Terry Pratchett - Barva kouzel

Druhý výzkumník, napůl ochromený údivem, k nim přistoupil o jediný krok, ale to už ho Dvoukvítek sice amatérsky, ale efektivně, udeřil teleskopem. Muž se sesul na svého kolegu.

Dvoukvítek a Mrakoplaš se na sebe zadívali přes těla svých obětí.

„Tak jo, vyhráls ,“ zaječel Mrakoplaš a uvědomoval si, že vlastně prohrál jakýsi tichý souboj, ale nevěděl přesně, o co v něm šlo. „Nemusíš to ani řikat. Tam venku někdo čeká, že vocuď ti dva chlápci každou chvíli vylezou ve svejch oblekách a přilbách. Předpokládám, že si mysleli, že jsme otroci. Tak poď, pomoz mi je zatáhnout támhle za ty závěsy a potom… a pak…“

„… bychom udělali nejlíp, kdybychom se rychle oblékli,“ doplnil ho Dvoukvítek a sundal z police druhou helmici.

„Jo,“ vzdal se Mrakoplaš. „Hele, ve chvíli, kdy sem ty brnění uviděl, mi bylo jasný, že v jednom z nich skončím. Neptej se mě, jak sem to věděl, snad proto, že to bylo to nejhorší, co se mohlo stát.“

„No, ale říkal jsi přeci sám, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uprchnout,“ prohlásil tlumeným hlasem Dvoukvítek, který si právě přetahoval přes hlavu horní polovinu obleku. „Cokoliv je lepší než se dát obětovat.“

„Při první jen trochu vhodné příležitosti ale práskneme do bot,“ zasyčel Mrakoplaš. „Ne, aby tě napadly nějaký pitomosti!“

Začal zuřivě cpát ruce do rukávů a hlavu strčil do přilby. Na okamžik ho napadlo, že tam nahoře nad ním někdo drží ochrannou ruku.

„Tak teda dík,“ prohlásil trpce.

Až na kraji města a tím i Krullské země se nacházel obrovský amfiteátr s místy pro několik desítek tisíc lidí. Aréna byla půlkruhovitá z toho prostého důvodu, aby zajistila co nejdokonalejší výhled na moře oblaků, které se vznášelo nad Okrajem hluboko dole. Bylo obsazeno do posledního místečka. Dav se stával neklidným. Přišel se podívat na dvojitou oběť a samozřejmě i na spuštění bronzové vesmírné lodi. Ani jedno, ani druhé se zatím neukázalo.

Arciastronom si dal zavolat náčelníka kontroly startu. „Tak co?“ řekl, ale těch pět písmen vydalo za celou encyklopedii zuřivosti a výhrůžek. Náčelník kontroly startu zbledl.

„Bohužel, vaše moudrosti, zatím nic nového,“ odpověděl mistr a s náhlou inspirací dodal, „snad jenom to, že vaši vznešenost jistě potěší, že se Garhartra úplně vzpamatoval.“

„Tak to udělal něco, čeho by mohl ještě litovat,“ prohlásil Arciastronom.

„Rozumím, pane.“

„Kolik času nám ještě zbývá?“

Velitel kontroly startu se zadíval na slunce rychle stoupající na východním nebi.

„Třicet minut, vaše vznešenosti. Pak už se začne Krull odchylovat od ocasu Velké A’Tuin a Mocný poutník bude odsouzen ke zmizení v nekonečných hlubinách vesmíru. Dokonce už jsem nastavil automatické ovládání, takže…“

„Dobrá, dobrá,“ prohlásil nevrle Arciastronom a propustil jej pokynem ruky. „Start lodi musí proběhnout. Postav stráž do přístavu, rozumíš. Až ty dva zmetky chytíme, dopřeju si to potěšení a popravím je osobně!“

„Samozřejmě, pane. Promiňte, jen jaksi…“

Arciastronom se zamračil. „Chceš mi snad říci ještě něco, chlape?“

Vedoucí kontroly polkl naprázdno. Osud se k němu zachoval v těchto chvílích velice nefér. Byl praktickým čarodějem, a ne diplomatem a to byl důvod, proč některé moudřejší hlavy rozhodly, že to bude právě on, kdo Arciastronomovi doručí poslední novinky.

„Z moře se vynořila obluda, která útočí na lodi v přístavu,“ řekl nakonec. „Právě odtamtud přiběhl běžec.“

„Velká obluda?“ zeptal se Arciastronom.

„No, to snad ani ne, ale zpráva říká, že je výjimečně divoká, pane.“

Vládce Krullu a Okrady se na okamžik zamyslel, ale pak pokrčil rameny.

