Terry Pratchett - Erik

„Nech si to, mágu!“

„Není mi jasné, proč nás nehledají i tady,“ zeptal se Erik.

„Drž hubu a šlapej,“ sykl na něj Mrakoplaš. „Jsou hloupí, proto. Nedokážou si představit, že bychom se schovali na podobném místě.“

„Jo, tak to mají pravdu. Ani mě nenapadlo, že bych dělal něco takového,“ odsekl mu Erik.

Mrakoplaš se na chvilku odmlčel a pozoroval zástupy démonů, kteří horečnatě prohledávali okolí.

„Takže jak vidím, vy jste tu svou Fontánu mládí nenašel,“ řekl, protože cítil, že by se hodilo, aby něco řekl.

„Ale ne, já ji našel,“ odpověděl mu da Quirm nadšeně. „Čistý pramen, hluboko v džungli. Bylo to působivé. Také jsem se z ní zhluboka napil. Nebo spíš nasál, což je mnohem případnější slovo.“

„A—?“ nadhodil Mrakoplaš.

„Dokonale to fungovalo. Ano. Na nějakou chvíli jsem zřetelně cítil, jak mládnu.“

„Ale —“ pokračoval Mrakoplaš a jediným gestem ruky zahrnul da Quirma, mlýn a jednotlivé úrovně pekla.

„Ano,“ přikývl stařík. „To je na tom to, co mě trápí. Četl jsem o Fontáně tolik a člověk by věřil, že se někdo ve všech těch knihách zmíní o tom nejdůležitějším, co se týká vody v prameni, že?“

„No, a co to bylo?“

„ Nejdříve ji musíte převařit. To snad říká všechno, ne? To byla ostuda, vážně.“

Zavazadlo klusalo dolů po velké spirálové cestě, která spojovala všech osm úrovní pekla. I kdyby bylo v normálním světě, nevzbuzovala by jeho přítomnost nijak zvláštní pozornost. Nebylo o nic podivnější než většina místních obyvatel.

„To je ale opravdu nudné,“ řekl Erik.

„O to přece jde,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

„Neměli bychom se tady takhle schovávat, měli bychom hledat cestu ven!“

„No jo, jenže ona tady žádná není!“

„Jedna by tady přece jen byla,“ ozval se hlas za Mrakoplašem. Byl to hlas člověka, který už v životě viděl snad všechno, a vůbec se mu to nelíbilo.

„Lavaeolus?“ vypravil ze sebe užasle Mrakoplaš. Jeho předek kráčel těsně za nimi.

„Dostaneš se domů v pohodě,“ prohlásil Lavaeolus trpce. „To byla tvoje slova. Fuj. Deset let strádání a nepříjemností, jeden rok horší než druhý. Mohli jste jednomu říct pravdu.“

„Ehm,“ odkašlal si Erik rozpačitě, „měli jsme strach, abychom nenarušili tok historie.“

„Jo tak vy jste nechtěli narušit tok historie,“ řekl Lavaeolus pomalu. Pak se podíval na prkennou podlahu mlýna. „Aha. Dobrá. Tak tím se to celé vysvětluje. Hned se cítím mnohem líp. Když promluvím za tok historie, tak vám musím opravdu moc a moc poděkovat.“

„Promiňte,“ řekl Mrakoplaš.

„Ano?“

„Říkal jste, že odsud nějaká cesta vede?“

„Oh, jistě. Zadní vchod.“

„Kde je to?“

Lavaeolus se na okamžik zastavil a ukázal přes zamlžený oblouk.

Mrakoplaš upřel oči naznačeným směrem.

„No, tak tak. To je ono?“

„Tak. Dlouhý příkrý výstup. Bohužel nevím, kde to vyústí.“

„Jak jste se o tom dozvěděl?“

Lavaeolus pokrčil rameny. „Zeptal jsem se jednoho démona,“ odpověděl. „Rád dělám věci co nejjednodušeji, víš?“

„Než se tam dostaneme, bude to trvat celou věčnost,“ zakňoural Erik. „Je to přímo na opačné straně, nikdy to nedokážeme.“

Mrakoplaš přikývl a zachmuřeně pokračoval v nekonečné chůzi. Po několika minutách zvedl hlavu. „Nezdá se vám, že jedeme nějak rychleji?“

Erik se ohlédl.

Zjistil, že přistoupilo Zavazadlo a pokouší se je dohonit.

Astfgl stál před svým zrcadlem.

„Ukaž mi to, co vidí oni svýma očima,“ přikázal.

Ano, pane.

Astfgl chvíli zíral na rychle se míhající prkna.

