Terry Pratchett - Magický prazdroj

„Ale no tak, dej pokoj.“

„Tak dobře, ale už jenom půlku. A pak už musíme vážně jít.“

Válka pleskl Mor spokojeně po rameni a zazářil na Hlad.

„A k tomu si dáme aspoň deset sáčků buráků,“ dodal.

„Oook,“ dokončil svou řeč knihovník.

„Aha,“ pokýval Mrakoplaš hlavou, „Takže celý ten problém je v té holi.“

„Oook.“

A to se mu ji nikdo nepokusil vzít?“

„Oook.“

„A co se s nima stalo?“

„ Eeek! “

Mrakoplaš zděšeně zasténal.

Knihovník už dávno sfoukl svíčku, protože přítomnost nekrytého plamene knihy znepokojovala, ale když si Mrakoplašovy oči po nějaké době přivykly na temnotu, zjistil, že ve věži vlastně tma není. Oktarínová záře z knih naplňovala vnitřní prostor věkovité stavby ne sice světlem, ale zvláštním druhem temnoty, ve které bylo vidět. Tu a tam se ze vzdálenějších temných koutů ozvalo tlumené zašustění neklidných stran.

„Takže, abychom si to shrnuli. V základě neexistuje způsob, jak bychom ho s pomocí naší magie porazili, je to tak?“

Knihovník odookal nespokojený souhlas a dál se pomalu otáčel na zadku na hladkých dlaždicích.

„To znamená, že nemáme nejmenší šanci. Napadlo vás vůbec, že já patřím k těm několika málo mágům, kterým byl dar magie odepřen? Víte, co myslím? Souboj by probíhal zhruba podle scénáře — já: ‚Nazdárek, já jsem Mrakoplaš‘ Poznámka pro zvukaře: následuje ohlušující ‚kazaam!‘ a opona padá.“

„Oook.“

„Vy se mi v zásadě snažíte říct, že si musím nějak poradit sám.“

„Oook.“

„Bezvadný.“

Ve slabé záři Mrakoplaš pozoroval knihy, které se narovnaly kolem stěn prastaré věže.

Povzdechl si a odhodlaně vykročil ke dveřím. Než k nim však dorazil, očividně zpomalil.

„Tak já tedy jdu,“ oznámil.

„Oook.“

„Abych se postavil tváří v tvář neznámým a smrtelným nebezpečím,“ dodal Mrakoplaš. „Abych položil svůj život na oltář spásy lidstva —“

„Eeek.“

„No dobrá, tak dvojnožců —“

„Haf, haf, haúúú!“

„ — a čtyrnožců, když jinak nedáte.“ A s výrazem napůl poraženého muže utkvěl pohledem na Patricijově sklenici od okurek.

„Taky ještěrů,“ dodal. „A doufám, že teď už můžu odejít.“

Když Mrakoplaš vyšel ven a zamířil k Magické věži, začal z čistého nebe fičet strašlivý vítr. Obrovská bílá vrata byla zamčena tak pevně, že bylo velmi obtížné najít na mléčně bílém povrchu kamene spáry, které vrata vymezovaly.

Chvíli do nich jen tak bušil, ale nic moc se nestalo. Zdálo se, že vrata zvuk pohlcují.

„No, tak to je pěkný,“ zabručel sám pro sebe. Pak si ale vzpomněl na koberec. Ten ležel na místě, kde ho nechal, což byla další výrazná známka toho, že se Ankh změnil. V těch starých dnech před příchodem supermága nikdy nic nezůstalo ležet na místě, kam jste to položili. Alespoň nic, co bychom tady mohli uvést.

Rozvinul ho na dláždění, takže se zlatí draci rozvlnili na modrém pozadí, pokud se to ovšem modří draci nepřeháněli po zlatém nebi.

Sedl si.

Vstal.

Znovu si sedl, podkasal si roucho, vyzul si botu a s určitou námahou si sroloval jednu ponožku. Pak si botu zase obul a začal obcházet okolí, dokud v troskách nenašel polovinu cihly. Tu zastrčil do ponožky a s takto upravenou ponožkou několikrát zkusmo švihnul vzduchem.

Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene.

Znovu si sedl.

„Vzhůru,“ přikázal.

Kaberec se ani nepohnul. Mrakoplaš zamžoural na jeho vzor, pak zvedl jeden roh a pokusil se odhalit, zda spodní strana vypadá jinak.

