Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Jenže on se někde objevit musel. Zeptejme se: Kde?“

„Kde?“ zeptal se astrolog poslušně.

„Okamžitě se nám nabízí, co máme dělat.“

„Aha,“ chápavě přikývl astrolog, který měl co dělat, aby s mágem, který právě uháněl napříč Dvěma tlustými bratranci, udržel krok.

„A to je?“

Astrolog zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s očima stejně šedýma a přátelskýma jako ocel.

„Hm, přestaneme hledat…?“ pokusil se namátkou.

„To je ono! Použijeme dar, který nám zanechal Stvořitel, mozek, sklopíme oči a co spatříme?“

Astrolog v duchu zasténal. Pak sklopil oči. „Dlaždice?“ pokusil se riskovat.

„Správně, dlaždice, které nám dávají obraz…?“ Trémonova tvář vyzařovala očekávání.

„Zvířetníku?“ zvolal nazdařbůh zoufalý astrolog.

„Správně! Takže jediné, co potřebujeme udělat, je sestavit přesný Mrakoplašův horoskop a budeme přesně vědět, kde je!“

Astrolog se zatvářil jako člověk, který po delším tanci na pohyblivém písku znovu pod nohama ucítil pevnou zem.

„Budu potřebovat přesný čas a místo jeho narození,“ řekl mnohem jistějším hlasem.

„To je jednoduché. Opsal jsem si je z univerzitních záznamů, než jsem šel sem nahoru.“

Astrolog nahlédl do poznámek a na čele se mu objevily vrásky. Přešel místnost a u protější stěny vytáhl velkou zásuvku plnou grafů a hvězdných map. Znovu si přečetl poznámky. Potom vyjmul pár složitě propojených kompasů a provedl na mapách několik měření. Pozvedl malé mosazné astrolábium a opatrně je natáhl. Pískl mezi zuby. Na stole sebral kousek křídy a na tabuli vedle si poznamenal několik čísel.

Trémon mezitím vyhlížel z okna a upíral oči na novou hvězdu. Myslel si: Legenda o pyramidě v Tsortu říká, že ten, kdo vysloví všech osm Zaklínadel najednou, až bude Zeměplocha v nebezpečí, dosáhne toho, po čem opravdu touží. A to bude brzo!

Potom mu myšlenky přeskočily: Vzpomínám si na toho Mrakoplaše, že to byl ten neohrabaný mládenec, který byl vždycky skoro poslední ve třídě? V těle neměl jedinou kouzelnou kostičku. Jen kdybych ho tak dostal sem, to bychom se na to podívali, jestli bychom nedali dohromady všech osm…

Astrolog prudce vydechl a prohlásil: „Sakra!“ Trémon se obrátil.

„Tak co?“

„To je neuvěřitelné,“ zajíkal se astrolog. Čelo měl samou vrásku. „Vážně je to dost divné.“

„Jak divné?“

„Narodil se ve znamení Malé skupiny nudných slábnoucích hvězd, které, jak jistě víte, leží mezi Létající myší a Zauzleným střevem. Říká se, že ani náhodou by se vám nepodařilo najít něco zajímavého na takovém znamení ‚které…“

„Ano, dobrá, pokračujte!“ prohlásil Trémon netrpělivě.

„Tohle znamení je už tradičně spojeno s výrobci šachovnic, prodavači cibule, výrobci sádrových náboženských sošek nejlevnějšího druhu a lidmi alergickými na cín. To vůbec není znamení čarodějů! A navíc, v době jeho narození padal stín Cori Celesti…“

„Nezajímají mě podrobnosti,“ přerušil jeho řeč Trémon. „Prostě mi řekni, jaký má horoskop.“

Astrolog, který byl zatím, jak se zdálo, sám se sebou spokojen, vzdychl a provedl dodatečně několik menších výpočetních operací.

„No, tak dobrá,“ ozval se nakonec. „Jeho horoskop říká tohle: Dnešní den je vhodný pro navázaní nových přátelství. Dobré činy mohou mít nepředvídané souvislosti. Vyhýbejte se konfliktům s druidy. Brzo se vydáte na velmi zvláštní cestu. Vaší šťastnou potravou jsou malé okurčičky. Lidé, kteří vás budou ohrožovat nožem, to s vámi pravděpodobně nemyslí dobře. PS.: S těmi druidy je to míněno vážně!“

„Druidi?“ zamyslel se Trémon. „To by mě zajímalo…“

„Jsi v pořádku?“ ozval se Dvoukvítkův hlas.

