Terry Pratchett - Lehké fantastično

„My vám chceme spíš pomoci,“ prohlásil Mrakoplaš a upřel oči toužebně na slaninu, která se pálila v ohni. To druida, který byl k Mrakoplašově překvapení docela mladý, očividně zaskočilo. Mrakoplaš sice předpokládal, že teoreticky musí existovat i něco takového, jako jsou mladí druidové, ale tak nějak si je nedovedl představit.

„Takže vy mi nechcete ten kámen ukrást?“ zeptal se druid a spustil srp o několik milimetrů.

„Vždyť já ani nevím, že se kámen dá ukrást,“ odpověděl mu unaveně Mrakoplaš.

„Promiňte,“ vmísil se do hovoru opatrně Dvoukvítek. „Obávám se, že vám hoří večeře.“

Druid se podíval dolů a docela marně zamával nad ohněm rukama. Mrakoplaš se mu vrhl na pomoc, objevil se hustý oblak kouře, popela a zavládl zmatek. Společně vybojované vítězství v podobě několika kusů připálené slaniny vykonalo mnohem víc než dlouhé diplomatické jednání.

„A jak jste se sem vlastně dostali?“ vyzvídal druid. „Jsme přinejmenším ve výši sto šedesáti metrů, tedy pokud jsem si zase nepopletl magické runy.“

Mrakoplaš se pokusil na výšku zapomenout. „My jsme letěli kolem a prostě jsme sem jen tak zapadli.“

„Měli jsme namířeno k zemi,“ dodával Dvoukvítek na vysvětlenou.

„Jenže ten tvůj kámen nás naštěstí zarazil,“ pokračoval zase Mrakoplaš. Ještě teď mu to záda připomínala. „Díky,“ ukončil společné vysvětlení.

„A já si myslel, že jsem vletěl do vzdušného víru,“ poškrabal se za uchem druid, jehož jméno bylo, jak se ukázalo, Belafon. „Takže to jste museli být vy.“ Zimomřivě se zatřásl. „Teď už musí být ráno. Kašlu na předpisy. Vyletím nad mračna, držte se.“

„Čeho?“ vyjekl Mrakoplaš.

„No, snažte se upřeně myslet na to, že nechcete spadnout,“ radil jim Belafon. Potom vytáhl ze záhybů roucha velké kovové závaží a několikrát jím v podivných křivkách máchl nad ohněm.

Mračna kolem nich se začala propadat, Mrakoplaš a Dvoukvítek měli pocit, že jsou mnohokrát těžší, a kámen najednou prorazil poslední vrstvu mračen a ocitl se ve sluneční záři.

Vyrovnal se několik metrů nad šedivou hladinou mračen a pokračoval v testě pod chladnou, ale jasně modrou oblohou. Mračna, která se jim včera večer zdála tak strašlivě vzdálená a dnes ráno nebezpečně dusivá, se teď změnila v krásný šedobílý koberec, který se táhl donekonečna na všechny strany. Tu a tam z nich jako ostrov trčel vrcholek některé z vysokých hor. Za zádí kamene se hladina mračen čeřila v neklidných vírech. A kámen…

Byl asi deset metrů dlouhý, tři a půl metru široký a namodralý.

„To je skutečně nezapomenutelný pohled,“ prohlásil Dvoukvítek a oči mu nadšeně zářily.

„Hm, ale co drží ten kámen nahoře?“ zajímalo Mrakoplaše.

„Hlavně velká dávka přemlouvání,“ odpověděl Belafon a začal si ždímat lem roucha.

„Aha,“ přikývl nechápavě Mrakoplaš.

„Držet je nahoře, to je to nejmenší,“ pokračoval ve vysvětlování druid, předpažil a mezerou mezi palcem a ukazovákem zaměřil na vzdálenou horu. „Nejtěžší ze všeho je přistání. Koneckonců, prosby a přemlouvání drží pohromadě celý vesmír, bylo by zbytečné předstírat, že je to všechno pouhopouhá magie.“

Mrakoplaš se náhodou podíval řídnoucím závojem mračen dolů a hodně hluboko pod nimi zahlédl kousek země pokryté sněhem. Byl si jistý, že se ocitli ve společnosti šílence, ale na to byl zvyklý. Pokud si mohl v jeho společnosti zajistit bezpečí tím, že ho bude pozorně poslouchat, byl jedno jediné ucho.

Belafon si sedl a nohy si pohodlně spustil přes okraj kamene.