„Řekni mi, co to je!“

Jsem jen obyčejné zrcadlo, pane. Copak já vím?

Astfgl zavrčel. „A já jsem král Hádu,“ řekl a napřáhl trojzubec. „A jsem připraven riskovat dalších sedm let neštěstí.“

Zrcadlo chvilku zvažovalo své možnosti.

Zdá se mi, pane, že slyším nějaký skřípot, oznámilo mu opatrně.

„A?“

Cítím kouř.

„Žádný kouř. Výslovně jsem zakázal všechny otevřené ohně. To byla velmi zastaralá koncepce. Kazilo to celému tomuhle místu dobré jméno.“

Stejně ho cítím, pane.

„Ukaž mi… Hádes.“

Zrcadlo ze sebe vydalo to nejlepší. Obraz se přesunul právě včas, aby král zahlédl, jak se obrovské mlýnské kolo, jehož do ruda rozpálená ložiska a závěsy začaly téci, vyrvalo z usazení a začalo se valit stejně pomalu a nezadržitelně jako lavina napříč zemí prokletých.

Mrakoplaš visel na držadle, o které se všichni při práci opírali, a pozoroval, jak mu pod nohama ubíhá dřevěná podlaha s rychlostí, při které by mu podrážky střevíců vzplály plamenem, kdyby byl tak hloupý a pokusil se nohy spustit dolů. Všichni mrtví celou událost brali s veselým přístupem lidí, kteří vědí, že všechno špatné už mají za sebou. Mrakoplaš dokonce zaslechl i výkřiky jako,rozdejte cukrátka’. Slyšel, jak Lavaeolus obdivuje dokonalé tření hrubé plochy kola a vysvětluje da Quirmovi, že kdyby měl člověk vozidlo, které by si před sebe kladlo vlastní cestu právě tak, jak to teď Zavazadlo dělalo s kolem, a o vozidlo pokryl brněním, byly by války mnohem méně krvavé, skončily by mnohem dříve a každý by se mohl domů vracet dvakrát tak dlouho.

Zavazadlo mlčelo. Několik stop před sebou vidělo visící nohy svého pána a běželo, aby se k nim dostalo co nejdříve. Možná ho napadlo, že cesta trvá trochu dlouho, ale s tím si musel poradit Čas. A tak se skřípající a rozkývané kolo valilo dál, přičemž z něj občas vypadla ječící zatracená duše a tu a tam rozdrtilo nějakého toho nešťastného démona, který si ho všiml příliš pozdě.

Nakonec se zaduněním narazilo na útes na protější straně pekla.

Hrabě Ontenego se usmál.

„Teď,“ prohlásil, „nadešel čas.“

Ostatní starší démoni vypadali dost nejistě. Byli samozřejmě prosáklí zlem a Astfgl nebyl ani zdaleka Jedním z Nás, naopak patřil k těm nejodpornějším malým vrtichvostům, kteří intrikami a podlézáním získali své vysoké postavení…

Jenže… přece jen, tohle … jsou určité věci, které jsou příliš …

„Učte se od lidí!“ pitvořil se Ontenego. „Říká mně , abych se učil od lidí! Mně! Jaká nestoudnost! Ta arogance! Ale já je pozoroval, samozřejmě. Učil jsem se. Plánoval jsem. “

Výraz jeho tváře byl nepopsatelný. Dokonce i vládci nejvzdálenějších pekelných úrovní kteří si ve zlu a odpornosti více než libovali, museli odvrátit pohledy.

Vévoda Drazomet z Hnilopachu pozvedl váhavě pařát.

„Ale jestli má sebemenší podezření,“ řekl, „chtěl jsem říct, že má velmi mizernou náladu. Ty záznamy —“ Otřásl se.

„Ale copak něco děláme?“ rozhodil Ontenego spáry v gestu nevinnosti. „Copak je něco špatného? Bratři, já se vás ptám: Co je na tom špatného?“

Prsty se mu sevřely a pod pergamenovou kůží protkanou modrými žílami mu bíle vystoupily kloubnaté kotníky. Rozhlédl se po kruhu tváří plných pochyb.

„Nebo byste si raději vyslechli další politické prohlášení?“

Výrazy v okolních tvářích se začaly jeden po druhém měnit, jako když padá řada dominových kostek. Existovaly některé věci, na kterých se shodli dokonce i oni. Žádná další prohlášení, žádné další doporučující dokumenty, žádné další vzkazy povzbuzující morálku všech zaměstnanců. Tohle sice bylo peklo, ale všechno má své hranice.