Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Měl jsi říci ‚kde to jsem‘,“ pokračoval hlas.

„A kdybych se to dozvěděl,“ zeptal se Mrakoplaš, „líbilo by se mi to?“ Upřeně se díval do tmy. Teď, když už si na ni trochu zvykl, něco nejasně zahlédl. Něco matného, sotva dost zřetelného pro lidské oko, pouhý stín v temném prostoru. A přitom měl pocit, že je to něco podivně známého.

„Tak jo,“ přikývl, „kde to jsem?“

„Sníš.“

„Mohl bych se už probudit, prosím?“

„Ne,“ odpověděl mu další hlas, stejně starý a vyschlý jako ten první, ale zřetelně jiný.

„Musíme ti říci něco velmi důležitého,“ ozval se třetí hlas, pokud je to možné ještě podobnější hlasu mumie než ty dva předchozí. Mrakoplaš tupě přikývl. Kdesi v pozadí jeho mysli se plížilo Zaklínadlo a nahlíželo mu přes mentální rameno.

„Způsobil jsi nám hodně starostí, mladý Mrakoplaši,“ pokračoval hlas. „Takové ty věci jako padání přes Okraj světa bez ohledu na ostatní lidi. Museli jsme dost vážně změnit skutečnost, abys věděl.“

„No tohle!“

„Teď před sebou máš velmi důležitý úkol.“

„Aha, no tak dobře.“

„Před mnoha lety jsme připravili situaci, kdy se jedno z nás mohlo ukrýt ve tvé hlavě, protože jsme předvídali věci, které se stanou. A ty v nich teď budeš hrát velmi důležitou úlohu.“

„Já? Proč?“

„Hodně jsi běhal po Ploše,“ vysvětloval mu jeden z hlasů. „Máš dar přežít.“

„Já? Přežít? Vždyť mě několikrát málem zabili!“

„Přesně.“

„Hm.“

„Ale už nikdy se nepokoušej znovu spadnout z Plochy. To by se nám nelíbilo.“

„A kdo je to my, to byste mí nemohli říci?“

V temnotě to hlasitě zašustilo.

„Na začátku bylo slovo,“ prohlásil suchý hlas za ním.

„Ne, na začátku bylo vejce,“ opravil ho jiný hlas. „Přesně si to pamatuju. Velké vejce, ze kterého se zrodil vesmír. Bylo maličko gumovité.“

„No, v tomhle případě se oba mýlíte. Já vím, že to byl prapůvodní sliz.“

Hlas někde u Mrakoplašova kolena prohlásil: „Ne, to bylo až potom. Nejdřív tady byla nebeská klenba. Spousta nebeské klenby. Byla původně hodně lepkavá, jako cukrová vata, nebo spíš sirupovitá, přesněji řečeno…“

„Pokud by to někoho zajímalo,“ ozval se sípavý hlas po Mrakoplašově levici, „mýlíte se všichni. Na začátku bylo Odkašlání—“

„Pak slovo —“

„Odpusťte, ale byl to sliz —“

„Určitě dost gumovitý, řekl bych —“

Chvilku bylo ticho. Pak se ozval jeden z hlasů: „No, ať už to bylo cokoliv, moc dobře si to pamatujeme.“

„Tak, tak.“

„Samozřejmě.“

„A naším úkolem je zaručit, že se tomu nic nestane, Mrakoplaši.“

Mrakoplaš upíral oči do tmy. „Mohli byste mi laskavě vysvětlit, o čem to vlastně mluvíte?“

Ozval se zase takový papírový povzdech. „Tak tady máte ty své metafory,“ prohlásil jeden z hlasů. „Podívej, je velmi důležité, abys ochraňoval Zaklínadlo, které nosíš v hlavě, a v pravý čas nám je zase přinesl zpět, rozumíš? V době, kdy nadejde ta pravá chvíle k tomu, abychom byly řečeny, chápeš to?“

Mrakoplaš si pomyslel: abychom byly řečeny?

A pak najednou pochopil, co za podivné obrysy to nezřetelně vidí v temnotě před sebou. Bylo to písmo na stranách knihy, viděné zespoda.

„Takže já jsem v Oktávu?“ zeptal se.

