Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem jenom, že ty to neumíš.“

„Ale já nikdy na něčem takovém neseděl!“

„To je náhoda!“

„Jenže ty jsi řekl, že… Podívej se na nebe!“

„Ne, nechci!“

„Co se to stalo s hvězdami?“

A tak se stalo, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem byli první obyvatelé Zeměplochy, kteří uviděli, co jim budoucnost chystá.

Tisíc mil za jejich zády se z mračen tyčila hora Cori Celesti a vrhala ostrý stín na zpěněná mračna, takže bohové by si toho mohli všimnout také, ale bohové se normálně na oblohu nedívají a právě v téhle chvíli se hádali s Ledovými obry, kteří odmítli ztlumit rádio.

Na okraji, ve směru, kterým neúnavně postupovala velká A‘Tuin, zmizely z oblohy všechny hvězdy.

V celém tom sametově černém kruhu zbyla jen jedna jediná hvězda, rudá a zlověstná, hvězda která zářila jako oko vzteklinou nakaženého norka. Byla malá, strašlivá a nelítostná. Plocha mířila přímo k ní.

Mrakoplaš věděl přesně, co je za takové situace nutno udělat. Vykřikl a zamířil s koštětem svisle dolů.

Galder Počasvosk stál s pozvednutýma rukama uprostřed osmicípé hvězdy.

„Uršalo, dileptor, c‘hula, splňte má přání!“

Nad hlavou se mu objevil malý obláček mlhy. Podíval se koutkem na Trémona, který neochotně postával na okraji magického obrazce.

„Ta další část je opravdu velice zajímavá,“ mrkl na něj Galder. „Dávej pozor. Kot-b‘hai! Kot-sham! Ke mně, duchové malých osamělých kamenů a všech ustaraných myší menších než pět centimetrů!“

„Cože?“ zeptal se Trérnon.

„Tenhle kousek jsem musel velice dlouho studovat,“ souhlasil Galder. „Zvlášť to o těch myších. Ano, kde jsem to skončil? Jo…“

Znovu pozvedl paže. Trémon ho pozoroval a nepřítomně si olízl rty. Ten starý hlupák se celou svou soustředěnou myslí upíná k Zaklínadlu a jeho, Trémona, si vůbec nevšímá. Místností se převalovala slova moci, odrážela se od stěn a mizela ve skulinách za nábytkem a předměty v policích. Trémon zaváhal.

Galder na chvíli zavřel oči a tvář se mu změnila v extatickou masku, když se chystal vyslovit závěrečné slovo.

Trémon se přihrbil a prsty se mu sevřely znovu kolem držadla nože. Galder otevřel jedno oko, kývl na něj a poslal stranou proud sily, který zvedl mladšího muže jako pírko a udeřil jím o zeď.

Galder na něj přátelsky zamrkal a znovu pozvedl paže.

„Ke mně, ó duchové…“

Ozvalo se zahřmění, světlo zmizelo a nastala chvíle fyzické nestability, během níž se stěny zdánlivě skládaly do sebe. Trémon zaslechl ostré nadechnutí a pak tupý, hlasitý úder.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Když uběhlo několik minut, vylezl Trémon zpoza velkého křesla a oprášil se. Zapískal si několik tónů nějakého nesmyslu a s přehnanou nenápadností se obrátil ke dveřím. Zrak přitom upíral ke stropu, jako by něco takového v životě neviděl. Pohyboval se způsobem, který dával tušit, že chce překonat rychlostní rekord v nenápadné chůzi.

Uprostřed magického osmiúhelníku dřepělo Zavazadlo a klapalo víkem. Trémon se zastavil. S hrůzou z toho, co uvidí, se pomalu, velice pomalu otočil.

V útrobách Zavazadla zahlédl sloupečky čistého prádla, slabě vonícího levandulí. Čaroději tak nějak přišlo, že je to nejstrašnější věc, kterou kdy v životě viděl.

„Ehm, no,“ odkašlal si, „neviděl jste tady čirou náhodou někde ještě jednoho čaroděje?“

Zavazadlu se podařilo vypadat ještě výhružněji.

„Aha,“ řekl Trémon. „No dobrá. Na tom vlastně nezáleží.“

Soustředěně popotahoval za lem svého roucha a zdálo se, že ho na okamžik zaujal vyšívaný vzorek. Když zvedl hlavu, ta strašlivá truhlice tam stále byla.

