Terry Pratchett - Magický prazdroj

„Myslím, že je to u něj taková síla zvyku.“

Obrátili se nazpět k hostinci. Chvilku mlčeli a pak se najednou Válka zeptal: „Kde vlastně zůstal Hlad?“

„Šel hledat kuchyň.“

„Aha.“ Válka kreslil jednou obrněnou nohou do písku a přemýšlel o tom, jak daleko je to do Ankh-Morporku. Bylo teplé líné odpoledne. Co se jeho týče, může celá Jakokalypsa klidně počkat.

„Co takhle ještě jednu na cestu?“ navrhl.

„Myslíš, že jo?“ řekl Mor pochybovačně. „Obávám se, že nás tam už čekali. Víš, nerad bych všechny ty lidičky zklamal.“

„Jsem si jistý, že máme čas alespoň na jednu na stojáka,“ řekl Válka. „Hospodské hodiny nejdou nikdy přesně. Máme plný pytel času. Patří nám všechen čas na celém světě.“

Mykadlo se zřítil kupředu a padl na bílou mramorovou podlahu. Hůl se mu vyvlekla z prstů a zvedla se do svislé polohy.

Peníz strčil do nehybného těla nohou.

„Já ho varoval. Řekl jsem mu, co se stane, když se mé hole ještě jednou dotkne. Koho myslel tím,oni’?“

Ozvalo se všeobecné pokašlávání a většina mágů si okázale prohlížela nehty.

„Tak co tím myslel?“ trval na své otázce Peníz.

Kebab Zovce, vykladač tradic, již podruhé v poměrně krátké době zjistil, že se mágové kolem něj rozestupují jako ranní mlha. Vzápětí zjistil, že ačkoliv se ani nepohnul, stojí o hezký kus před ostatními mágy. Jeho oči přeběhly sem a tam jako pár veverek zahnaných do pasti.

„Ehm,“ začal nezávazně. „Náš svět, tak říkajíc, tedy přesněji řečeno skutečnost, ve které žijeme, v pravém slova smyslu vzato, se dá uvažovat, abychom si jaksi rozuměli, že ano, jako gumové prostěradlo.“ Zaváhal, protože si uvědomil, že větu, kterou právě vyslovil, asi nikdo nezařadí do knihy proslulých citátů.

„To proto,“ dodal spěšně, „že se křiví, ne, přímo roztahuje, přítomností jakéhokoliv množství magie a já musím zdůraznit, že když se v některém místě shromáždí příliš velké množství magie, zatlačí nezadržitelnou silou zpět naši skutečnost, a to až za hranici, kam sahala za normálních okolností. Samozřejmě nedá se to brát doslovně (protože v žádném slova smyslu nelze mluvit o nějakých fyzických silách, hranicích nebo rozměrech) a platí věta — postulát, že dostatečné množství magie dokáže, řekněme, prorazit běžnou skutečnost, zatlačí-li ji dostatečně daleko za původní hranice. Tak se otevře cesta pro obyvatele, nebo lépe řečeno uživatele jiných, dejme tomu nižších úrovní (kterým opět pro nedostatek přesnějších výrazů říkáme Podzemní rozměry). Tato stvoření, snad právě pro odpudivý charakter Podzemních rozměrů, jsou přirozeně přitahována jasnějším světem. Naším světem.“

Rozhostila se dlouhá pauza, jaká většinou následovala po všech přednáškách Kebaba Zovce. Během toho mlčení si většina z přítomných v duchu doplňovala do jeho projevu interpunkční znaménka a dávala si dohromady pochroumané odstavce.

Penízovy rty se chvíli tiše pohybovaly. „Chcete tím říci, že magie ty bytosti přitahuje?“ řekl nakonec.

Jeho hlas se teď změnil a ztratil svůj ostrý přízvuk. Hůl visela ve vzduchu nad nehybným tělem Marmarika Mykadla a pomalu se otáčela. Upíraly se na ni oči všech mágů v místnosti.

„Vypadá to tak,“ přikývl Zovce. „Lidé, kteří tuhle věc studovali, tvrdí, že jejich přítomnost je oznamována sborem šeptajících hlasů.“

Peníz vypadal nejistě.

„Je to, jako když bzučí,“ pokusil se mu to osvětlit jakýsi snaživý mág.

Chlapec si klekl na zem a pozorně si prohlížel Mykadla.

