Terry Pratchett - Barva kouzel

Ozval se silný výbuch, k modrému rannímu nebi vytryskl sloup plamene a do širého okolí rozházel chomáče mořských řas. Obluda se na několik minut zahalila do oblaků kouře a páry, a když se clona rozptýlila, hromada mořských řas byla pryč.

Na dláždění zůstal poměrně velký očazený kruh, ve kterém ještě kouřily a doutnaly zbytky mořské flóry.

Ve středu kruhu ležela docela obyčejná dřevěná truhla, i když o něco větší, než se v té době dělávaly. Nebyla dokonce ani popálená. Na vzdálenějším konci arény se někdo rozesmál, ale smích rychle ustal, když se truhla náhle zvedla na čemsi, co vypadalo jako desítky malých nožiček, a obrátila tvář k Arciastronomovi. Protože to byla docela obyčejná, i když o něco větší dřevěná truhla, neměla tvář, aby mohla dělat obličeje, ale tahle truhla se docela zřetelně tvářila. Stejně, jak Arciastronom pochopil tohle, pochopil i to, že ta na první pohled docela obyčejná truhla teď ošklivě zúžila oči.

Potom rázným krokem vykročila jeho směrem. Otřásl se.

„ Mágové! “ vykřikl. „ Kde jsou mí mágové? “

Po celé aréně vykukovali pod lavičkami a za oltáři bledé tvář. Jeden z bystřejších čarodějů pokročil kupředu, zvedl roztřesenou ruku a vyslal k truhlici poněkud uspěchaný blesk. Výboj zasyčel vzduchem, narazil truhle do boku a rozstříkl se v dešti bílých jisker.

To byl signál pro všechny přítomné čaroděje, zaříkávače i kouzelníky, aby vyskočili z úkrytů a začali před zděšeným zrakem svého pána konat pravé divy udatenství. Každý z nich zaútočil na truhlu tím kouzlem, které mu přišlo první na jazyk. Zaklínadla se míhala a svištěla vzduchem.

Tuhla se brzo ztratila v rostoucím mračnu magických částic, které zanedlouho vybuchly, a v záblesku bylo vidět, jak se truhlice chvěje, zkresluje a nabývá znepokojujících tvarů. Zaklínadlo za zaklínadlem padalo do té směsice. Z místa, kde předtím byla truhla a kde se teď črtal jen nejasný obrys zahalený v páru, šlehaly plameny a záblesky ve všech osmi barvách.

Snad od doby Války magií nebylo na tak malém prostoru soustředěno tak obrovské množství kouzel. Sám vzduch se chvěl a světélkoval. Zaklínadlo se odráželo od zaklínadla a jejich srážkami vznikala zaklínadla divoká, jejichž zkrácený životní cyklus byl stejně strašlivý jako nekontrolovatelný. Pod tou masou se začalo bortit a propadat dláždění. Jedno z původních zaklínadel se proměnilo dokonce v něco tak strašlivého, co raději nebudeme popisovat, ale co se naštěstí ztratilo v jakémsi bezútěšném cizím rozměru. Začaly se projevovat další podivné boční efekty. Z bouře se vyřinul vodotrysk malých olověných kostiček, které se rozkutálely po praskající dlažbě. Zjevovali se tvorové podobní pštrosům, kteří přisprostle křičeli a kvákali, čtyřstranné trojúhelníky, kruhy se dvěma konci a další obludnosti. Ty se zas vzápětí ztrácely v hučící a dunící věži zdivočelé magie, která vyvěrala z roztavených balvanů dláždění a pomalu se roztékala po celém Krullu. Už ani nezáleželo na tom, že většina mágů vrhla svá zaklínadla a dala se na útěk — ta věc se teď začala sytit proudem oktarínových částic, které byl na Okraji Zeměplochy vždycky nejhustější. Na celém krullském ostrově selhávala jakákoliv magická aktivita, protože všechna magie byla vsávána do toho bujícího sloupu, který už byl alespoň čtvrt míle vysoký a bral na sebe postupně tvary, při jejichž spatření lidské mozky kysly jako staré mléko. Hydrofobové se s výkřiky řítili na neovladatelných lodích do vln. Kouzelné nápoje se ve svých fiólách měnily v pouhopouhou špinavou vodu, kouzelné meče tály a vytékaly ze svých pouzder.

Jenže nic z toho ani v nejmenším neovlivnilo pomalý pohyb věci v základně magického sloupu, který blýskal nekontrolovatelnou bouří zaklínadel. Monstrum podobné truhlici se blížilo pravidelným, vycházkovým krokem k Arciastronomovi.

