Terry Pratchett - Erik

„Co mi měl kdo říct?“ zabrblal.

Mrakoplaš se s líčeným úžasem obrátil k Erikovi. „Člověk by si myslel, že je o tom budou příslušná místa informovat, co říkáš?“

„Informovat o č— auvajs! “ vykřikl Erik a chytil se za kotník.

„Tady vidíte ten moderní management,“ pokračoval Mrakoplaš a na tváři se mu objevil výraz rozhořčené účasti. „Pořád se snaží být moderní, dělají všechny ty změny, reorganizace, nové systémy a myslíte, že se zeptají těch, kdo jsou páteří —“

„— vápenatým krunýřem —“ opravil ho démon.

„— nebo chitinovou slupkou celé organizace?“ dokončil hladce Mrakoplaš. Teď čekal na to, co muselo přijít.

„Houby, máte pravdu,“ přikyvoval potěšeně Urglefloggah. „Ti se starají jen o psaní vzkazů, příkazů a oběžníků.“

„Já tvrdím, že je to hnusné,“ vyjádřil se Mrakoplaš.

„Věřili byste,“ řekl Urglefloggah, „že mě nevzali ani do klubu osmnácti- až třicetitisícátníků? Řekli mi, že jsem na to už moc starý a že bych jim pokazil každou legraci!“

„Kam to Podsvětí jenom spěje?“ zavrtěl Mrakoplaš s účastí hlavou.

„Myslíte, že sem dolů někdo z nich přijde?“ pokračoval démon a jako by se trochu zmenšil. „Nikdo se mnou nepromluví. Jó, prý je to hrozně důležité, hlídat tu zatracenou bránu, hrozně důležité, jenže já si to nemyslím!“

„Podívejte,“ naklonil se k němu Mrakoplaš, „nechtěl byste, abych za vás někde ztratil nějaké to slovo, co říkáte?“

„A jeden tady je celé dny, v díře dře jako —“

„No třeba by se to spravilo, kdybychom si s někým trochu promluvili?“ znovu ťukl Mrakoplaš.

Démon popotáhl několika nosy a čenichy najednou.

„To byste udělali?“ řekl.

„Rádi,“ přikývl Mrakoplaš.

Urglefloggah se trochu obveselil, ale pro jistotu zase ne tak moc. „No uškodit už by mi to nemohlo, co?“ prohlásil.

Mrakoplaš sebral veškerou odvahu a poplácal stvoření po tom, co doufal, že jsou záda.

„Tak už se tím netrapte,“ utěšoval démona.

„Je to od vás hrozně hezké.“

Mrakoplaš vrhl rychlý pohled přes roztřesenou obludu na Erika.

„No, měli bychom jít,“ řekl. „Jinak bychom mohli zmeškat naši schůzku.“ Nad démonovou hlavou udělal několik divokých gest.

Erik se rozzářil. „Jasně, máš pravdu, máme schůzku,“ řekl. Vydali se na cestu širokou chodbou.

Erik se začal hystericky pochechtávat.

„Tak a teď začneme prchat, ne?“ vyrazil ze sebe.

„Ne, teď pořád ještě půjdeme,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Klidnou chůzí. Důležité je tvářit se nonšalantně. Všechno musí být dokonale načasované.“

Podíval se na Erika.

Erik se podíval na něj.

Kdesi za nimi vydal Urglefloggah zvuk typu,mně-to-právě-došlo!’ “

„A co teď?“ informoval se Erik.

„Myslím, že teď už by to bylo na místě.“

Dali se do běhu.

Peklo vůbec nevypadalo tak, jak Mrakoplaš podle toho, co ho učili, čekal, i když tady byly určité zbytky a náznaky, že tak kdysi vypadat mohlo. Pár starých rezavých skob v koutě, ošklivě očaděný strop. Ale horko tady bylo, to ano, to nepříjemné horko, jaké vznikne, jen když budete několik let přehřívat v troubě vzduch.

Nejhorší peklo, jak se vždycky tvrdí, si dělají především sami lidé.

To většinou démony překvapilo, protože ti si zase vždycky mysleli, že peklo znamená vrážet do lidí různé ostré předměty, topit je v krvavých jezerech a podobně.

