Terry Pratchett - Magický prazdroj

Peníz ho spatřil jako odraz v užaslých očích shromážděných mágů. Otočil se a překvapeně pozoroval, jak se k němu mág neohrabaným klusem přibližuje.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Přišel jsem,“ oznámil mu Mrakoplaš přiškrceným hlasem, „abych vyzval na souboj supermága. Který z vás to je?“

Rádoby výhružným pohledem přeletěl shromážděné mágy a významně potěžkával v ruce ponožku.

Zovce riskoval. Pozvedl hlavu a zmatenými pohyby obočí se snažil Mrakoplašovi přiblížit situaci. Mrakoplaš nebyl expert na bezeslovní komunikaci ani ve svých nejskvělejších okamžicích, a tohle ani zdaleka nebyl jeho nejskvělejší okamžik.

„S ponožkou?“ řekl Peníz. „K čemu je taková ponožka?“

Ruka s holí se pozvedla. Peníz se na ni s mírným údivem podíval.

„Ne, počkej,“ zavrtěl hlavou. „Chci si s tím mužem promluvit.“ Podíval se na Mrakoplaše, který se mírně kýval sem a tam. Byl to následek nevyspání, hrůzy a doznívajícího efektu nevyužitého předávkování adrenalinem.

„Je magická?“ zeptal se Peníz zvědavě. „Možná že je to ponožka arcikancléře? Ponožka moci?“

Mrakoplaš zaostřil na ponožku.

„To bych neřekl,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že jsem ji koupil v nějakém obchodě, nebo co. Hm. Ještě mám někde jednu.“

„Ale na konci má něco těžkého.“

„Ehm. Jo,“ přikývl váhavě Mrakoplaš. Pak dodal: „Je to půlka cihly.“

„Ale má to velkou sílu?“

„Hm, jak bych ti to… V ponožce můžeš držet různé věci. Kdybys měl ještě jednu, měl bys už například celou cihlu.“ Mrakoplaš mluvil pomalu. Situaci a atmosféru zatím vstřebával tak trochu formou osmózy a přitom pozoroval, jak se hůl v chlapcově ruce výhružně kroutí.

„Tak. Obyčejná cihla v ponožce. Dohromady to dává zbraň.“

„Ehm. Přesně.“

„A jak to funguje?“

„No, zatočíš s tím a praštíš. Do něčeho. Někdy třeba sám sebe do ruky, někdy.“

„A někdy to zničí třeba i celé město?“ řekl Peníz.

Mrakoplaš se zadíval do Penízových zlatých očí a pak na svou ponožku. Natahoval si ji stále a znovu už několik let za sebou. V několika místech byla neumělou rukou zaštupovaná a ty hrbolky důvěrně znal. Jak důvěrně! Některé z nich měly celé vlastní rodinky vyspravených míst. Bylo mnoho různých způsobů, jak popsat ponožku, ale „ničitel měst“ to nebylo to pravé.

„To zase ne,“ přiznal nakonec. „Je to zbraň, která zabíjí jenom lidi a domy nechává stát.“

Část Mrakoplašova mozku pracovala rychlostí ledovcového posunu. Jedny oblasti mozku mu říkaly, že hovoří se supermágem, ale to bylo v přímém rozporu s tím, co mu říkaly některé jiné. Mrakoplaš slyšel hodně o supermágově moci, o supermágově holi, o supermágově krutosti a tak dál. Jediná věc, o které zatím neslyšel, bylo supermágovo stáří.

Podíval se na hůl.

„A co dělá tohle ?“

A hůl řekla: Toho muže musíš zabít.

Mágové, kteří se začali pomalu a opatrně zvedat, se opět vrhli na břicha.

Hlas, kterým mluvil klobouk, byl dost strašný, zato hlas, kterým mluvila hůl, zněl kovově a dokonale. Hůl nemluvila, jako kdyby poskytovala radu, ale jako kdyby přímo určovala běh a tvář věcí budoucích. Zdálo se, že je naprosto nemožné nebrat ji na vědomí.

Peníz napůl pozvedl ruku, ale pak zaváhal.

Nepokoušej se mě neposlechnout.

„Nemusíš ji přece poslouchat,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Vždyť je to jenom věc.“

„Nevím, proč bych mu měl ubližovat,“ zavrtěl hlavou Peníz. „Vypadá tak neškodně. Jako rozzlobený králík.“

Porazí nás.

„Já?“ řekl Mrakoplaš, schoval ruku s ponožkou za záda a pokoušel se nemyslet na ten kousek, o králíkovi.

