Terry Pratchett - Magický prazdroj

DOKONALÁ ORGANIZACE PRÁCE.

Čas se dal znovu do pohybu. Hůl, která celou tu dobu nehnutě visela ve vzduchu několik metrů od Mrakoplaše, se s jekotem pohnula kupředu.

Pak zaznělo kovové zadunění, když ji Peníz v letu zachytil.

Hůl vyrazila zvuk, jako když někdo přejel tisícem nehtů po okenní tabuli. Trhala sebou nahoru a dolů, zmítala rukou, která ji svírala, a nakonec po celé délce vykvetla v oblak jedovaté zelené záře.

Tak. Nakonec jsi mě tedy zradil.

Peníz zasténal, ale držel hůl pevně. Kov pod prsty se mu změnil v rudě červený a pak v jasně bílý.

Hoch natáhl ruku před sebe a síla, která pramenila z hole, hučela kolem, odfukovala mu z vlasů snopy jisker a tvarovala jeho roucho do odpudivých a nepříjemných tvarů. Nakonec zoufale vykřikl a udeřil holí do parapetu, kde po ní zůstala dlouhá bublající prohlubeň.

Pak ji odhodil. Zazvonila na dláždění, kousek se kutálela a pak zůstala nehybně ležet. Podruhé v krátké chvíli se před ní mágové rozprchli jako hejno slepic.

Peníz klesl na kolena a třásl se jako osikový list.

„Nelíbí se mi, když musím zabíjet lidi,“ vypravil ze sebe. „Určitě to není správné.“

„Té myšlenky se drž,“ nabádal ho horlivě Mrakoplaš.

„Co se vlasně stane s lidmi, když zemřou?“ zeptal se Peníz.

Mrakoplaš otočil oči ke Smrťovi.

„Myslím, že na tuhle otázku bys měl odpovědět ty,“ kývl na něj hlavou.

ON MĚ NEVIDÍ ANI NESLYŠÍ, PROTOŽE O TO ZATÍM NESTOJÍ.

Ozvalo se slabé zazvonění. Hůl se kutálela nazpět k Penízovi, který ji v hrůze pozoroval.

Zvedni mě.

„To přece nemusíš,“ opakoval Mrakoplaš znovu.

Nemůžeš mně vzdorovat. Nemůžeš přece porazit sám sebe, zvonila hůl.

Peníz se velmi pomalu sehnul a zvedl ji.

Mrakoplaš vrhl rychlý pohled na svou ponožku. Zbýval z ní chomáč připálené vlny. Její krátká válečná kariéra ji bohužel přivedla do stavu, kdy byla mimo dosah pomoci té nejšikovnější jehly.

Tak a teď ho zabij.

Mrakoplašovi se sevřelo srdce. Všem přihlížejícím mágům se sevřelo srdce. Dokonce i Smrť, kterému se nemělo co sevřít, pro jistotu pevněji sevřel svou kosu.

„Ne,“ odpověděl chlapec.

Víš, co se dělá s neposlušnými chlapci.

Mrakoplaš viděl, jak supermágova tvář zbledla.

Hlas hole se teď změnil. Ječela.

Kdybych tady nebyl já, kdo by ti říkal, co máš dělat?

„To je pravda,“ přiznal Peníz pomalu.

Podívej, co všechno jsi dokázal.

Peníz se pomalu rozhlédl po vyděšených tvářích.

„To vidím,“ přikývl.

Naučil jsem tě všechno, co sám znám.

„Myslím si,“ řekl Peníz pomalu, „že toho neznáš dost.“

Nevděčníku! Kdo ti daroval tvůj vlastní osud!?

„Ty,“ přikývl chlapec. Pak zvedl hlavu.

„Uvědomil jsem si, že jsem se mýlil a udělal jsem velkou chybu,“ dodal potichu.

Výborně, takže teď —

„Neodhodil jsem tě dost daleko!“

Jediným pohybem se Peníz postavil a zvedl ruce, ve kterých svíral hůl, nad hlavu. Chvíli stál jako socha a ruce se mu ztrácely v ohnivé kouli barvy roztavené mědi. Ta pak zezelenala, prošla několika odstíny modři, zfialověla a pak vzplála čistou oktarínou.

Mrakoplaš si proti té záři zastínil oči rukou a viděl Penízovu ruku, stále ještě celou, jak pevně svírá hůl a mezi prsty mu protékají kapičky roztaveného kovu.