To je ovšem důsledek toho, že démoni stejně jako mnozí lidé přestali rozlišovat mezi tělem a duší. Skutečnost je však taková, jak zjistil dřív nebo později každý král démonů, že existují hranice toho, co můžete duši udělat, například do běla rozžhavenými kleštěmi. Každá alespoň trochu zlá nebo zkorumpovaná duše je totiž dost chytrá na to, aby si velmi rychle uvědomila, že protože nemá odpovídající tělo ani příslušná nervová zakončení, není vlastně žádný důvod, kromě obyčejné síly zvyku, proč by měla zažívat jakoukoliv strašlivou agonii. Tak ji nezažívá. Démoni ovšem i nadále v mučení pokračují, protože součástí podstaty každého démona je především tupá a bezduchá hloupost. Protože vlastně nikdo netrpí, nemají z toho nic ani sami démoni a celá věc je naprosto bezpředmětná. Staletí a staletí bezpředmětnosti. Aniž si to uvědomil, přijal Astfgl radikálně odlišný přístup k věci.

Démoni se dokáží pohybovat v meziprostoru a jemu se podařilo objevit ingredienci pro něco, co by mohlo sloužit jako ekvivalent krvavého jezera k topení duší. Všechno se to vlastně dozvěděl od lidí a seznámil s tím pekelnou šlechtu. Od lidí. Je neuvěřitelné, co všechno se můžete dozvědět od lidí.

Vezměte si například určitý typ hotelu. Bude to pravděpodobně počeštěná verze amerického hotelu, zrealizovaná tím zvláštním a nám vlastním způsobem, který nám umožňuje vynechat všechno, co bylo v původním provedení dobré, použít to špatné a to ještě vylepšit vlastními nedostatky. Nakonec skončíte s pomalým rychlým občerstvením, teplým pivem, studenou kávou, neochotnou obsluhou, americkými cenami a brzo s celým tím hotelem.

Představte si jen zkrácenou prodejní dobou. Všude je zavřeno. Bar je jeden stůl v malé místnosti obložené růžovými panely, s ošklivým kbelíkem na led a bude otvírat bůhví kdy. Přidejte hustý déšť a televizi, na níž chytíte jediný kanál. Ten vysílá proud rodinných seriálů prošpikovaných nekonečnými reklamami na laciná auta už od půl milionu, mistrovské ruční kráječe všeho, Královninu úlevu (ať už je to cokoliv), nebo prací prostředky, jejichž krabici stačí ukázat špinavému prádlu a to ze sebe strachem vytřese veškerou nečistotu. V hotelu pak zůstala jediná kniha, kterou tam zanechala předchozí oběť. Je to jedna z těch knih, kde je na přední straně přebalu jméno autora uvedeno zlatými literami většími než název díla, je na ní pravděpodobně obrázek s růží a několika patronami. Půlka stránek chybí.

Jediné kino ve městě dává něco s titulky, v čem se to hemží šťastnou prací, doly a nekonečnými lány.

Pak zastavte čas, ale ne pocity a vjemy, takže se vám bude zdát, že se chuchvalce na koberci stále množí a zvětšují, rostou a stoupají, až vám naplní mozek a v ústech máte chuť staré zubní protézy.

A to teď nechte trvat věčně. To je ještě déle než do otvírací hodiny.

Pak to vydestilujte.

Samozřejmě že Zeměplocha spoustu z výše uvedených ingrediencí postrádá, ale nuda je univerzální a Astfglovi se podařilo docílit v pekle obzvláště vysokých stupňů nudy, třeba takové, jakou člověk zažívá, když se nudí někde, kde za to navíc draze zaplatil , nebo tam, kde počítal, že se bude skvěle bavit .

Výklenky a chodby, které se před Mrakoplašem otvíraly, byly plné mlhy a odporných nově vybudovaných přepážek. Tu a tam se z houští rostlin v květináčích ozval strašlivě znuděný výkřik, ale jinak všude kolem vládlo mrtvolné otupující ticho, provázející proces, při němž se lidský mozek zevnitř pomalu mění ve smetanový sýr.

„Já tomu nerozumím,“ ozval se Erik. „Kde jsou ohniště a pece? Kde jsou plameny? A kde jsou —“ v hlase se mu ozval náhlý zájem a naděje, „— kde jsou sukubové?“

Mrakoplaš vrhl pohled k nejbližšímu východu.

Na okraji mělké prohlubně, v níž ležel na holém kameni člověk s roztaženýma rukama a nohama, připoutaný řetězy, seděl sklíčeně další démon, jehož placka hlásala, že se jmenuje Azremot — smrdutý psí dech, a navíc doufala, že si čtenář užije příjemný den.