Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Slyšel jsi někdy o kulturním šoku?“ zasyčel mu do ucha.

„Co to má být?“

„To je přesně to, co utrpí lidé, kteří stráví pět set let marnými pokusy jak přinutit kamenný kruh, aby ukazoval přesně, a pak potkají někoho s malou knížečkou, která má jednu stranu pro každý den a k tornu ještě obsahuje přehršli takových moudrostí jako ‚teď je nejlepší čas k sázení zelených fazolek‘, nebo ‚ranní ptáče dál doskáče, ale dřív chcípne‘, a ty si musíš o kulturním šoku pamatovat především jedno…“ Mrakoplaš se na nadechl a tiše pohnul rty, aby si vzpomněl, kam až v té větě došel „. …jediné.“ dokončil.

„Co?“

„Nikdy nesmíš kulturní šok způsobit člověku, který pilotuje tisícitunový kámen!“

„Už je to pryč?“

Trémon opatrně vyhlížel nad cimbuřím Věže umění, obrovského kužele napůl rozpadlého zdiva, který se tyčil nad střechami Neviditelné univerzity. Chomáč studentů a instruktorů magie, kteří stáli na zemi hluboko pod ním, přikývl.

„Určitě?“

Kvestor přiložil spojené ruce k ústům a zavolal:

„Už před hodinou to prolomilo dveře vedoucí na Střed a uprchlo, pane!“

„Špatně,“ prohlásil Trémon. „My jsme uprchli, to odešlo. Dobrá, v tom případě sejdu dolů. Dostalo to někoho?“

Kvestor polkl. Nebyl čaroděj, ale laskavý, dobrosrdečný člověk, který něco takového, jako se odehrálo v poslední hodině, vůbec neměl vidět. Samozřejmě že se občas stávalo, že univerzitními budovami bloudili malí démoni, barevná světýlka a občas nějaká ta napůl zhmotnělá představa, ale na nepříčetném řádění Zavazadla bylo něco, co mu opravdu zabrnkalo na nervy. Ten, kdo by se to pokusil zastavit, by měl stejnou naději, jako kdyby se pustil do křížku s ledovcem.

„Polklo to… zhltlo to děkana svobodomyslných věd, pane,“ vykřikl.

Trémon se poněkud rozveselil. „Všechno zlé je k něčemu dobré, „ zabručel si pro sebe.

Vydal se dolů po dlouhém spirálovitém schodišti. Po nějaké chvíli se mu na rtech objevil pokřivený tenký úsměv. Den se začal očividně vylepšovat.

Měl před sebou spoustu organizační práce. A jestli vůbec bylo něco, co Trémon opravdu miloval, pak to byly chvíle, kdy mohl něco organizovat.

Kámen svištěl nad náhorními planinami a vířil sníh závějí pouhých pár metrů pod sebou. Belafon bručel něco o spěchu a tu namazal trochu masti ze jmelí a tam přimaloval magickou runu, zatímco Mrakoplaš si v hrůze zakrýval oči a Dvoukvítek se strachoval o Zavazadlo, na které si vzpomněl.

„Kupředu a vzhůru!“ vykřkl druid do svistu proudícího vzduchu. „Pohleďte, velký nebeský počítač!“

Mrakoplaš vyhlédl mezi prsty. Daleko vpředu na obzoru uviděl obrovskou konstrukci z šedých a černých kamenných desek, uspořádaných do soustředných kruhů a tajemných uliček, které vypadaly na pozadí bílého sněhu pochmurně a odmítavě. Něco takového tady přece nemohli vytvořit lidé! Je to jistě skupina obrů, které proměnil v kámen nějaký…

„Vypadá to jako pěkná hromada kamení,“ ozval se Dvoukvítek.

Belafon strnul uprostřed gesta.

„Cože?“

„No, že jsou moc hezké na pohled,“ spěšně mu vysvětloval turista. Hledal nějaké přiléhavé slovo. „Plné etnického kouzla,“ dodal nakonec.

Bylo vidět, jak druid tuhne. ‚Hezké?“ obrátil se k Dvoukvítkovi s nepříliš přátelským výrazem. „Triumf otesávání křemičitanů, zázrak moderních stavebních metod — o tom ty prohlásíš jenom‚ hezké‘?“

„Samozřejmě,“ pokračoval v řeči Dvoukvítek, pro nějž byl sarkasmus pouhé slovo o devíti písmenech začínající na ‚s‘.

