyklube výjimečně přepychově zařízená komnata, kde je navíc spousta výborného jídla a člověk, který nám tvrdí, že jedinou náplní jeho života je učinit nás šťastnými.“ Dvoukvítek se na chvilku odmlčel a pak dodal: „Chci tím říci, že to všechno nějak postrádá jakoukoliv logiku.“

„Jo,“ zabručel Mrakoplaš, „von se chce prostě zeptat, kdy po nás zase vyrukujete. Prostě to vypadá, že teď je jenom krátká přestávka na gáblík.“

Garhartra pozvedl ruce v mírumilovném gestu.

„Ale, ale,“ zaprotestoval. „Bylo přeci nutné dopravit vás sem co nejrychleji. Samozřejmě, že z vás nechceme udělat otroky. V tom ohledu můžete být úplně klidní.“

„No, tak prima,“ uklidni se Mrakoplaš.

„Tak vidíte. Ve skutečnosti budete obětováni,“ pokračoval Garhartra klidně.

„Obětovaní, Jo!? Vy nás prostě zabijete?“ vykřikl čaroděj.

„Jestli vás zabijeme? Ano, samozřejmě. Jaké by to bylo obětování, kdyby oběť zůstala naživu? Ale nebojte se, smrt bude relativně bezbolestná.“

„Relativně? Relativně k čemu?“ vyjekl Mrakoplaš. Uchopil vysokou zelenou láhev plnou vína z hroznových medúz a hodil ji po Hostiteli. Stařec zvedl ruku jakoby v obranném gestu.

Z rozevřených prstů mu vyletěl oktarínový blesk a vzduch se náhle změnil ve slabě olejovitou substanci, která signalizovala silný magický výboj. Hozená láhev zpomalila, nakonec se zastavila ve vzduchu na místě a pomalu se otáčela.

Současně s tím uchopila Mrakoplaše jakási strašlivá síla, přehodila ho přes celou místnost a vysoko nad podlahou ho přitiskla ke zdi, kde zůstal viset s vyraženým dechem. Visel tam a v záchvatu zuřivosti otvíral naprázdno ústa.

Garhartra spustil ruku a pomalu si ji otřel do pláště. „Tyhle věci dělám vážně moc nerad,“ prohlásil.

„No, to vidim,“ lapl Mrakoplaš po dechu.

„Ale proč nás vlastně chcete obětovat?“ zeptal se Dvoukvítek. „Vždyť nás ani neznáte?“

„No to je právě ono, nemyslíte? Musí to být hrozné, obětovat přítele. Kromě toho, vy jste k tomu byli jaksi určeni . O tom konkrétním bohu nic moc nevím, ale On byl v tomto bodě naprosto jednoznačný. Poslyšte, já už musím běžet. Je potřeba toho ještě tolik připravit a zařídit, no znáte to,“ dokončil Hostitel řeč a už stál ve dveřích. Na prahu se ještě otočil. „Udělejte si, prosím, pohodlí a nepřipouštějte si žádné starosti.“

„Ale vždyť jste nám vlastně nic neřekl!“ zakvílel Dvoukvítek.

„Ale to vlastně ani nestojí za to. Obětováni budete už zítra ráno,“ odpověděl mu Garhartra. „Zbytečně by vám to leželo v hlavě, vážně. A dobře se vyspěte. Alespoň se o to pokuste.“

Dveře za ním zapadly. Slabá oktarínová záře signalizovala, že byly magicky zapečetěny a žádný pozemský zámečník je neotevře.

Kling, klang, klong! To se do měsíční noci, rvané hukotem krajopádu, ozvaly signální zvonky nad Okradou.

Tertron, úsekář na 43. délce, neslyšel takové vyzvánění ode dne, kdy byl před pěti lety do sítí zahnán obří kraken. Vyhlédl ze dveří své chatrče, která byla postavena na silných dřevěných pylonech zaražených do mořského dna, protože v těchto místech nebyl jediný kousek souše. Jednou nebo dvakrát měl pocit, že kdesi ve tmě zahlédl jakýsi pohyb. Podle předpisů by měl vyplout na obhlídku, aby zjistil, co způsobilo ten příšerný hluk. Ale jak tak vyhlížel do noční temnoty, napadlo ho, že to není ten nejlepší nápad, a proto rychle zabouchl dveře, omotal zuřivě zvonící zvonky nějakými pytli a pokusil se znovu usnout.

Jenže to bylo marné. Ony už totiž nezvonily jen zvonky, začalo bzučet a rezonovat hlavní nosné lano celé Okrady, jako by na ni naráželo něco neobyčejně těžkého. Tertron nějakou dobu zíral do stropu a snažil se z hlavy zapudit myšlenky na dlouhá slizká chapadla a oči velikosti zahradního bazénku. Nakonec zjistil, že je to marné, a tak s povzdechem sfoukl lampu a opatrně pootevřel dveře.

Podél Okrady se skutečně něco přibližovalo. Pohybovalo se to obrovskými nemotornými skoky, které zdolávaly celé metry najednou. Na okamžik se to vztyčilo nad ním a Tertron zahlédl jakýsi vícehranný tvar pokrytý nánosem mořských řas. Mělo to na spodní ploše množství malých nožiček, a přestože to nemělo žádný obličej — tím si byl naprosto jistý — tvářilo se to neobyčejně vztekle.

Obluda se vrhla kupředu a chatrč se změnila v hromadu třísek, i když Tertron se v poslední chvíli zachránil tím, že vyskočil a zachytil se hlavního lana Okrady. Tak přežil a o několik týdnů později ho našla záchranná flotila. Nakonec se mu podařilo uprchnout z Krullu na létající lodi, kterou unesl násilím (bylo zajímavé, že si při únosu vypěstoval chronickou mořskou nemoc), a po mnoha dobrodružstvích se mu podařilo dorazit až do Velkého Nefa. Tam se usadil v nejsušší oblasti Zeměplochy. Ta oblast byla tak vyprahlá, že měla dokonce svůj negativní vodopád, ale je třeba říci, že i ten se mu zdál až nechutně vlhký.