„Proč musím vždycky udělat všechno, co řekneš?“ otočil Peníz hlavu k holi. „Vždycky jsem udělal, co jsi mi řekla, ale lidem to nikdy nepomohlo.“

Lidé se tě musí bát. Cožpak ses ode mne opravdu vůbec nic nenaučil?

„Ale on vypadá tak legračně. Má ponožku,“ usmál se Peníz.

Najednou vykřikl a ruka se mu podivně zazmítala. Mrakoplašovi se zježily vlasy.

Uděláš, co ti přikazuju!

„Nechci!“

Víš, co se dělá s neposlušnými chapci!

Ozvalo se zapraskání a vzduchem se rozšířil pach spáleného masa. Peníz klesl na kolena.

„Koukněte se,“ začal Mrakoplaš, „počkejte chvilku—“

Peníz otevřel oči. Byly stále ještě zlaté, ale objevily se v nich hnědé flíčky.

Ponožka, kterou Mrakoplaš máchl v širokém oblouku, zahučela vzduchem, zhruba uprostřed narazila na hůl a tažena cihlou na svém konci, se kolem ní omotala. Ozval se slabý výbuch, na všechny strany se rozletěl cihlový prach a útržky spálené vlny a hůl vyletěla chlapci z rukou. V divoké hvězdici přeletěla po dláždění a mágové před ní prchali na všechny strany.

Doletěla až k parapetu, odrazila se od něj a přeletěla přes okraj.

Jenže místo aby se zřítila dolů, zastavila se ve vzduchu, otočila se z vlastní vůle podélně a vyrazila zpět. Ječela při tom jako velká cirkulárka a zanechávala za sebou chvost oktarínových jisker.

Mrakoplaš postrčil napůl omráčeného chlapce za sebe, odhodil zničenou ponožku, strhl z hlavy klobouk a divokým máváním se pokusil odehnat hůl, která mířila přesně na něj. Zasáhla ho ze strany do hlavy s takovou silou, že se mu zuby téměř slily v kompaktní hmotu, a převrátila ho na zem jako slabý stromek ohlodaný housenkami.

Hůl se v letu otočila, rozpálila do ruda a vyrazila k dalšímu, tentokrát poslednímu útoku.

Mrakoplaš se namáhavě pozvedl na lokty a ve zděšeném ustrnutí pozoroval, jak se hůl ladnou křivkou otáčí v chladném vzduchu, který byl najednou z nepochopitelných důvodů plný sněhových vloček.

Pak se vzduch zabarvil do ruda s modrými puntíky. Čas se zpomalil a zastavil jako gramofon, který někdo zapomenul včas natáhnout.

Mrakoplaš zvedl pohled k vysoké postavě zahalené v širokém černém plášti, která se najednou zhmotnila několik kroků od něj.

Byl to, samozřejmě, Smrť.

Otočil černé dolíky očí, v nichž zářily narudlé uhlíky, k Mrakoplašovi a hlasem, který duněl jako zemětřesení v krasové jeskyni, prohlásil: DOBRÉ ODPOLEDNE.

Pak se odvrátil, jako by svým povinnostem pro tuto chvíli učinil zadost, chvíli se díval k obzoru a znuděně si při tom poklepával špičkou nohy o zem. Znělo to jako pytel plný kastanět.

„Er,“ zakašlal Mrakoplaš.

Zdálo se, že si ho Smrť pamatuje. PROSÍM? Pootočil k němu hlavu.

„Vždycky jsem byl zvědavý, jaké to doopravdy bude,“ prohlásil Mrakoplaš.

Smrť vytáhl z tajemných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a upřel na ně oči.

OPRAVDU? řekl poněkud nepřítomně.

„Myslím, že si nemůžu stěžovat,“ pokračoval Mrakoplaš virtuózně. „Byl to dobrý život. Docela dobrý.“ Na okamžik zaváhal. „No, tak dobrý zase nebyl. Skoro bych řekl, že spousta lidí by o něm prohlásila, že byl strašný.“ Znovu chvilku uvažoval. „ Já taky,“ zabručel nakonec spíš sám pro sebe.

O ČEM TO MLUVÍŠ, ČLOVĚČE?

Tentokrát Mrakoplaše z míry nevyvedl. „Nezjevuješ se pokaždé, když má zemřít nějaký mág?“

SAMOZŘEJMĚ, A MŮŽU TI ŘÍCT, ŽE MNĚ DNESKA DÁVÁ TEN VÁŠ SPOLEK PĚKNĚ ZABRAT.

„Jak se ti podaří být na tolika místech najednou?“