Mrakoplaš otevřel oči.

Čaroděj se rychle posadil a chytil Dvoukvítka za košili.

„Chci odsud pryč,“ prohlásil naléhavým hlasem. „Okamžitě!“

„Ale tady se odehraje prastarý a velmi výjimečný obřad!“

„Mně je úplně fuk, jak je prastarý! Chci už zase jednou pod nohama cítit poctivou dlažbu,v nose zápach městských žump, chci být někde, kde jsou davy lidí, ohně, střechy a zdi a podobné milé věci! Chci domů!“

Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.

Do očí se mu vedraly slzy, když si vzpomněl na hru světel na kopuli chrámu Malých bohů, onoho význačného orientačního bodu, a hrdlo se mu sevřelo, když si vybavil stánek s pečenými rybami a brambůrky na křižovatce Hnojné uličky a ulice Mazaných řemeslníků. Myslel na nakládané okurky, které se tam prodávaly, na ty velké zelené ovály, které se povalovaly na dnech dřevěných škopků jako líné velryby. Vábily Mrakoplaše bez ohledu na strašlivou vzdálenost, která je dělila, a slibovaly mu, že ho seznámí s pikantními vejci, naloženými ve vedlejším sudě.

Vzpomínal na útulné a teplé podkroví v městských stájích, kde nocoval. Jaký byl hlupák, když si občas právě na ten život stěžoval! Teď se mu to zdálo neuvěřitelné, ale tenkrát se mu zdál nudný!

Už toho měl právě dost! Vrátí se domů. Ó volání nakládaných okurek, já vás slyším…

Odstrčil Dvoukvítka stranou, důstojným pohybem si podkasal své roucho, obrátil tvář v tu stranu, kde odhadoval, že leží jeho rodné město, a s pevným rozhodnutím a velkou roztržitostí vykročil přímo přes okraj deset metrů vysokého trilithonu. [7] Pozn. překl.: Trilithon — kamenná stavba ze dvou svislých a jednoho napříč postaveného obrovského balvanu.

Ani o nějakých deset minut později, když ho Dvoukvítek, vyděšený a ustaraný, vyhrabal z obrovské závěje u základu kamenů, se jeho výraz nezměnil. Dvoukvítek na něj upřel pohled.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nejistě. „Kolik ti ukazuju prstů?“

„Já chci domů!“

„Jasně.“

„Nepokoušej se mi to rozmluvit, mám toho všeho dost. Chtěl jsem říci, že jsme si to sice všechno překrásně užili, ale já prostě už to… co?“

„Řekl jsem v pořádku,“ přikývl znovu Dvoukvítek. „Já už bych taky docela rád znovu viděl Ankh-Morpork. Předpokládám, že už ho většinu touhle dobou znovu postavili.“

Měli bychom vzpomenout, že ve chvíli, kdy dvojice opouštěla město, hořelo jasnými plameny, a taky to, že tahle skutečnost měla přímou souvislost s tím, že Dvoukvítek objasnil ziskuchtivé, ale nesolidní veřejnosti princip požárního pojištění. Ničivé ohně však byly na druhé straně pravidelnou součástí morporského života a město bylo vždy znovu a nadšeně dobudováno s použitím místních materiálů, především dokonale vyschlého dřeva a došků napuštěných dehtem.

„Jo?“ prohlásil Mrakoplaš, který se trochu vzpamatoval. „Prima. Tak dobře. Výborně. Takže bychom se měli vydat co nejdřív na cestu.“

Postavil se na nohy a oprášil ze sebe sníh.

„Já si jenom myslím, že bychom měli počkat do rána,“ opatrně nadhodil Dvoukvítek.

„Proč?“

„No, hlavně proto, že pekelně mrzne, nevíme, kde jsme, Zavazadlo se ztratilo, stmívá se…“

Mrakoplaš se zarazil. Měl dojem, že v hlubokých roklinách své mysli slyší šustění napůl zpráchnivělého papíru. Začal se bát, že se mu budou od dnešního dne sny opakovat, a pomyslel si, že má na práci mnohem zajímavější věci než to, co by mu poručila přehršle starodávných zaříkadel, která nebyla schopná shodnout se ani na tom, jak vznikl vesmír.