Terry Pratchett: Erik

Smrťovy včely jsou velké a černé, bzučí pochmurným basem a svůj med ukládají do pláství z vosku bílého jako oltářní svíce. Jejich med je temný jako noc, hustý jako hřích a sladký jako sirup.

Je dobře známo, že bílou barvu dostaneme smícháním osmi základních barev. Ale i černá barva vzniká z osmi barev, tentokrát temných, alespoň tak se to jeví všem, kdo je dokáží rozpoznat. Smrťovy úly tedy stály v černé trávě, v černé zahradě, pod černě kvetoucími prastarými stromy, na kterých nakonec dozrají jablka, která… řekněme si to takhle… pravděpodobně nebudou červená.

Tráva byla kraťoučká. Kosa, která to měla na svědomí stála opřena o vrásčitý kmen nedalekého stromu. Smrť právě zkoumal své včely a opatrně kostnatými prsty pozvedal jednotlivé plástve.

Kolem kroužilo a bzučelo několik včel. Jako všichni včelaři i Smrť měl na hlavě kuklu. Ne že by na něm bylo do čeho bodnout, ale mohlo by se stát, že by mu včela vletěla do lebky a bzučela tam tak dlouho, až by ho rozbolela hlava.

A jak tak nakláněl plástev k šedému světlu svého malého světa umístěného mimo realitu, ucítil slaboučký otřes. V úlu zabzučelo několik včel a ze stromu upadl list. Zahradou proletěl slabý náznak chladného vánku, a to bylo naprosto nemožné, protože vzduch ve Smrťově zemi je vždycky vlahý a nehybný.

Smrť měl dojem, že odněkud z veliké dálky zaslechl něco jako zvuk pádících nohou a hlas, který říkal — ne — hlas, který si myslel doprdeledoprdeledoprdele, já asi umřu, já asi umřu, umřu!

Smrť je jedním z nejstarších tvorů ve vesmíru, se zvyky a způsobem myšlení, které obyčejný smrtelník vůbec nechápe, ale protože je současně dobrý včelař, než nějak zareagoval, opatrně vrátil plástev na její místo a zavřel úl.

Prošel černou zahradou k domu, sundal si kuklu, opatrně vysvobodil několik včel, které se zatoulaly do prázdné temnoty jeho lebeční klenby, a vrátil se do své pracovny. Právě když si sedal za stůl, ucítil další závan větru, který navíc tiše zazvonil v řadách přesýpacích hodin na policích a na okamžik zpomalil kyvadlo obrovských hodin, jež dole v hale dělily čas na menší, lépe stravitelné kousky.

Smrť si povzdechl a zaostřil pohled.

Neexistuje místo, kam by se Smrť nedostal, nezáleží na tom, jak je to místo daleko nebo nebezpečné. Pravdu řečeno, čím je to místo nebezpečnější, tím pravděpodobnější je, že už vás tam bude čekat.

Teď upřel pohled mlhami času a prostoru.

Oh, řekl. to je on?

V Ankh-Morporku, za normálních podmínek nejdivočejším, nejnebezpečnějším a nejpřeplněnějším městě Zeměplochy, vládlo žhnoucí odpoledne pozdního léta. Sluneční šípy dokázaly to, co v historií nepodařilo nespočetným obléhatelům ani několika občanským válkám, natož sebepřísnějším zákonům. Způsobili, že se v celém městě rozhostil mír.

Psi s vyplazenými jazyky leželi v rozpáleném stínu. Řeka Ankh, o které se ostatně nikdy nedalo říci, že by byla třpytná, se pomalu plazila svým korytem, jako by z ní vedro vysálo veškerý elán. Ulice byly prázdné a rozpálené jako cihlářská pec.

Ankh-Morpork nikdy nedobyl žádný nepřítel. Abychom rozuměli, technicky ano, a to často, a město přivítalo barbary rozhazující plnými hrstmi, ale ta divoká cháska pravidelně po několika dnech s úžasem zjistila, že jejich koně už jim nepatří, a během několika měsíců se z nich stala jen další menšinová národnostní skupina s vlastními graffiti a obchůdky specializovaných potravin.