„Podívejte, nedělejte si starosti. Kdybyste si začali opravdu vážně myslet, že kámen nemůže létat, mohl by to uslyšet, považovat to za přemlouvání a vám by se špatně vedlo, jasný? Je vidět, že jste se ještě nestačili seznámit s novými formami moderního myšlení.“

„Jo, taky mám ten dojem,“ odpověděl mu slabým hlasem Mrakoplaš. Snažil se zapomenout na všechny kameny na zemi. Pokoušel se představit si balvany poletující oblohou jako vlaštovky, snášející se nízko k zemi jen proto, aby mohly v čirém opojení z letu vystřelovat vysoko k nebi…

Byl si až trapně vědom, že mu to ani trochu nejde.

Druidové Zeměplochy se pyšnili svým nadcházejícím sjezdem, na kterém, jak tvrdili, se dostanou na dosah k odhalení tajemství vesmíru. Samozřejmě že jako druidi všude a kdekoliv, i oni věřili v harmonii života, léčivou moc rostlin, přirozený rytmus ročních období a v upálení každého, kdo k těmto pravdám nepřistupuje s tím pravým nadšením. Také se dlouho a podrobně zabývali samými základy stvoření a nakonec zformulovali následující teorii:

Vesmír, tvrdili, existoval díky vyváženosti čtyř základních sil, které nazývali Nadpřirozeno, Přemlouvání, Nejistota a Nasranost.

Tak například Slunce a Měsíc obíhaly Plochu proto, že byly přemluveny, aby nespadly a neuletěly do kosmu, protože měly strach z Nejistoty. Nadpřirozeno umožňovalo stromům růst a Nasranost je udržovala ve vztyčené poloze a tak dál.

Někteří druidové sice naznačovali, že tahle teorie má určité nedostatky, ale příliš nepochodili. Starší příslušníci sdružení jim velmi důrazně vysvětlili, že je v diskusi vždycky místo pro fundovaný argument a že v odborné debatě vítají dobře mířenou ránu, stejně jako dokonalou obranu, ale všechny ty Věci že budou předmětem jednání při nejbližším ohni na počest slunovratu.

„Aha, takže ty jsi astronom?“ zeptal se Dvoukvítek.

„To ne,“ odpověděl Belafon. Kámen zatím opisoval měkkou křivku kolem úbočí hory. „Já jsem poradce v oblasti počítačového hardwaru.“

„Co je to počítačový hardware?“

„No přeci tohle,“ vysvětloval druid a nohou poklepal na kámen. „Tohle je tedy jeden z komponentů. Přesněji řečeno náhradní díl. Mají nějaké potíže s velkými kruhy na planině Vortex. Alespoň to tvrdí. Chtěl bych mít bronzový náramek za každého uživatele, který se vůbec neunavuje tím, aby alespoň nahlédl do manuálu.“ Pokrčil rameny.

„A k čemu to přesně je?“ zeptal se Mrakoplaš. Cokoliv mu bylo dobré, aby odpoutal mysl od vzdálenosti, která ho dělila od země.

„No, můžeš to použít… s pomocí těch kamenů můžeš přesně určit roční dobu a čas,“ odpověděl Belafon.

„Aha. To jako myslíš, když je na něm sníh, tak že je zima?“

„Ano. Vlastně ne! Víš, předpokládejme, že bys chtěl zjistit, kde vyjde ta nebo ona hvězda…“

„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek a z obličeje mu vyzařoval nelíčený zájem.

„No třeba kdybyste chtěli vědět, kdy máte zasadit tu nebo tu rostlinu,“ odpovídal mu Belafon a začal se trochu potit, „nebo třeba kdybyste…“

„Půjčím ti svůj kalendář, jestli chceš,“ nabídl mu Dvoukvítek.

„Kalendář?“

„To je taková kniha, která ti řekne, jaký je den,“ vysvětloval mu unaveně Mrakoplaš. „To by bylo podle tvého gusta.“

Belafon ztuhl. „Kniha?“ zeptal se rozpačitě. „Myslíš jako papírová?“

„Jo.“

„No, to se mi nezdá zrovna nejspolehlivější,“ řekl druid pohrdlivě. „Jak může kniha vědět, který je právě den? Papír přece neumí počítat.“

Dupl na přední konec kamene a ten se znepokojivým způsobem rozhoupal. Mrakoplaš vyděšeně polkl a přitáhl si Dvoukvítka k sobě.