Terry Pratchett: Magický prazdroj

Před mnoha lety jsem viděl velmi objemnou americkou dámu, která vlekla obrovský kostkovaný kufr na maličkých chřestících kolečkách. Pohybovala se velmi slušnou rychlostí, a když se kolečka zadrhla v puklině chodníku, ožil její kufr na krátkou chvíli vlastním životem. V tom okamžiku se zrodilo Zavazadlo. Mnohokrát děkuji jak té dámě, tak všem lidem z míst, jako je např. Power Cable v Nebrasce, které v poslední chvíli neopustila odvaha.

V téhle knize není mapa. Nenechte se, prosím, omezovat a nakreslete si vlastní.

Byl jednou jeden muž a ten měl osm synů. Jinak nebyl nic jiného než kratičká čárka na stránce historie. Je to smutné, ale o některých lidech se toho prostě víc říci nedá.

Jeho osmý syn dospěl, oženil se a měl osm synů, a protože existuje jen jediné vhodné zaměstnání pro osmého syna osmého syna, stal se tento mladík mágem. Byl moudrý a mocný, tedy určitě byl mocný, a nosil špičatý klobouk. Tady by náš příběh mohl skončit…

Měl by skončit…

Jenže proti veškeré logice magických tradic a zvyklostí, proti všem rozumným důvodům, s výjimkou důvodů srdce, které je vřelé a spletité a — jak bychom to řekli, nelogické, onen mág opustil síně magické slávy, zamiloval se a oženil. Dost možná že to neprobíhalo přesně v tomto pořadí.

Měl sedm synů a každý z nich byl již v kolébce stejně mocným mágem jako kterýkoliv dospělý mág světa.

Pak se mu narodil osmý syn…

Mág na druhou. Megamág. Zdroj veškeré magie.

Magický prazdroj.

Nad písečnými útesy zaduněla letní bouře. Hluboko dole na kamenitém pobřeží mlaskalo moře jako jednozubý stařeček, kterému dali cukrový špalek. Ve stoupavých vzdušných proudech se líně kolébalo několik racků, kteří znuděně čekali, až se něco stane.

Otec mágů seděl mezi hebkým porostem trávničky a vysokými trsy šustící mořské trávy na okraji útesu, v náručí choval dítě a oči upíral na moře.

Nad obzorem se začínal zvedat černý mrak, mířil k pevnině a světlo, které hrnul před sebou, mělo hustotu a barvu kvalitního sirupu. To znamenalo zuřivou a nebezpečnou bouři.

Když se za mágem rozhostilo bezdeché ticho, obrátil se a hleděl přímo do dvou rudých očí podivné vysoké postavy v černém plášti s kapucí staženou hluboko do obličeje.

RUDÝ FAKTRADIC? zeptala se postava. Hlas byl dutý jako podzemní jeskyně a těžký jako neutronová hvězda.

Faktradicovi se na tváři objevil strašlivý výraz člověka, který právě zešílel, pak pozvedl dítě a ukázal ho Smrťovi.

„To je můj syn,“ řekl. „Jmenuje se Peníz.“

JMÉNO STEJNĚ DOBRÉ JAKO KAŽDÉ JINÉ, přikývl Smrť taktně. Prázdnými důlky shlížel na malou kulatou tvářičku pomačkanou spánkem. Navzdory tomu, co se říká, Smrť není krutý — je pouze bezchybně dokonalý ve své profesi.

„Vzal jsi mu matku,“ řekl Faktradic. Bylo to prosté konstatování, v kterém nezněla výčitka. V údolí pod útesy ležely dýmající trosky Faktradicova domova a sílící vítr už začal pomalu roznášet jemný popel do všech světových stran.

BYLA TO SRDEČNÍ MRTVICE, pokýval Smrť hlavou. JSOU HORŠÍ ZPŮSOBY, JAK ZEMŘÍT. MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Faktradicův pohled sklouzl k moři. „Ani všechno mé magické umění ji nemohlo zachránit,“ prohlásil.

JSOU MÍSTA, KAM ANI MAGIE NEMŮŽE.

„A teď sis přišel i pro dítě?“

NE. TVŮJ CHLAPEC MÁ VLASTNÍ OSUD. PŘIŠEL JSEM PRO TEBE.

„Tak je to.“ Mág opatrně položil dítě do řídké trávy, chopil se dlouhé zdobené hole, která tam ležela, a vstal. Hůl byla vyrobena ze zvláštního tmavého kovu a její povrch pokrývala síť stříbrných a zlatých ozdob, které jí dodávaly bohatou a chmurnou uniformitu. Temný kov, to byl vzácný oktiron, který má dar niterné magie.