Vedro však dobylo město a hradby je nezastavily. Leželo nad roztřesenými ulicemi jako neviditelný závoj. Pod rozpálenou sluneční letlampou byli vrazi příliš unavení, než aby zabíjeli. Ze zlodějů se stávali dočasní poctivci. V břečťanem pokryté pevnosti Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké škole magie, polehávali její členové se špičatými klobouky staženými do čela. Dokonce i masařky byly natolik zlenivělé, že přestaly narážet do okenních skel. Město trávilo siestu a očekávalo západ slunce a s ním krátkou, sametově teplou noc.

Jediný knihovník si opravdu užíval chládek. Současně při tom visel a spokojeně se pohupoval.

Podařilo se mu to, protože si moudře zavěsil několik lan a kruhů v jednom z podzemních depozitů neviditelné univerzity — v tom, kde se uchovávaly — hm, erotické [1] Pozn. autora: Skutečně jen erotické. Je rozdíl v tom, když někdo používá peříčko, nebo celé kuře. knihy. Knihovník zasněně visel ve studeném vzduchu nad nimi.

Všechny magické knihy žijí svým vlastním životem. Některé z těch opravdu silných prostě nestačí jen připoutat řetězem k regálu. Musíte je přitlouct hřebíky nebo vložit mezi kovové desky. Nebo, jako v případě svazků tantristického sexu, potopit do velmi studené vody, protože jinak by mohly vzplanout a sežehnout si své výjimečně nenápadité přebaly.

Knihovník se pohupoval sem a tam v chládku nad nádržemi a poklidně dřímal.

Pak se odnikud ozvaly kroky, přeběhly místnost se zvukem, který se zadíral až do duše, a zmizely za zdí. Provázel je vzdálený hlas, který jako by křičel óbožeóbožeóbože, už je to tady,každou chvíli umřu.

Knihovník se s leknutím probudil, pustil se a dopadl do několika pídí vlažné vody, což bylo všechno, co stálo mezi Radostmi z tantristického sexu s průvodními ilustracemi pro pokročilé studenty (napsala Dáma) a samovolným vznícením.

Kdyby byl knihovník člověk, špatně by to s ním dopadlo. Naštěstí byl knihovník orangutan. Byl by samozřejmě zázrak, kdyby se při tom nadměrném množství volné magie v knihovně nestala občas nějaká nehoda, a byla to právě jedna z těch nehod, která proměnila knihovníka v lidoopa. Lidí, kteří opustili lidskou rasu a zůstali přitom naživu, nebylo mnoho a knihovník tvrdošíjně vzdoroval všem pokusům vrátit ho do původní podoby. Protože však byl jediný knihovník ve vesmíru, který dokázal zvedat knihy nohama, univerzita mu nedělala žádné potíže.

To ovšem také znamenalo, že jeho představa vzrušující společnice opačného pohlaví teď vypadala tak trochu jako hrouda másla v plyšovém pytli, nahozená na spleť starých vodovodních trubek, a proto z celé nehody vyvázl s drobnými popáleninami, silnou bolestí hlavy a velmi nejistým pocitem vůči nakládaným okurkám, který se ovšem už v době odpolední svačiny ustálil.

Zatím nahoře v knihovně užasle vrzaly kožené hřbety a šustily pergamenové stránky knih, když neviditelný běžec proběhl přímo napříč regály a zmizel, přesněji řečeno zmizel ještě dokonaleji…

Ankh-Morpork se postupně probíral z klidu. Něco neviditelného, něco, co ječelo ze všech sil, probíhalo celým městem, každou uličkou a zákoutím a za sebou zanechávalo zkázu a zmar. V patách onoho zjevení docházelo k prapodivným změnám.

Věštkyně na ulici Mazaných řemeslníků slyšela kroky, které mířily napříč její ložnicí, a pak zjistila, že její křišťálová koule se změnila v malou skleněnou kuličku, ve které byl domeček. Když se kuličkou zatřáslo, začalo uvnitř sněžit.

V tichém koutku hostince U zašitého bubnu, kde se sešly dobrodružky Herena — Hennovlasá Babina, Rudá Šáron a Diome — Čarodějka noci, na kus dívčích tlachů a partičku kanasty, se všechny nalité nápoje ve sklenicích změnily v malé žluté slony.