„Na shledanou,“ řekl a dal se na útěk. Ze dveří se mu podařilo vyběhnout právě včas.

„Mrakoplaši?“

Mrakoplaš otevřel oči. Ne, že by mu to nějak pomohlo. Prostě namísto aby viděl jenom samou čerň, viděl kolem sebe samou bělost a kupodivu to bylo ještě horší.

„Jsi v pořádku?

„Ne.“

„Aha.“

Ležel na kameni poprášeném sněhem, ale ten kámen nějak nevypadal tak docela jako obyčejný kámen. Tak například se neměl pohybovat.

Kolem vál sníh. Dvoukvítek seděl asi metr od něj a na tváři měl opravdovou starost.

Mrakoplaš zasténal. Všechny kosti v těle mu vyčítaly způsob, jak s nimi v posledních chvílích zacházel, a stavěly se do fronty na stížnosti.

„Co se stalo?“

„Vzpomínáš, když jsme letěli v mracích a já měl strach, abychom do něčeho nenarazili, řekl jsi, že jediná věc, do které bychom v té výšce mohli narazit, je mrak nacpaný kamením.“

„No a?“

„Jak jsi to věděl?“

Mrakoplaš se rozhlédl kolem, ale co se týče malebnosti a členitosti okolí, mohli být klidně uvnitř pingpongového míčku.

Skála pod nimi byla prostě skála. Když přejel rukou po jejím povrchu, ucítil jasně stopy kamenického dláta. Když přiložil ucho na chladný vlhký kámen, měl dojem, že slyší pomalé bušení, podobné tepu srdce. Opatrně se plazil kupředu, až se dostal na okraj kamene a opatrně se přes něj podíval.

V té chvíli musel kámen prolétat nad trhlinou v mracích, protože Mrakoplašovi se podařilo zahlédnout nezřetelné, vzdálené vrcholky rozeklaných hor.

Byly strašlivě hluboko.

Nesrozumitelně zabublal a pozpátku, centimetr za centimetrem ustupoval nazpět.

„Je to zvláštní,“ oznámil nakonec Dvoukvítkovi. „Kameny přece nelítají. Jsou známé právě tím, že to nedělají.“

„Jenže možná by zrovna lítaly, kdyby mohly,“ zasnil se Dvoukvítek. „Možná že tenhle právě přišel na to, jak se to dělá.“

„No, tak hlavně doufejme, že to najednou nezapomene,“ ušklíbl se nejistě Mrakoplaš. Podkasal si navlhlé roucho a zachmuřeně se rozhlížel po okolních mracích. Zasnil se nad tím, že někde jistě existují lidé, kteří mají svůj život ve vlastních rukou. Ráno vstanou a večer si jdou v klidu lehnout a mají celkem slušnou jistotu, že nepřepadnou přes Okraj světa ani že na ně nezaútočí banda připitomělých mágů, natož aby se probudili na balvanu, který zřejmě propadl touze dostat se do vyššího postavení, než bývá u kamenů zvykem. Matně si vzpomněl, že i on tak kdysi žil.

Mrakoplaš zavětřil. Balvan byl cítit něčím smaženým. Vůně, jak se zdálo, přicházela odněkud zepředu a promlouvala přímo k čarodějově žaludku.

„Necítíš nic?“

„Řekl bych, že je to slanina,“ prohlásil Dvoukvítek.

„Já doufám, že je to slanina,“ pokýval Mrakoplaš hlavou, „protože ji teď najdu a sním.“ Bez ohledu na pohyb kamene se postavil a kolébavým krokem námořníka se vydal do mračen a očima pátral ve vlhkém šeru.

Vpředu, nebo přesněji řečeno na přídi kamene, seděl u čadivého ohníčku na zkřížených nohou malý druid. Na hlavě měl uvázaný kus nepromokavého plátna a ozdobným srpem postrkoval po pánvi kusy slaniny.

„Ehm,“ ozval se nezávazně Mrakoplaš. Druid zvedl oči a upustil pánev do ohně. Vyskočil na nohy a výhružně napřáhl srp. Vypadal tak nebezpečně, jak jen může vypadat člověk v mokré noční košili a s promočeným šátkem uvázaným na babku.

„Varuju vás. S každým únoscem ošklivě zatočím!“ zvolal a strašlivě kýchl.