„Podívej, co jsem si vyrobil,“ pozvedl Faktradic hůl. „Všichni říkali, že magická hůl nemůže být z kovu, že musí být ze dřeva, ale mýlili se. Vložil jsem do ní velký kus sebe samého. Dám ji jemu.“

Rukama skoro zamilovaně přejel po holi a ta vydala tichý tón.

Potom opakoval tiše, jakoby pro sebe: „Vložil jsem do ní kus svého já.“

JE TO SKVĚLÁ HŮL, přikývl Smrť.

Faktradic ji zvedl do vzduchu a podíval se na svého osmého syna, který zavrněl.

„Ona si přála dceru,“ řekl tiše.

Smrť pokrčil rameny. Faktradic na něj vrhl pohled, který byl směsí nedůvěry a vzteku.

„Co z něj vlastně bude?“

JE TO OSMÝ SYN OSMÉHO SYNA OSMÉHO SYNA, prohlásil Smrť nezúčastněně. Vítr se mu opíral do černého pláště a posouval černé mraky nad jeho hlavou.

„A to znamená?“

BUDE Z NĚJ SUPERMÁG, SÁM TO DOBŘE VÍŠ.

Oblohou se převalilo mnohonásobné zadunění hromu.

„Jaký bude jeho osud?“ vykřikl Faktradic do sílícího hukotu větru.

MÁGOVÉ SI TVOŘÍ SVŮJ OSUD SAMI. DOŠLAPUJÍ NA ZEM VELMI ZLEHKA.

Faktradic se opřel o hůl a nervózně na ni zabubnoval prsty. Očividně se ztrácel v bludišti vlastních myšlenek. Levé obočí mu pocukávalo.

„Ne,“ prohlásil po chvíli tiše. „Ne. Připravím mu osud sám.“

RADIL BYCH TI, ABYS TO NEDĚLAL.

„Mlč! Poslouchej mě. Tenkrát mě vyhnali, oni s jejich knihami obřady a tradicemi! Říkali si mágové, a přitom v jejich vypasených tělech nebylo ani tolik magie, kolik jí já mám v jediném prstě! Odsoudili mě do vyhnanství! Mě! Protože jsem se zachoval jako člověk! Co by byli lidé bez lásky?“

ZVLÁŠTNÍ, řekl Smrť. V KAŽDÉM PŘÍPADĚ ALE…

„Poslouchej mě! Vyhnali nás sem, na konec světa, a to ji zabilo! Dokonce se pokusili sebrat mi mou hůl!“ Faktradic řval do hukotu větru.

„Dobrá, jenže mně pořád ještě nějaká síla zbývá,“ zavrčel zuřivě. „A já říkám, že můj syn půjde na Neviditelnou univerzitu, bude nosit klobouk arcikancléře a všichni mágové světa se mu budou klanět. A on jim ukáže, co se skrývá v nejtajnějších hlubinách jejich srdcí. Těch jejich bezcitných chamtivých srdcí. Určí osud celého světa a nebude magické moci větší než ta jeho.“

NE. Co bylo podivného na tom jediném tichém slovu, které Smrť pronesl, bylo to, že přehlušilo strašlivý řev začínající bouře. To slovo na okamžik vrátilo Faktradicovi zdravý rozum.

Faktradic se nejistě zakýval sem a tam. „Cože?“ zeptal se.

ŘEKL JSEM NE. NIC NENÍ KONEČNÉ. JENOM JÁ, SAMOZŘEJMĚ. TAKOVÉ MANIPULOVÁNÍ S OSUDEM BY MOHLO ZNAMENAT ZKÁZU SVĚTA. SVĚT MUSÍ MÍT ŠANCI, BYŤ DOCELA MALOU. SOUDCI OSUDU VYŽADUJÍ MALIČKOU MEZERU V KAŽDÉM PROROCTVÍ.

Faktradic pohlédl do Smrťovy neproniknutelné tváře.

„Musím jim dát šanci?“

ANO.

Tap, tap, tap, dělaly Faktradicovy prsty na kovu hole.

„Dobrá, tak ji dostanou,“ ušklíbl se, „až peklo zmrzne!“

NE, TO BY NEŠLO. BOHUŽEL MI NENÍ DOVOLENO, ANI Z NEDBALOSTI, OSVĚTLIT TI ZÁKONY TEPLOT V ONOM NÁSLEDUJÍCÍM SVĚTĚ.

„Tak tedy,“ zaváhal na okamžik Faktradic, „pak budou mít svou příležitost ve chvíli, kdy můj syn zahodí svou kouzelnou hůl.“