Terry Pratchett - Magický prazdroj

„A so to znamená apostrofa?“ nadhodil nakonec Mor a upíral oči do jakéhosi vzdáleného vesmíru.

„To je, jak-o když ml-uvíš na něk-oho, a on t-ady není,“ pokýval moudře hlavou Válka a po chvilce dodal: „Mysl-ím.“

„Takže to ono potom neni tamto, so?“

„Já b-ych si to nemy-slel,“ odpověděl Hlad po zralé úvaze.

Znovu se rozhostilo dlouhé rozpačité ticho.

„Nejl-epší bude, když se je-ště nap-ijem,“ ukončil jejich rozpravu moudře Válka, který se trochu sebral.

„Smořejmě!“

Zhruba o osmdesát kilometrů dál a několik set metrů výš se Conině konečně podařilo ovládnout ukradeného koně a přinutit ho ke klidnému klusu. Kůň tiše běžel čirým vzduchem a Conina se držela v sedle s odhodlanou nonšalancí.

„Že by sníh?“ řekla najednou.

Od Středu se přibližovala s neslyšným řevem hustá temná mračna. Byla tučná a vypasená, a nemohla se proto pohybovat příliš rychle. V patách se jim hnala sněhová vánice a zakrývala krajinu jako hustá přikrývka.

Nezdálo se, že to bude ten milý sníh, který se s tichým ševelením snáší přímo k zemi a který ve spolupráci s ranním sluncem změní krajinu na jiskřící království úžasné a éterické krásy. Vypadal spíš jako ten druh, který je odhodlaný udělat ze světa místo co nejkrvavější.

„To je touhle roční dobou přece nesmysl,“ zavrtěl Nijel hlavou. Podíval se pod sebe a okamžitě zavřel oči.

Creosot všechno pozoroval s potěšeným úžasem. „Tak takhle je to?“ řekl. „Já o tom slyšel vždycky jenom v pohádkách. Představoval jsem si, že sníh tak nějak vyrazí ze země. Myslím třeba jako houby, víte?“

„S těmi mračny není něco v pořádku,“ řekla Conina.

„Nevadilo by ti, kdybychom se teď přece jen snesli na zem?“ nadhodil Nijel velmi slabým hlasem. „Když se pohybujeme, tak mi to přece jen nepřipadá tak strašné.“

Conina ho ignorovala. „Zkus lampu,“ přikázala. „Chci v tom mít jasno.“

Nijel hrábl do svého vaku a vytáhl lampu.

Džinův hlas se ozval slabě a jakoby odněkud zdáli. „Buďte tak laskaví, uvolněte se…, pokouším se s vámi právě spojit.“ Následovala jakási přihlouplá zvonivá hudba, jaká by se hodila snad tak na horskou boudu v Tyrolích, ve vzduchu se narýsovaly padací dveře a zjevil se sám džin. Rozhlédl se kolem sebe a pak se podíval na trojici na koních.

„Oh, sakra,“ prohlásil nepříliš nadšeně.

„Něco se děje s počasím,“ oznámila mu Conina. „Proč?“

„To mi chcete říct, že to vážně nevíte?“ podíval se na ni džin.

„Proto se tě snad ptáme, ne?“

„No, já to můžu těžko posoudit, ale skoro to vypadá jako Jakokalypsa, co?“

„Cože?“

Džin pokrčil rameny. „Bohové zmizeli, je to jasné?“ řekl. „A jak víte, tak podle legend to znamená, že —“

„Ledoví obři,“ prohlásil Nijel zděšeným šeptem.

„Mluv nahlas,“ požádal ho Creosot.

„Ledoví obři,“ vykřikl na něj Nijel trochu popuzeně. „Bohové je drželi v zajetí, víte. Někde na Středu. Až nastane konec světa, obři se osvobodí, vyjedou do světa na strašlivých ledovcích, získají nazpět vládu, zadusí pod svýma nohama plamen civilizace a svět bude nakonec ležet nahý a zmrzlý v děsivě mrazivé záři hvězd. Nakonec zmrzne sám čas. Nebo tak nějak podobně.“

„Ale tohle přece není ten správný čas na Jakokalypsu.“ Coninin hlas zněl dosti zoufale. „Víš přece, co ta pověst říká. Musí povstat nelítostný a obávaný vládce, musí se odehrát vražedná válka, musí vyjet čtyři strašliví jezdci a pak se ochrana světa prolomí a proniknou do něj bytosti z Podzemních rozměrů —“ zarazila se a tvář jí zbledla jako sníh.