„Je tak podivně tichý a nehybný,“ řekl po chvilce napůl zvědavě a napůl udiveně. „Myslíte, že by mu mohlo něco být?“

„To by mohlo,“ přikývl Zovce. „Je mrtvý.“

„Přál bych si, aby nebyl.“

„Myslím, že v tomhle by se většina z nás shodla.“

„Naštěstí mu mohu pomoci,“ usmál se Peníz. Natáhl před sebe ruce a hůl mu do nich tiše vplula. Kdyby měla obličej, byla by se samolibě zašklebila.

Když chlapec promluvil znovu, zazněl v jeho hlase znovu ten zvonivý tón, jako by mluvil z kovové místnosti.

„Kdybychom ovšem netrestali neúspěch, nemohli bychom úspěch považovat za odměnu,“ řekl.

„Prosím?“ naklonil Zovce hlavu na stranu. „Teď jsem vám tak docela nerozuměl.“

Peníz se otočil a vykročil ke svému křeslu.

„Nemáme se čeho bát,“ pokračoval hoch a jeho výrok zněl spíš jako rozkaz. „Co má být na těch Podzemních rozměrech? Když nám budou dělat nějaké potíže — tak pryč s nimi. Skutečný mág se nezalekne ničeho. Ničeho!“

Znovu vstal a přešel k modelu Plochy. Model byl skvělá filigránská práce, přesný do nejmenších podrobností, a to včetně zmenšené Velké A’Tuin, která se pohybovala stále na jednom místě několik centimetrů nad podlahou, jako by opravdu táhla nekonečnými pustinami vesmíru.

Peníz nechal se znechuceným výrazem projít svou ruku modelem.

„My patříme do světa magie,“ prohlásil nakonec. „A řekněte mi, kdo by se nám v našem světe mohl postavit?“

Zovce měl pocit, že se od něj něco čeká.

„Absolutně nikdo,“ zavrtěl hlavou. „Kromě bohů, samozřejmě.“

Zavládlo mrtvé ticho.

„Bohové,“ ozval se tiše Peníz.

„No ano. Jistě. Bohy nikdy k boji nevyzýváme. Oni si dělají svou práci a my také svou. Nemělo by smysl —“

„Kdo tedy vládne na Zeměploše? Mágové, nebo bohové?“

Zovcovi to tentokrát zapálilo rychle.

„Oh, samozřejmě že mágové. Ale, jak bych to tak řekl, tak trochu jako pod bohy.“

Když náhodou strčíte nohu do hlubokého bláta, je to nepříjemné. Ale zdaleka ne tak nepříjemné, jako když opatrně došlápnete druhou nohou o kus dál a uslyšíte, jak se i ona s tichým začvachtáním ponořila. Zovce si ještě přidupl.

„Podívej, mágstvo je mnohem víc než —“

„Takže my nejsme mocnější než bohové?“ zeptal se Peníz.

Někteří z mágů v posledních řadách začali nervózně přešlapovat.

„No…, ano i ne,“ snažil se Zovce, který v tom byl v tuto chvíli už přinejmenším po kolena.

Pravda je, že když se jedná o bohy, mají mágové sklon k nervozitě. Ty bytosti, které sídlily na Cori Celesti, se nikdy konkrétně nevyjádřily, co se týče jejich citů k obřadním magickým rituálům, které v sobě, dělej co dělej, měly trošku něčeho božského, a mágové se vždycky snažili tomuhle předmětu v hovoru i jinde vyhnout. Potíž byla v tom, že když se bohům něco nelíbilo, nespokojili se s tím, že by trousili poznámky, a proto se všeobecně považovalo za rozumné nevytvářet situace, ve kterých by se museli jednoznačně rozhodnout.

„Zdá se mi to, nebo mezi vámi v téhle otázce panuje opravdu jakási nejistota?“ podivil se Peníz.

„Kdybych ti mohl radit —“ začal Zovce.

Peníz mávl rukou. Zdi zmizely. Mágové stáli na vrcholu Magické věže a oči všech se jako na povel obrátily směrem ke vzdálenému vrcholku Cori Celesti, domovu bohů.

„Když už jsme porazili všechny ostatní, zbývají nám jenom bohové,“ usmál se Peníz. „Už někdo z vás viděl nějakého boha?“

Ozval se váhavý sbor záporných odpovědí.

„Tak já vám je teď ukážu.“

„Určitě tam máš místo ještě na jednu, starouši,“ prohlásil Válka.

Mor se nejistě zakýval. „ Já si přeci jen myslím, že už bychom měli vyrazit,“ zamumlal nepříliš přesvědčivě.