Mrakoplaš a Dvoukvítek všemu přihlíželi z relativního bezpečí pod startovní věží Mocného poutníka . Čestná garda už dávno zmizela a zůstalo po ní jen několik zbraní roztroušených po zemi.

„No prosím,“ vzdychl si nakonec Dvoukvítek. „A je po Zavazadle.“ Vzdychl si znovu, tentokrát mnohem smutněji.

„Na to zapomeň,“ řekl Mrakoplaš. „Myslící hruškovník je absolutně netečnej ke všem druhům magie. Truhla byla vyrobena tak, aby tě následovala kamkoliv. Tím myslím opravdu kamkoliv, takže až umřeš a třeba přídeš do nebe, budeš mít s sebou pořád čistý ponožky. Ale protože se mi eště nechce umřít, měli bysme sebou mrsknout.“

„A kam?“ zeptal se Dvoukvítek.

Mrakoplaš sebral ze země samostříl a hrst šípů. „Kamkoliv, jen když se dostaneme vocuď.“

„Co se stane se Zavazadlem?“

„Neměj strach. Až ta magická bouře vyčerpá všechny kouzelný zdroje v okolí, prostě se sama vstřebá.“

Ve skutečnosti se to už dělo. Z arény sice ještě stoupal ječící mrak, ale teď začínal měnit vzezření. Slábl, ztrácel barvu a vypadal čím dál tím neškodněji. Když se na něj Dvoukvítek zadíval, začal už dokonce nejistě poblikávat.

Netrvalo dlouho a zbyl z něj jen vybledlý stín. Zavazadlo se pomalu začalo znovu objevovat jako nízký hranatý tvar mezi slábnoucími plameny. Kolem něj se kroutilo a praskalo chladnoucí dláždění.

Dvoukvítek na ně tiše zavolal. Okamžitě přerušilo pomalý postup přes zmučenou dlažbu a vypadalo, jako když pozorně naslouchá. Potom se jeho nožičky začaly pohybovat podle složitého vzorce. Zavazadlo se otočilo kolem delší osy a vydalo se k Mocnému poutníkovi. Mrakoplaš je pozoroval s nepříliš nadšeným výrazem. Zavazadlo mělo jen základní instinkty a reflexy, nemělo mozek. Trpělo vražednou nenávistí k čemukoliv, co by ohrožovalo jeho pána, a navíc si Mrakoplaš nebyl tak docela jist, zda vnitřní časoprostor Zavazadla je totožný s jeho časoprostorem vnějším.

„Nemá na sobě ani škrábnutí,“ prohlásil Dvoukvítek vesele, když se mu Zavazadlo usadilo u nohou. Pozvedl víko.

„No, lepší chvíli na to, aby sis vyměnil spodní prádlo, sis ani vybrat nemoh,“ zavrčel Mrakoplaš. „Za minutku se všechny ty stráže a kněží vrátěj a věř tomu, že budou pěkně namíchnutý, člověče !“

„Voda,“ zamumlal Dvoukvítek. „Celé Zavazadlo je plné vody !“

Mrakoplaš mu nahlédl přes rameno. V truhlici nebylo ani stopy po ošacení, váčcích s penězi nebo jiných částech turistova majetku. Celá truhla byla plná vody.

Najednou se uvnitř Zavazadla zničehonic zvedla vysoká vlna a přelila se přes okraj. Narazila na dláždění, ale místo aby se rozlila kolem, začala na sebe brát podobu chodidla. Pak se objevilo druhé chodidlo, lýtka obou nohou a jak z truhly proudila další voda, postava rostla. Netrvalo dlouho a stál před nimi celý Tethis — mořský skřet — a pomrkával na sluníčku.

„Aha,“ prohlásil, „zase vy dva. No to mě ani nepřekvapuje“.

Rozhlédl se kolem a nevšímal si jejich udivených tváří.

„Seděl jsem právě před svou chatrčí a pozoroval západ slunce, když se tahle věc s hukotem vynořila z vody a zhltla mě,“ pustil se po chvilce do vysvětlování. „Říkal jsem si, že je to velice zvláštní. Kde to jsme?“

„V Krullu,“ odpověděl mu Mrakoplaš. Vrhl přísný pohled na Zavazadlo, ale tomu se bůhvíjak podařilo působit dojmem oddané přítulnosti. Lidi hltalo často, ale zatím pokaždé, když se znovu otevřelo, bylo uvnitř jen Dvoukvítkovo prádlo. Dokonale suché.