„Co to znamená etnický?“

„To znamená neobyčejně působivý, impozantní,“ vskočil jim spěšně do řeči Mrakoplaš, „a zdá se mi, že nám hrozí nebezpečí přistání. Kdyby ti to nevadilo, nemohl bys…?“

Belafon, nepříliš ukonejšený, se otočil a ublíženým šepotem ze sebe vychrlil řadu nereprodukovatelných výrazů, které končily slovem ‚hezké!‘.

Kámen zpomalil, sklouzl v záplavě sněhového prachu stranou a zůstal viset ve vzduchu nad kruhem. Pod nimi stál na volné ploše jiný druid, v každé ruce svíral svazeček jmelí a mával jimi ve složitých gestech. Belafon zkušeně spustil kamennou plotnu na dva obrovské vztyčené balvany, kam dosedla jen se slabým cvaknutím.

Mrakoplaš s hlasitým zasyčením vypustil dech, který se okamžitě rozběhl někam schovat.

Na boku balvanu zaskřípal konec žebříku a nad jeho okrajem se objevila hlava staršího druida. Udiveně se podíval na oba cestující a pak se obrátil k Belafonovi.

„Dorazil jsi v poslední chvíli,“ prohlásil. „Do Dne prasečí hlídky zbývá sotva sedm týdnů a zase je to všechno na nás.“

„Ahoj, Zakhirahu,“ kývl mu na pozdrav Belafon. „Tak co se stalo tentokrát?“

„Ale, je to všechno na houby. Dneska to předpovědělo východ slunce s tříminutovým předstihem. Asi se nám to nějak zbláznilo, obávám se.“

Belafon se spustil na žebřík a vzápětí zmizel pod okrajem balvanu. Oba cestující se podívali na sebe a pak upřeli pohled do obrovského volného prostoru mezi vnějším a vnitřním kruhem kamenů.

„Co teď?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Co kdybychom si zdřímli?“ nadhodil zkusmo Mrakoplaš.

Dvoukvítek si ho nevšímal a začal slézat po žebříku.

Všude mezi kameny se pohybovali druidi a oklepávali megality malými kladívky. Několik obrovských kamenů bylo položeno na bok a kolem každého se tísnili další druidi, kteří je zkoumali a hádali se. Vzduchem poletovaly útržky nesrozumitelných vět a dolétaly až k místu, kde seděl Mrakoplaš:

„Samozřejmě že je software kompatibilní — Zpěv přechodové spirály byl navržen pro soustředné kruhy, ty debile…“

„Já bych to znovu rozhodil a zkusil jednoduchý obřad měsíce…“

„…dobrá, jasně, kameny jsou v pořádku, takže se nám prostě jenom trochu zbláznil vesmír, jo?“

Mlhou, halící jeho vyčerpanou mysl, se Mrakoplaš prodral až k té strašlivé hvězdě, kterou zahlédli na obloze. S vesmírem bylo včera v noci něco opravdu v nepořádku.

A jak se vůbec dostal zpátky na Plochu?

Měl dojem, že odpovědi na všechny tyhle otázky se skrývají někde v jeho vlastní hlavě. A začal pociťovat nepříjemné podezření, že celou scénu pod ním pozoruje ještě někdo, nebo něco jiného, a to prostřednictvím jeho očí.

Po zaprášených nepoužívaných vedlejších cestách jeho vědomí se odkudsi vyplížilo Zaklínadlo, jasné jako vyleštěná mosaz, a usadilo se mu v předním mozku, odkud pozorovalo celou scénu pod nimi a v duchu vykonávalo něco jako obřad pojídání slaných buráků.

Pokusil se je zatlačit zpět — a svět náhle zmizel.

Ocitl se v temnotě, teplé zatuchlé temnotě, temnotě hrobek, sametové temnotě sarkofágu mumie.

Cítil silný pach staré kůže a nakyslost napůl zteřelého papíru. Papír zašustil.

Cítil, že je okolní temno plné nepředstavitelných příšer, a potíž s nepředstavitelnými hrůzami je v tom, že si je každý velmi snadno představí…

„Mrakoplaši,“ ozval se jakýsi hlas. Mrakoplaš nikdy neslyšel mluvit ještěry, ale kdyby mluvili, měli by jistě přesně takový hlas.

„Hm,“ ozval se. „Ano?“

Hlas se uchechtl — byl to zvláštní zvuk, takový papírový.