„Jo, a nakonec, pokud vím, svět zmizí pod stometrovou vrstvou ledu,“ zazubil se džin. Natáhl se a sebral Nijelovi lampu z ruky.

„Mučo omluvy,“ prohlásil bodře, „ale je čas, abych začal v tomhle světě likvidovat. Tak nashle, když budu mít cestu, zastavím se.“ Nejdřív se ztratil do půl těla a pak se slábnoucím zvoláním „škoda, že už se nedostanem na ten oběd“, zmizel docela.

Tři jezdci se snažili závojem padajícího sněhu dohlédnout ke Středu.

„Možná že se mi to jen zdá, ale neslyšíte náhodou takové zvláštní praskání a sténání?“ ozval se Creosot.

„Mlčte, ano?“ prohlásila Conina nepřítomně.

Creosot se naklonil ze sedla a popleskal ji po ruce.

„No, tak se přece trochu rozveselte,“ usmál se. „Není přece konec světa.“ Chvilku o svém prohlášení přemýšlel a pak dodal: „Promiňte, to byl jen takový slovní obrat.“

„Ale co s tím budeme dělat ?“ zakvílela.

Nijel se narovnal v sedle.

„Já si myslím,“ prohlásil, „že bychom měli jít a pořádně to vysvětlit.“

Oba jeho druhové se k němu obrátili s výrazem, jaký si lidé schovávají pro mesiáše, nebo totální idioty.

„Ano,“ opakoval znovu s rostoucí důvěrou. „Měli bychom to všechno vysvětlit.“

„Myslíš vysvětlit to Ledovým obrům?“ vytřeštila na něj oči Conina.

„Ano.“

„Promiň.“ začala Conina opatrně, „ale pochopila jsem to správně? Ty nám tady vykládáš, že bychom měli jít, najít strašlivé Ledové obry a tak nějak jim vysvětlit, že tady žije spousta teplých lidiček, kteří by byli raději, kdyby obři svět nezabírali a nerozdrtili je všechny svými ledovci a jestli by si to přece jen ještě nerozmysleli? Tak nějak si to představuješ?“

„Jo. To je ono. Vidím, že jsi mě dokonale pochopila.“

Conina s Creosotem si vyměnili pohledy. Nijel seděl pyšně vztyčený v sedle a na tváři mu tkvěl jemný úsměv.

„A takhle hlava,“ nadhodil Creosot, „hlava tě nebolí?“

„Ne, cítím se fajn,“ odpověděl mu chladně Nijel. „Vím jenom, že musím před smrtí vykonat velký hrdinský čin.“

„Jo, tak je to,“ zasmušil se Creosot. „Tak v tom je zakopán celý ten smutný pes. Uděláš něco odvážného a pak zemřeš.“

„A co jiného bychom mohli dělat?“ odsekl mu Nijel.

Chvíli o tom přemýšleli.

„Já nikdy na žádné vysvětlování nebyla,“ řekla Conina nesmělým hlasem.

„Já zase ano,“ prohlásil Nijel pevně. „Vždycky musím všechno vysvětlovat.“

Rozptýlené částice toho, co bylo Mrakoplašovým mozkem, se pomalu soustředily dohromady a procedily se pozvolna závojem temného bezvědomí, jako tři dny starý utopenec, který se vynořuje na hladinu.

Jeho vědomí prozkoumalo poslední vzpomínky stejně opatrně, jako si člověk poškrábe sotva zaschlý stroupek.

Mrakoplaš si vybavil něco o holi spojené s bolestí. S bolestí tak strašlivou, že kdyby mu někdo vrazil do každého mezibuněčného prostoru dláto a na všechna ta dláta bušil palicí, nemohla by být větší.

Pak následoval ten neméně strašlivý kousek se Smrtěm, kde se Smrť natáhl k němu, ale sáhl někam za něj a hůl se začala najednou kroutit a zmítat, oživla a Smrť řekl FAKTRADICI RUDÝ, DOSTAL JSEM TĚ.

A teď tohle.

Mrakoplaš měl pocit, že leží na písku. Bylo velmi chladno. Rozhodl se riskovat, že uvidí něco děsivého, a otevřel oči.

První, co mu padlo do oka, byla levá ruka a k Mrakoplašovu nemalému úžasu jeho vlastní. Zjevila se mu v celé obvyklé špinavosti, přestože na jejím místě čekal jen začernalý pahýl.

Zdálo se, že je noc. Pláž, nebo kde to vlastně byl, se táhla k nepravidelné linii vzdálených nízkých pahorků, pod noční oblohou ojíněnou miliony stříbrných hvězd.