„Moře se obludami jen hemží,“ řekl nakonec. „Je to běžný jev. Ať si s tím v přístavu nějak poradí. A — mistře kontroly startu?“

„Pane?“

„Jestli mě budete i nadále otravovat takovými hloupostmi, dám vyhlásit, že nebudou obětováni dva lidé. Začínám být velkomyslný a mám velkou chuť jejich počet o něco zvýšit!“

„Ano, pane.“ Mistr kontroly se tiše odplížil pryč, aby už se dostal z dohledu Velkého samovládce.

Mocný poutník , který už zdaleka nebyl tou hrubou bronzovou slupkou, kterou osvobodili před několika dny z odlévající kadlubu, odpočíval ve své kolébce na vrcholku vysoké dřevěné věže uprostřed arény. Před jeho přídí se k Okraji skláněly dlouhou křivkou koleje a jejich posledních pár yardů se poměrně příkře zvedalo nahoru.

Bývalý Zlatooký Daktylos, který navrhl jak Mocného poutníka , tak startovací rampu, tvrdil, že těch posledních pár metrů zajišťuje, že loď před počátkem svého dlouhého pádu do hlubiny nenarazí na žádný kamenný výčnělek pod Okrajem. Možná, že to byla opravdu jen pouhá shoda okolností, ale právě ta poslední část kolejí způsobí, že se loď na konci rampy vymrští jako losos, a než zmizí v moři oblaků, okázale se zaleskne na slunci.

Na okraji arény se ozvaly fanfáry. Pak začaly davy hlučet a hlasitě pozdravovat přicházející čestnou stráž želvonautů. Pak se na slunci rozsvítily bílé uniformy a do arény vstoupili oba badatelé.

Arciastronomovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Tak například, všichni hrdinové chodili určitým způsobem. Určitě se nekolébali jako kachny, a tady se jeden z nich skutečně kolébal.

Řev shromážděných obyvatel Krullu byl ohlušující. Když želvonauti, doprovázení čestnou stráží, procházeli napříč arénou a míjeli množství oltářů postavených různými čaroději a krullskými kněžími, aby byl zajištěn úspěch cesty, Arciastronom se zamračil. Ve chvíli, kdy dorazili zhruba do poloviny cesty, dospěl v duchu k určitému rozhodnutí. Když stanuli pod vysokým žebříkem vedoucím na horní plošinu — bylo zřetelně vidět, jak váhají — vyskočil Arciastronom s křikem na nohy, ale jeho slova se ztrácela v jekotu nadšeného davu. Jedna ruka s rozevřenými prsty mu vystřelila nahoru a dozadu v klasickém gestu používaném těsně před vržením kouzla. Každý, kdo by uměl alespoň částečně odezírat ze rtů a současně znal běžné kouzelné texty, by poznal, že Arciastronom pronáší úvodní slova Vestcakeovy Nezávislé klatby, a byl by se rychle snažil zmizet.

Poslední slova zaklínadla ovšem zůstala nevyslovena. Arciastronom se v úžasu obrátil ke vstupu do arény, kde se začalo něco dít. Stráže prchaly, odhazovaly zbraně a pokoušely se ukrýt mezi jednotlivými oltáři, nebo přeskakovaly vysoké zábradlí do hlediště. Za nimi se ve vchodu objevilo něco podivného. Frenetický řev zástupů kolem vchodu rychle umlkal, až se kolem rozhostilo hrobové ticho. Dav byl rozhodnut, že se při prvním náznaku nebezpečí dá na útěk. To něco byla nahoře vypuklá podlouhlá hromada mořských řas, která se sice pohybovala pomalu, ale se zlověstnou cílevědomostí. Jeden ze strážných překonal strach, postavil se neznámé obludě do cesty a hodil po ní svým kopím. Zbraň dopadla naplocho mez řasy a dav začal jásat. Vzápětí však zmlkl ochromen hrůzou, protože obluda skočila kupředu a muže v jediné vteřině zhltla.

Arciastronom rozpustil napůl zformovaný tvar Vestcakeovy proslulé Klatby ostrým mávnutím ruky a rychle vyslovil slova jednoho z nejsilnějších zaříkadel svého repertoáru — tajemného Pekelného vzplanutí. Když ve vzduchu načrtl složitou runu zavírající evokaci, vzplanulo mu mezi prsty a okolo nich oktarínové světlo. Ten malý kulový blesk potom vyslal slabý pohybem ruky k podivnému stvoření. Ohnivá koule sledovaná kouřovou stopou proletěla vzduchem.