„V určitém metafyzickém smyslu,“ potvrdil mu nedbalým tónem jeden z hlasů. Dost se přiblížil. Mrakoplaš cítil přímo před nosem suchý šustot…

Dal se na útěk.

Na černém pozadí nebe zářila osamocená rudá tečka. Trémon, stále ještě oblečený do obřadního roucha předepsaného k inauguraci hlavy Řádu, měl pocit, že za chvíli, kdy ji pozoroval, se o něco zvětšila. Otřásl se a odvrátil se od okna.

„No?“

„Je to hvězda,“ sdělil mu profesor astrologie, „myslím.“

„Vy si to myslíte?“

Astrolog zamrkal.

Stáli v observatoři Neviditelné univerzity a ani ta droboučká tečka na obzoru na něj neshlížela tak zle jako jeho nový nadřízený.

„No, víte, háček je v tom, že jsme se vždycky domnívali, že hvězdy vypadají stejně jako naše slunce —“

„Myslíte jako ohnivé koule v průměru zhruba dvou kilometrů?“

„Ano. Ale tahle nová je, no jednoduše řečeno — velká.“

„Větší než slunce?“ doplnil Trémon. On sám považoval ohnivou kouli o průměru dvou kilometrů za dost působivou, i když s hvězdami jako takovými v zásadě nesouhlasil. V jejich uspořádání nebyl řád a obloha s nimi vypadala jako neuklizená.

„Mnohem větší,“ odpověděl pomalu astrolog.

„Mohla by být větší než hlava Velké A‘Tuin?“

Astrolog byl očividně v rozpacích.

„Je větší než Velká A‘Tuin a celá Zeměplocha dohromady,“ odpověděl. „Prověřovali jsme to a jsme si naprosto jistí.“

„To je opravdu veliká,“ souhlasil Trémon. Na jazyk se mu dralo slovo „obrovská“.

„Opravdu masivní,“ souhlasil spěšně astrolog.

„Hmm.“

Trémon začal přecházet sem a tam po podlaze observatoře zdobené mozaikou, znázorňující znamení zeměplošského zvířetníku. Bylo jich celkem čtyřiašedesát, od Vezena — Dvouhlavého klokana ke Gahoolii — Váze s tulipány (souhvězdí velké důležitosti pro všechny víry, jehož význam, bohužel, už byl dávno zapomenut).

Zastavil se na zlatomodrém obrazu Mubbo — Hyeny a najednou se prudce otočil.

„Narazíme na ni?“

„Obávám se, že ano, pane,“ přisvědčil astrolog.

„Umm,“ Trémon popošel několik kroků a zamyšleně si mnul bradu. Zastavil se jednou nohou na hlavě Okjocka — Obchodníka a druhou na špičce Nebeského pastiňáku.

„Těmhle věcem příliš nerozumím,“ prohlásil nakonec, „ale mám dojem, že to nebude nic příjemného, že?“

„Ne, pane.“

„Jsou hodně horké, co? Hvězdy, myslím.“

Astrolog polkl. „Ano, pane.“

„Shoříme?“

„Nakonec. Předtím však nastane plochotřesení, do pevniny udeří příbojové vlny, dojde k poruchám přitažlivosti a pravděpodobně se z Plochy oloupe dýchatelná atmosféra.“

„Aha. Jedním slovem naprostý zmatek, žádný organizovaný chaos.“

Astrolog zaváhal, ale nakonec se vzdal. „I tak by se to dalo říci, pane.“

„Lidé zpanikaří?“

„Velice rychle, obávám se.“

„Hmm,“ zabručel Trémon, který právě kráčel po Bráně pravděpodobnosti a pomalu se blížil k Nebeské krávě. Znovu zvedl oči k rudému záblesku na obzoru. Jak se zdálo, došel konečně k nějakému rozhodnutí.

„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla — proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“

„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.

Trémon se na něj ošklivě podíval.

„Ostatní Řády prohledávají všechny země mezi Ankh-Morporkem a Středem,“ pokračoval, „a na prstech vypočítával jeden bod za druhým, „protože se zdá na první pohled nesmyslné, aby někdo vletěl do mraků a už se neukázal…“

„Pokud tam třeba do něčeho nenarazil. Co když byly ty mraky samý kámen?“ pokusil se astrolog neohrabaně, a jak se ukázalo zcela marně, zažertovat.