Ustoupil stranou a vrazil do Zovce. Starý mág stál jako socha s otevřenými ústy.

„Co se stane teď?“ zeptal se ho Mrakoplaš.

„Nikdy ji neporazí,“ zasípal Zovce. „Je jeho. Je stejně silná jako on. On má sílu, ale ona ví, jak ji usměrnit.“

„Chceš říct, že nakonec zničí jeden druhého?“

„V tom je naše naděje.“

Boj zmizel v oblaku vlastní záře. Pak se začala třást země.

„Čerpají ze všeho magického,“ řekl Zovce. „Uděláme dobře, když opustíme věž.“

„Proč?“

„Myslím, že zanedlouho zmizí.“

A jak Mrakoplaš zjistil jediným pohledem, bílé kameny kolem ohnivého mraku už teď vypadaly, jako kdyby tály a mizely v ohnivé záplavě.

Mrakoplaš zaváhal.

„Neměli bychom mu nějak pomoct?“

Zovce se podíval na něj a pak na ohnivou záplavu, která se pomalu šířila.

„Lituju.“ odpověděl.

„No jo, ale třeba by stačila trocha pomoci, sám jste viděl, jaká ta věc je —“

„Lituju.“

„On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“

„To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.

Mrakoplaš zasténal.

„Co zbude, až tohle všechno skončí?“ vykřikl. „Co zbude?“

Zovce sklopil oči.

„Lituju.“

Oktarínové světlo ještě zesílilo a po okrajích začalo černat. Nebyla to ta čerň, která je opakem světla, byla to zrnitá, sypká čerň, která se ukrývá za oslňující září a v žádné slušné skutečnosti nemá co dělat. Bzučela.

Mrakoplaš několikrát nejistě poskočil na místě, protože jeho nohy, instinkty a neuvěřitelně dokonale vyvinutý pud sebezáchovy přetížily jeho nervový systém až k bodu zkratu, ale naštěstí se v poslední chvíli chopilo vlády nad jeho tělem jeho svědomí.

Vrhl se do ohně a natáhl se po holi.

Mágové prchali. Několik jich dokonce přeskočilo parapet věže a teď dolů levitovalo.

Musíme říci, že byli mnohem prozíravější než ti, kteří k útěku použili schodiště, protože věž zhruba za třicet vteřin zmizela.

Sníh se dál snášel kolem mohutného pilíře bzučící temnoty.

Mágové, kteří přežili a sebrali dost odvahy na to, aby zvedli hlavy, spatřili, že z nebe padá malý předmět, který za sebou nechává plameny. Dopadl na dlažbu, kde se z něj ještě několik minut kouřilo. Pak ho uhasil houstnoucí sníh.

Zanedlouho z něj zbyl jen malý bílý kopeček.

O chvíli později se na nádvoří objevila zavalitá postava, která se kotníky rukou opírala o zem. Ta odhrábla sníh a vytáhla věc na světlo.

Byl to, nebo spíš býval, klobouk. Život se s ním nemazlil. Velký kus široké krempy uhořel, špička úplně chyběla a začernalá stříbrná písmena byla téměř nečitelná. Část jich chyběla. Ta zbývající hlásila do světa: MÁ.

Knihovník se pomalu obrátil. Byl úplně sám, když nepočítáme sloup hořící temnoty a padající sněhové vločky.

Zpustošená Univerzita byla prázdná. Kolem leželo ještě několik dalších špičatých klobouků, zničených dusajícíma nohama, ale po lidech ani památky.

Všichni mágové to zmákli někam do úkrytů.

„Válko?“

„Sóje?“

„Smě tam nebli,“ Mor zašmátral po své sklence. „Něco smě měli dělat!“

„Sože?“

„Měli jsme někde to… a tam to…, něco…, všichni…“

„Jas-ně. Měli jsme s-chůzku, něk-de.“

„Tu věc tututujachse to…“ Mor se moudře zadíval do své sklenice, jako by v ní hledal odpověď.

Všichni se zachmuřeně rozhlíželi barem. Majitel hospody už dávno v hrůze uprchl. Na policích stále ještě zbývalo několik neotevřených lahví.

„Katr,“ prohlásil nakonec Hlad. „To bylo to.“

„Ne, by-la to ja-ko…, ta…, katro-str…, apo-stro-fa,“ zabrumlal nepřítomně Válka.

Jeden po druhém zavrtěli hlavou. Zavládlo delší mlčení.