„No dobře,“ vzdal se, „tak dolů. Hodně, ale opravdu hodně opatrně dolů.“

„Of-ce,“ zabrumlal Válka. „Byla to of-ce.“ Jeho hlava v těžké helmě se zařinčením narazila na horní desku baru. Podařilo se mu ji znovu zvednout. „Of-ce.“

„Nenene,“ zaprotestoval Hlad a pozvedl nejistě vyhublý ukazovák. „To mylo jiné domastik…, domestir…, chrotký zvíře. Jako prase. Nemo jalovise. Koťásko? Něso tachovýho menčího. Ovse ne.“

„Včeliška!“ řekl Mor a pomalu se svezl ze své židle na zem.

„Tak d-obře,“ řekl Válka, aniž mu věnoval nějakou pozornost. „D-obře. Tak teda ješ-tě jed-nou. A od zač-átku.“ Zaklepal na svou sklenici, aby udal tón.

„My jsme ub-ohá…, blíže ne-ur-čená domácí z-víř-átka…, my jsme se z-trat-ila…“ zakrákoral.

„Béébéébéé,“ brumlal Mor na podlaze.

Válka smutně potřásl hlavou. „To už není ono, víš. Bez něj už to není ono. Ten jeho b-as tomu d-ával ten s-práv-ný š-kyt, š-tych!“

„Béébéébéé,“ opakoval Mor.

„Ale, víš co? Nech toho,“ prohlásil Válka a nejistě se natáhl pro láhev.

Vítr narážel na vrcholek věže, horký, nepříjemný vítr, který šeptal podivnými hlasy a klouzal po kůži jako jemný skelný papír.

Ve středu plochy stál Peníz a nad hlavou držel odznak své moci. Když se ve vzduchu objevil jemný prach, uviděli všichni přítomní magické siločáry, které prýštily z hole.

Stáčely se vzhůru a tvořily obrovskou bublinu, která se neustále zvětšovala, až musela být větší než město. A v ní se začaly zjevovat stíny a tvary. Byly roztřesené a nejasné, chvěly se jako odraz v bortícím se zrcadle, stejně nestálé jako kouřové kroužky nebo obrysy mračen. I přesto však byly strašlivě známé.

Tam se na okamžik mihnul Offlerův zubatý čenich. O kus dál se zase na kratičkou chvilku objevil naprosto jasný obraz Slepého Io, vůdce bohů, kolem jehož hlavy obíhal věnec očí.

Peníz dál neslyšně mumlal a bublina se začala zmenšovat. Kroutila se a vydouvala, když se ti uzavření uvnitř pokoušeli dostat ven, ale nebylo to nic platné, bublina se zmenšovala dál.

Už byla velká jen jako Univerzita.

Už byla sotva vyšší než Věž.

Už z ní byla perlově lesklá kulička velikosti… velikosti velké perly.

Vítr se utišil a byl nahrazen těžkým, němým klidem. Vzduch tiše sténal napětím. Většina mágů ležela na podlaze, kam je přitiskly rozpoutané síly, které zahustily vzduch a pohltily veškeré zvuky jako silná vrstva vaty. Každý z nich však slyšel bít své vlastní srdce, a to tak hlasitě, že by to mohlo zničit Magickou věž.

„Podívejte se na mě,“ přikázal jim Peníz.

Zvedli oči. Nedokázali ho neposlechnout.

Držel tu perlově blýskavou věcičku mezi prsty jedné ruky. V druhé svíral hůl, z jejíchž obou konců vystupoval dým.

„Tady máte své bohy,“ řekl, „uvězněné v myšlence. Možná že nikdy nebyli víc než sen.“

Hlas jako by mu najednou zestárnul, prohloubil se. „Mágové Neviditelné univerzity,“ duněl jeho hlas, „nedal jsem vám snad svrchovanou vládu?“

Za ním se nad parapet věže pomalu zvedl koberec, na němž seděl Mrakoplaš a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu. Oči měl rozšířené tou přirozenou hrůzou, která zachvátí každého, kdo stojí na několika tuctech propletených nití a pod sebou má pár set metrů prázdna.

Seskočil z té létající věci na vrcholek věže a nad hlavou roztočil v širokých nebezpečných kruzích svou „nabitou“ ponožku.